Tenkrát v továrně na koláčky

Čtvrtý film íránského režiséra a scenáristy Babaka Jalaliho, tvořícího v Evropě i Spojených státech, se tematicky váže k jeho předchozí tvorbě. Už jeho starší snímky Radio Dreams (2016) a Land (2018) vyprávěly o vytržení jedince z přirozeného prostředí či rodné země, sledovaly, jak se hrdinové potýkají s každodenní izolací, a charakteristické pro ně bylo i pomalé tempo. Jalali kromě filmové školy vystudoval východoevropská studia a politologii, což se do jeho tvorby silně promítá. Sociologické motivy však rozvíjí nenápadně, v pozadí děje a hlavní pro něj zůstává zachycení dopadu událostí na jednotlivce.

Krása obyčejnosti

Aktuální počin Fremont ve všech zmíněných aspektech pokračuje a představuje tvůrcovo dosud nejněžnější, ale také nejpreciznější dílo, za něž si z hlavní soutěže filmového festivalu v Karlových Varech odvezl cenu za režii, přičemž už v lednu byl snímek premiérově uveden na festivalu v Sundance, do jehož programové koncepce malých a osobitých humanistických titulů svou poetikou perfektně zapadl. Film v mnohém připomíná tvorbu Akiho Kaurismäkiho, námětem pak nejvíce snímek Děvče ze sirkárny (Tulitikkutehtaan tyttö, 1990). Ten sleduje protagonistku pracující v továrně na sirky, která touží po lásce v absurdním, pro Kaurismäkiho typickém bizarním světě. Oproti kousavému a něžně krutému předobrazu je však Fremont laskavější, hledá krásu obyčejnosti a drží se pozitivnějšího, svébytného tónu.

Úvodní koláž představuje mechanickou a zajetou sériovou výrobu koláčků štěstí v San Franciscu. Pracující ženy jsou zachycené jako pečlivé stroje, aniž by však byly zcela zbavené individuality. Probírají osobní život, co viděly v televizi a dávají si rady ohledně partnerského soužití. Jednou z nich je i protagonistka Donya, jejíž pracovní náplní je sušenky balit. Pochází z Afghánistánu, žije v komunitním městě Fremont, s vlastní kulturou se však míjí a ocitá se v pomyslném prázdnu – není si jistá, kam patří. Touží po lásce a blízkosti, jejichž absenci umocňuje stísněný byt. Příležitostí posunout život novým směrem má být pracovní povýšení, když přebírá funkci po zemřelé kolegyni, která během směny zkolabovala stejně náhle, jako když se porouchá stroj. Její prací bylo psaní aforismů, jež se vkládají do vyráběných sušenek.

Nikde doma

Film boří mylnou představu o tom, že manuál­ně a repetitivně pracující lidé mají po „šichtě“ čistou hlavu. Protagonistka soustavně přemýšlí a v představách se buď obrací do minulosti, nebo přemítá nad budoucností, které se bojí vyjít vstříc. Především však zapomíná žít přítomností. Je vězněm vlastního stavu mysli, žije život v jasně stanovených mantinelech: jízda do zaměstnání, práce, pauza u automatu na kávu, cesta domů, večeře ve stále stejné afghánské restauraci, večerní setkání se sousedy a probdělá noc s očima upřenýma do stropu. Žádný prostor pro cokoli nového. I přes dobré vztahy s vdanou kamarádkou či kolegyní z práce Donya postrádá někoho, o koho by se mohla opřít. Necítí se být ani Američankou, ani Afghánkou. V období americké okupace Afghánistánu pracovala jako tlumočnice při vyjednávání obou stran a odloučila se od rodiny, která ji zavrhla (stejně jako někteří obyvatelé Fremontu). Ke svému původu se sice stále hlásí, národní identita však pro ni není klíčová.

V tomto rozpoložení Donya na papírky vypisuje citáty, které v jádru laskavý šéf firmy považuje za důležité. Nemají být ani moc dlouhé, ani moc krátké, ani pesimistické, ani optimistické. Mají představovat malou naději a klíč ke každodennímu životu. Donya se přitom pohybuje ve světě, kde obdobně tezovitá poselství z psaníček slýchá neustále – od psychologa, kamarádek i šéfa. Snímek se těmto jednoduchým vzkazům nevysmívá, ani je nevydává za životní pravdy. Zákazníci psaníčka berou s nadhledem, ale mnohdy se jimi řídí. Donya toho však není schopná a nahlíží na jejich psaní stejně jako na předchozí práci spočívající v balení sušenek. Životní změna přichází až ve chvíli, kdy se díky jednomu z psaníček, jež sama napsala, odchýlí od dosavadní rutiny. Poprvé v životě se odhodlá jednat impulsivně a vybočení ze stereotypu jí otevře novou životní cestu.

Pomalé plynutí

Nakonec by se i hrdinčina katarze dala shrnout jednou z mnoha tezovitých životních rad typu: „Nikdy nevíš, co dneska ochutnáš.“ Film však v těchto kýčovitých malých radostech všedního dne nenásilně hledá krásu a ukazuje, že impulsem pro změnu může být skoro cokoli. Donya se odpoutá od očekávání ostatních a konečně je na chvíli bez přehnaného hloubání a sebezpytu sama sebou. Dospěje k tomu však pouze díky vlastní aktivitě a tomu, že se vymaní ze zajetých kolejí.

Navzdory jednoduchému sdělení Jalaliho snímek zaujme svou nepodbízivostí. Postavy mluví tiše, až nezúčastněně a bez emocí, z nehybných obličejů hrdinů tohoto uměřeného, černobílého díla však lze vyčíst více než ze samotných replik. Není důležité, co říkají, ale to, co se odehrává pod povrchem jejich mramorových tváří. A skrze tuto nehybnou, až sterilní stylizaci, která je umocněná statickými a symetricky komponovanými obrazy, pronikáme pozvolna do hlavy protagonistky.

Fremont nenabízí revoluční zpracování touhy po lásce a životní změně. Podává jednoduché téma empaticky a křehce, aniž by sklouzával k patetičnosti, jakkoliv to tak může z převyprávění syžetu působit. Vyniká v jemných nuancích, podmanivé stylistice a zachycení pomalého plynutí času.

Autor je filmový publicista.