Po tříleté rekonstrukci se 17. června opět otevřela stálá expozice pařížského Muzea imigrace, které sídlí v paláci Porte-Dorée, postaveném pro účely mezinárodní koloniální výstavy v roce 1931. Znovuotevření stálých sbírek vyvolalo vášnivou mediální debatu, protože muzeum k návštěvě láká plakáty, jež rozčílily některé politické představitele. Deník L’OBS ve vydání z 8. srpna rekapituluje historii budovy postavené ve stylu art deco, v níž muzeum sídlí od roku 2007. Nová expozice dává do souvislosti historické milníky Francouzské republiky a jednotlivé migrační vlny, jejich důvody, průběh a dopady. Cílem je ukázat, že migrace je nedílnou součástí francouzské historie i současnosti, a překonat stereotypní uvažování o cizincích jakožto problematickém elementu. „Pro pochopení historie Francie je nezbytné znát i tak důležitý aspekt, jakým byly migrační vlny. Podle nejnovějších průzkumů a statistik má každý čtvrtý Francouz své rodinné kořeny v zahraničí.“ Expozice začíná ediktem nantským z roku 1685 a pokračuje až do současnosti, přičemž poslední část je věnovaná zcela aktuálním tématům: válce na Ukrajině, migrační krizi, problémové integraci, rasismu. Dle deníku L’OBS je výstava vizuálně velmi povedená a obsahově kvalitní, přičemž se zaměřuje nejen na politický, ale i kulturní a společenský aspekt imigrace. Za zmínku stojí například hudební studio, ve kterém je možné si poslechnout všechny francouzské hudebníky se zahraničními kořeny. Mediální polemika se ovšem netočila ani tak kolem samotné výstavy, jako spíše okolo podoby plakátů. Původní slogan „Našimi předky nebyli jen Galové“, kterým se muzeum prezentovalo několik let, nahradily obrazy významných postav francouzské historie s heslem: „To je neskutečné – všichni ti cizinci, kteří vytvářeli naše dějiny!“ Na jednom z plakátů je například Ludvík XIV., u jehož portrétu je připsáno: „Narozen ve Francii, matka Španělka, babička Rakušanka.“ Plakáty samozřejmě rozohnily především představitele krajní pravice, z nichž někteří je strhávali.
Z deníku Huffpost ze 14. srpna se o expozici v Muzeu imigrace dozvídáme další podrobnosti. Výstava staví na jedenácti významných datech, okolo nichž se tvoří tematické bloky. Jde například o vzpouru otroků na ostrově Saint Dominique v roce 1791, angažovanost afrických vojáků v obou světových válkách, vyhlášení nezávislosti Alžírska v roce 1962, nepokoje v souvislosti s bojem za pracovní práva zahraničních pracovníků v roce 1973 nebo Mitterrandovo sjednocování rodin v osmdesátých letech. „O současné imigraci pojednává jednak umělecká instalace kamerunského sochaře, která má připomínat hrůznou cestu přes Středozemní moře – potápějící se bárka až po okraj naplněná tradičními africkými látkami –, jednak portréty doktorů a zdravotních sester, kteří pečovali o nemocné v době pandemie a sami jsou imigranti.“
V roce 2004 vešel v platnost zákon podporující náboženskou neutralitu (laïcité), jehož symbolem byl zákaz nošení muslimských šátků ve školách a jiných veřejných institucích. Letos k tomu nový ministr školství Gabriel Attal přidal zákaz nošení muslimského roucha abája. „Rozhodl jsem se zakázat nošení oděvu abája do škol. Domnívám se, že škola je instituce, na jejímž prahu by se měly všechny náboženské rozdíly setřít, a neměli bychom na první pohled vůbec poznat, kdo je nebo není praktikující,“ cituje ministra Le Monde z 28. srpna. V posledních letech roste ve Francii počet porušení zákazů souvisejících s náboženskou neutralitou (v loňském roce jich bylo nahlášených celkem 4700, oproti zhruba polovině v roce předchozím), a tak se političtí představitelé snaží hledat způsoby, jak tomu čelit. Podle novinářů z Le Monde je zákaz šatů abája poněkud úsměvný už z toho důvodu, že existuje celá řada dalších, podobných oděvů. „Jednou z legitimních odpovědí byl tweet bývalé ministryně pro bydlení Cécile Duflot, v němž se dotazuje, zda jsou dlouhé šaty značky Gucci, které našla na internetu, také ohrožením francouzské republiky a jejích symbolů.“
Významným tématem ve Francii je vývoj v Nigeru. Kamerunský politolog Achille Mbembe poskytl 8. srpna rozhlasové stanici RFI rozhovor, v němž analyzuje proběhnuvší puče. „Domnívám se, že v současnosti v Africe nastává obrovský, nevídaný přelom. Končí historický cyklus, který započal koncem druhé světové války a vedl k neúplné dekolonizaci. Nyní se Africe otevírá nový svět, který se neobejde bez dalších zvratů a rozvratů, a není jisté, kam přesně bude tento kontinent směřovat. Jisté naopak je, že i když to není zatím příliš vidět, v Africe v současnosti probíhá poměrně silná emancipace žen a spolu s tím dochází ke generačním konfliktům, protože téměř polovina africké populace je mladší 25 let. A vzhledem k tomu, že mladí lidé jsou velmi kritičtí k politice evropských a západních států, sílí přirozeně také antifrancouzské nálady. Afrika se nachází na křižovatce a hledá nové vzory.“