Strach a hnus nad Vltavou

Před nějakým časem rozvířil vlny skandál kolem FAMU. Spor mezi „zasloužilými“ filmaři a nastupující generací eskaloval do zveřejnění korespondence, v níž se pedagogové vyjadřovali pohrdavě o svých studujících a také o děkance Andree Slovákové. Pisatelé e­-mailů nevyvrátili jejich autenticitu, zároveň však podali trestní oznámení kvůli jejich zveřejnění. Dva vedoucí kateder dokonce opustili školu. Mnoho lidí tehdy dostalo příležitost podpořit konzervativní pedagogy, aniž by si museli špinit ruce formulováním stanoviska k podstatě sporu: stačilo vyjádřit pohoršení nad tím, že někdo cituje soukromé zprávy. Ze sporu nakonec zůstala především pachuť – až donedávna, kdy divadelník a spisovatel S.d.Ch. přišel s uměleckou rekonstrukcí kauzy.

Jeho Filmařská trilogie by přitom mohla snadno zapadnout. S.d.Ch. je úkaz a chrlí své texty s kadencí kulometu. „Tutáčovské“ vtipy o kulturní scéně se časem oposlouchají, a když už autor publikuje i jednoaktovku o negativní recenzi na román své partnerky, je celkem snadné jeho další text přehlédnout. Byla by to škoda. Trojice krátkých dramat je nejen návratem k nejlepším tradicím sarkastického pamfletu, ale také asi nejlepším tuzemským příspěvkem k omílanému tématu „kulturních válek“.

Výsměch osvobozuje

S.d.Ch. napsal brilantní satiru, která zdaleka není prvoplánovým výsměchem. Autorovi se daří uniknout dvěma klíčovým chybám, které texty o konfliktech mívají: za prvé je to falešná symetrizace, za druhé přihlášení se k jedné straně sporu. Falešná symetrizace bývá alibistická – vychází ze zbabělosti a neochoty vidět, že i když obě strany mají své problémy, jedna jich má většinou výrazně víc. Snaha nezadat si se pak snadno stane formou nespravedlnosti. Jenže potřeba jednoznačně se postavit na jednu stranu se právě tak snadno stává formou stupidity. V bojovém zápalu se lehce přehlížejí problémy vlastní strany sporu, ba co víc, stane se neslušným o nich mluvit. Vždyť by to mohlo pomoct proti­straně! Sebecenzura ve jménu úspěchu v boji s nepřítelem je prvním krokem k dobrovolnému zhloupnutí.

S.d.Ch. se nicméně vyhnul i další chybě, které je ještě těžší uniknout. Jde o sklon přijmout logiku konfliktu a opomíjet ty, kdo se do něho přímo nezapojují, stejně jako jiné vlivy, které na konflikt působí. S.d.Ch. dokonce i u autora tak špatně snesitelného, jakým je Jaroslav Dušek, dokázal najít zajímavou myšlenku o tom, že bezvýchodné spory bývají mnohdy „řešitelné z jiné úrovně“, a zapojit ji dost neortodoxním způsobem do výstavby her. Autor ukazuje, jak se v kauze projevuje vliv oblbujícího kapitalismu, jejž dokáže nejen výmluvně popsat, ale i roztomile děsivým způsobem ztělesnit, a prostřednictvím postav filmaře Karla Vachka i Václava Havla nám předvádí reálný vliv mrtvých, s nimiž někdy chceme pokračovat v dialogu, jindy si prostě vážíme jejich „odkazu“, ať to znamená cokoli, a ještě jindy si z nich děláme modly, čemuž ostatně svou nehybností nahrávají. Groteskně ilustruje banální, ale často zapomínaný fakt, že mrtví jsou také jenom lidé a mělo by se s nimi podle toho zacházet.

Zápasy sirotků

Při líčení sporu mezi „progresivním“ establishmentem a starší generací se druhá skupina objevuje na scéně častěji a ukazuje se v horším světle. V úvodní poznámce autor svůj postoj formuluje celkem nedvojznačně: „Pseudonym umožňuje větší volnost ve vnímání charakterů postav a jejich chování. Navíc nemíním zjišťovat, kdo v mainstreamu hovoří spisovně, kdo hovorově, kdo s kým a jak dlouho se zná a nezná, a vůbec už mě nezajímá, kdo komu vyká či tyká, a jestli tykal Václavu Havlovi. Také se nejedná o nějaké autorské alibi. Proto uvádím, že Václav Hlodavec je masivní komunikátor a žurnalista Václav Moravec, pseudonym Olga Summermannová kryje dokumentaristku, spontánní demagožku a konjunkturalistku Olgu Sommerovou, jméno Ivo Kafé napříčrežimního funkcionáře a manipulátora Iva Mathého, e­-mailová identita Jabra 007 zkracuje jméno filmaře, sukničkáře, příležitostného fotografa a konjunkturalisty Jaroslava Brabce a hermafrodit Jarchebejk spojuje postavu scenáristy a samožera Petra Jarchovského s identitou režiséra a arogantního propagandisty Jana Hřebejka. Strach je Stran, nomen omen.“

Tyto charaktery autor rozehraje do nekonečné směšnosti – střídavě konspirují a zavalují diváka svou sebelítostí, nedýchatelnou atmosférou vlastní důležitosti a představami o tom, jak asi bude kultura vypadat bez nich a jejich vlivu. „Havlovi sirotci“ jsou autentičtí především ve vztahu ke svému úspěchu, méně už ve vztahu k Havlovi, k němuž se podle autora konjunkturně přisáli. Když vedou vnitřní boj mezi Havlovým odkazem a novým režimem „poučeného feudalismu“ a diktatury korporací, je to boj spíše komický než opravdový. S.d.Ch. ale nešetří ani „progresivní“ stranu. Její kariérně úspěšná část mu nestojí za mnoho zmínek – děkanka FAMU se po většinu děje někde topí, sledována kamerou Víta Klusáka. Sžíravě, ale s jistou dávkou sympatií zachycuje S.d.Ch. „Vachkovy siroty“. Souboj obou skupin je nakonec roztomilým zápasem v bahně, rozhodují o něm ale především „jiné úrovně“ – ať už vědomí, nebo společenské skutečnosti.

Sám autor představuje hru jako pokus o „spravedlnost“, jako snahu vytvořit „nástroj nápravy“. Spravedlnost? To upomíná na název skvostného textu Boženy Správcové, v němž ovšem spravedlnost byla spíš pomstou. S.d.Ch. se v Trilogii ale hlásí spíš k Vachkovi, a ještě více k Janu Švankmajerovi a jeho sarkasticko­-dystopickým Cestám spasení (2018), a nepřímo také k Vratislavu Effenbergerovi s jeho zle groteskními scénáři.

O jaké „spravedlnosti“ lze mluvit v kontextu sporů, v nichž se svou účastí – jakkoli může být motivována nejlepšími pohnutkami – stáváme stále menšími a směšnějšími? S.d.Ch. to nikde neřekne, domyslet si to musíme sami. Řekl bych, že tato spravedlnost znamená pohled do zrcadla, schopnost porozumět vlastní trapnosti. Může to být terapeutické, může nám to pomoct dostat se na „jiné úrovně“ a nalézt nečekaná řešení. Ale i kdyby ne, pomáhá nám taková konfrontace zbavit se nabubřelosti a osvobodit se od nejhorších podob samožerství. Jestli to je cesta ke spravedlnosti, nevím, ale rozhodně to není málo.

Autor je politolog a publicista.