Při Bolañově návštěvě rodného Chile v roce 1999 vznikl památný rozhlasový rozhovor, který se svým krajanem a vrstevníkem vedl chilský queer spisovatel Pedro Lemebel. Rozmlouvající nešetřili vtipem, a přitom se stihli dotknout řady závažných témat – od útěku před Pinochetem po povahu dobré literatury.
Ilustrace Martin Kubát
Milí posluchači, je tu s vámi Pedro Lemebel, naprosto živě, a host, k němuž chovám opravdu výjimečné sympatie: spisovatel Roberto Bolaño, který k nám v těchto dnech zavítal na zvláštní pozvání Chilského knižního veletrhu. Jak se máš, Roberto?
Výborně, Pedro.
Jsem trochu nervózní, Roberto. To se mi nestává.
To bude mou přítomností.
Tvou přítomností a tvou aurou. Nejdřív si promluvme o rádiu. V Chile některé rozhlasové stanice sehrály důležitou roli v návratu od diktatury k demokracii. Pověz mi něco o svém vztahu k médiu, díky němuž má publikum možnost slyšet tvůj sametový hlas.
Mám k rádiu dvojí vztah. Ten první pochází z dětství: pamatuju si, jak moje babička a máma poslouchaly radionovelas, příšerné nekonečné seriály, a já si je občas vyslechl s nimi. Je to pro mě synonymum odpolední na jihu Chile, prázdného času, kdy jako by se nedělo vůbec nic. Poslouchal jsem ale taky fotbalové mistrovství světa 1962, televizi jsme tehdy neměli. A potom je tu rádio mé dospělosti, na které mám dost špatné vzpomínky, bylo to zlé životní období, kdy jsem se nacházel víceméně v katatonickém stavu a rádio jsem poslouchal, jako bych si píchal heroin. Vlastně se ze mě stala zombie.
A co jsi v tom rádiu poslouchal?
Všechno. Moc rád jsem měl noční rozhovory, většinou šlo o drby. A taky noční sportovní programy. Dlouho jsem nemohl spát, a tak jsem poslouchal rádio.
A tenhle, řekněme, auditivní voyeurismus kontaminoval i tvé psaní?
Nemyslím si. Spíš než auditivní voyeurismus to bylo něco jako hypnóza: nechával jsem se těmi hlasy ovinout, přičemž ty hlasy celkem vzato neříkaly nic. Jako když někdo bere analgetika nebo sedativa.
Hudba se v těch vzpomínkách neobjevuje?
Ne, hudba ne, jen hlasy. Hudbu jsem z rádia slýchal taky, ale až v Mexiku, hlavně venku – vzpomínám si, jak hrála z rádií na ulicích, v autobusech, v barech…
Kdy jsi odešel do Mexika?
Když mi bylo patnáct. Ve dvaceti jsem se vrátil do Chile a odtud zpátky do Mexika, bylo to v lednu 1974.
A pročpak?
No samozřejmě kvůli Pinochetovi, kvůli puči.
Ale exulant jsi nebyl…
Ne, prostě jsem odjel, matka na mě začínala tlačit. Taky už jsem měl za sebou zatčení, osm dní mě drželi na policejní stanici v Concepciónu, a bál jsem se, že mě zavřou znovu.
Byl jsi aktivista?
Ne, vlastně ne. Byl jsem na cestě se jím stát, ale ne v rámci nějaké politické strany, těm jsem nevěřil. Věřil jsem v levici a v určité možnosti, které může lidem dát levice mnohem spíš než jiné politické směry. Ale aktivista jsem nebyl.
Jaké máš vzpomínky – anebo útržky vzpomínek, byl jsi přece jen hodně mladý – na dobu vlády Lidové jednoty?
Vybavuju si poněkud přízračné Santiago. A moc hezké dívky. Velmi světlé tváře, jakým jsem odvykl. V Ciudad de México, mnohem větším městě, jsem byl zvyklý vídat tmavší. Ano, můj dojem byl, že vidím hodně bílých lidí…
Možná spíš bledých, ne?
Ano, spíš bledých. A pak si vzpomínám na intelektuální, kulturní frontu, která mi připadala dost podezřelá.
Máš na mysli kulturní projekt Lidové jednoty?
Ne projekt jako takový, ale tehdejší intelektuály. Řadu spisovatelů z té doby mám dodnes rád, ale osobně jsem v nich neviděl žádné posvátné krávy. Viděl jsem spisovatele, kteří se chystali šplhat. Nevím, jestli se tu ten výraz ještě používá…
Ovšemže ano!
A pochopitelně jsem nevídal pravičáky. Jen levičáky připravené šplhat a šplhat, bez ohledu na cokoli. Což na mě udělalo dost špatný dojem. Ano, vždycky byli lidé, kteří se zabývali literaturou, aby se dostali nahoru – literatura znamená i společenskou kariéru, a pokud je za tím kvalitní dílo, nic bych nenamítal. Ačkoliv kariérismus literární dílo kazí a je perverzní sám o sobě. Jenže tihle lidé ani neměli talent. Bylo to prostě takové kamarádíčkování.
Když říkáš „tihle lidé“, není v tom i náznak pohrdání? Myslím, že mnohým z těch lidí se pak nevedlo zrovna dobře…
To je pravda, řada z nich nejspíš přišla o život nebo museli emigrovat. Ale utrpení nepřidává dílu na literární hodnotě. Literární hodnotu dává dílu spisovatel. A jestli ten spisovatel hodně trpěl, je to jeho věc. Stejně jako když si nevytrpěl nic a vytvořil úžasné dílo. Jinými slovy, talent nemá co do činění ani s ideologiemi, ani s osobní situací. Talent buď máš, nebo nemáš.
A co je podle tebe talent?
Nevím, něco záhadného. Něco, co v sobě nosíš, anebo spíš věci, které v sobě nosíš a které se navzájem střetávají. Nevím, ale je evidentní, že talent existuje. Franz Kafka je člověk s obrovským, geniálním talentem. James Joyce má talent. Nicanor Parra má talent. Pablo Neruda ho také měl.
A dokdy? Která podoba Nerudy ti vadí?
Stalinistický Neruda mi strašně leze na nervy, a v tomhle Nerudovi navíc vidím spoustu lidské bídy. A Neruda byl přitom vynikající básník – Sídlo na zemi nebo některé pasáže Velikého zpěvu jsou vysoká poezie, tak vysoká, že svým způsobem dovoluje jakýkoli následný exces. Ano, Neruda je opravdu velký básník.
Jsi v těchto dnech hvězdou Chilského knižního veletrhu. Všichni chtějí rozhovory, všichni tě zvou do televize. Jak se cítíš v roli superstar?
Cítím se super, jak jinak? Připadám si, jako bych létal a čekal, až mě kryptonit pošle k zemi. Ale jsem v pohodě.
Víš, Roberto, lidi jsou tu pokrytci: když přijedeš na návštěvu po takové době, chovají se k tobě královsky. Ale pak odjedeš a budou tě pomlouvat, nemyslíš? Je to trochu zvrácené, ale tenhle rys můžeme Chilanům přičíst. Copak nejsi vůči té přemíře náklonnosti podezíravý?
Loni jsem přijel poprvé po pětadvaceti letech a získal jsem tu dobré přátele, a tím myslím opravdu dobré. Když jsem se teď po roce vrátil, mám pořád tytéž přátele, jen s tím rozdílem, že je mám mnohem radši. A další nové přátele k tomu. Díky tomu jsem si jistý jednou věcí: že bych tu nemohl žít, protože bych nemohl psát. Na psaní potřebuju spíš samotu. A v Santiagu se tak příjemně tráví čas s přáteli – jídlem, pitím, procházkami –, že nemám nejmenší potřebu psát. Nedělám tu nic jiného, než že žiju. A je to spokojený život, se spoustou smíchu a s kamarádstvím. Takže doufám, že mě pomlouvat nebudou. Anebo ne, ať pomlouvají, ale jen trochu!
Ano, vždyť je to až podezřelé, když jeden druhého nepomlouvá…
A navíc je to skoro umění.
A co knižní veletrh? Jak se ti v tom obchoďáku líbí?
Hodně. Včera jsem tam přišel a u vchodu stála skupinka osmi středoškoláků v uniformách, kteří nemohli dovnitř, protože neměli peníze, a prosili mě, abych je tam vzal. Navíc mě poznali, řekli mi: „Bolaño, vemte nás tam.“ A tak jsem je tam se slzami v očích provedl. Evidentně nešli nakupovat knihy, šli se na knihy dívat.
Anebo je krást.
Tím líp!
Ty jsi někdy kradl knihy?
Ukradl jsem jich spoustu.
Člověk má pak k takovým knihám speciální vztah… Co si myslíš o knižním pirátství?
Upřímně řečeno mi to připadá jako vcelku dobrá věc. Pro mě by to byla čest, znamenalo by to totiž, že je tu poptávka ze strany chudých lidí, kteří by chtěli mé knihy za mnohem nižší cenu. Ale ještě se mi té cti nedostalo. Asi proto, že moje knihy, přinejmenším některé, jsou spíš obtížné, nemyslíš?
Poslyš, Roberto, a co když pomyslíme na publikum, které stojí poněkud stranou kulturního provozu s jeho pozlátkem? Třeba na publikum rádia Tierra, na ženu, která nás teď poslouchá a u toho míchá něco v hrnci, protože se blíží doba oběda… Jak bys takovému publiku vysvětlil své psaní?
Takovému publiku? To je těžké…
Před chvílí jsi říkal, že těžké jsou tvoje knihy…
No, přijde na to. Pokud máme takovou posluchačku, musel bych jí říct: „Vážená paní, beru to zpět, ty knihy jsou snadné.“ Některé mé povídky a novely by ta paní, která teď vaří cazuelu, mohla číst rovnou. Záleží na tom, jak se to vezme. Všechny knihy jsou na určité rovině četby obtížné, ale dobré knihy jsou zároveň v první rovině čtení snadné. A dobrá literatura je v hloubi vždycky a pokaždé obtížná. Čím hlouběji se noříš, tím víc potřebuješ vzduchu.
Ze španělštiny přeložil Michal Špína. Publikováno se svolením stanice Radio Tierra. Redakčně upraveno.
Roberto Bolaño (1953–2003) byl spisovatel původem z Chile, formativní léta však prožil v Mexiku a od konce sedmdesátých let žil v Katalánsku. Za román Divocí detektivové (1998, česky 2008) získal Cenu Herralde a Cenu Rómula Gallegose, oceňovaný byl také posmrtně vydaný román 2666 (2004, česky 2012). Anglický překlad obou knih spustil globální bolañovský boom. U nás vyšly ještě kratší romány a novely Chilské nokturno (2000, česky 2005), Třetí říše (2010, česky 2013), Vzdálená hvězda (1996, česky 2017), Amulet (1999, česky 2020) a žánrově hybridní Nacistická literatura v Americe (1996, česky 2011). Většinu Bolañova díla přeložila do češtiny Anežka Charvátová.