Uvězněná těla

Francouzsko­-americký snímek, který po svém květnovém uvedení v Cannes obdržel od poroty druhou nejprestižnější festivalovou cenu Grand Prix, je po filmu High Life (2018) pokračováním spolupráce Claire Denis a amerického studia A24. Autorka známá tím, že tvoří s úzkým týmem filmařů a herců, se při adaptaci románu Denise Johnsona rozhodla pro výraznou obměnu produkčního zázemí. Její druhý anglojazyčný snímek Hvězdy v poledne se odklání od tematizování postkoloniálních vztahů a globalizace ve francouzském kontextu, jak to činila ve značné části své tvorby v čele s úspěšnými tituly Dobrá práce (Beau Travail, 1999) nebo Sama v Africe (White Material, 2009). Podobná témata nicméně sleduje v prostředí středoamerické Nikaraguy v době pandemie covidu a kontroverzních prezidentských voleb.

Formování maskulinity

V tvorbě Claire Denis však fakta nejsou primární. Režisérka spíše sleduje, jak konkrétní společensko­-politické faktory proměňují mezilidské vztahy a osobní identitu. Ve své prvotině Čokoláda (Chocolat, 1988) se zabývala hierarchickým uspořádáním v domácnosti francouzských úředníků a jejich „sluhů“ v africkém Kamerunu na sklonku éry koloniální Francie (čerpala mimo jiné i z vlastní zkušenosti s dospíváním v západní Africe). V již zmíněném snímku Dobrá práce se naopak zaměřovala na formování maskulinity v militantním prostředí francouzských zahraničních legií. Její přístup přitom nespočívá v psychologickém rozboru či hledání příčin a důsledků, ale v nezúčastněném pozorování.

Tuto metodu režisérka uplatňuje i ve své novince. Film sleduje spletitý vztah mezi ne­­­úspěšnou americkou korespondentkou Trish (Margaret Qualley) a enigmatickým Danie­lem (Joe Alwyn), britským delegátem ropné firmy, která chce rozšířit svou působnost na území Nikaraguy zmítané politickými otřesy. Trish zpočátku doufá, že jí Danielova prominentní pozice zajistí bezpečný návrat do Spojených států, a za úplatu s ním navazuje sexuální poměr. Po sérii nebezpečných konfrontací s místními úřady se ale rozhodnou opustit hlavní město Managuu na vlastní pěst.

Touha a násilí

Hvězdy v poledne nicméně nepředstavují klasický příběh prokletých milenců, jak by se mohlo zdát. Jak sama režisérka poznamenala při diskusi v newyorském Lincoln Centru, Trish a Daniel „nikdy neměli být spolu“. Jejich vztah je založen spíše na sounáležitosti těl, díky níž potlačují strach z osamění. Interakce obou hrdinů se ve filmu ukazuje především ve sledu explicitně nasnímaných sexuálních scén. Intimní momenty se pohybují v rozmezí od něžné, nicméně místy až frenetické vášně po sadomasochismus. Milenci souloží i během Trishiny periody a jejich kůže, pokrytá krví, je nasnímaná v sugestivních detailech, takže působí dojmem nekompromisní blízkosti. Daniel ženou pohrdá a nazývá ji „děvkou“ nebo „prostitutkou“, sám je ale pasivním aktérem, který spoléhá na průbojnost své milenky. Tato tenze mezi touhou a násilím koncepčně navazuje na estetiku charakteristickou pro proud nazývaný New French Extremity, kam se vedle některých děl Gaspara Noého nebo Philippa Grandrieuxe řadí i kanibalská romance Miluji tě k sežrání (Trouble Every Day, 2001) Claire Denis. Filmová teoretička Catherine Wheatley ve svém eseji La Famille Denis (Rodina Denisových, 2013) píše, že ve snímcích zmíněného hnutí „mezilidské pouto není uskutečnitelné a vztahy automaticky představují nebezpečí“.

Trish a Daniel ve Hvězdách v poledne spíše než jako individuální osobnosti figurují coby symboly komplexní mocenské dynamiky na třídní, kulturní i genderové ose. K archetypičnosti postav rovněž přispívá, že film hovoří o jejich minulosti pouze v náznacích a události podstatné pro prokreslení jejich psychiky zůstávají mimo záběr vyprávění. Určující je tudíž v první řadě jejich sociokulturní status. V cizí zemi nacházejí možnost útěku jak od domova, tak od bytostné úzkosti z osamění. Proto jejich vztah zůstává ryze transakční a paradoxně odosobněný.

Příznačné detaily

Na filmu je podnětné zejména to, jakým způsobem se dva občané opresivních zemí stávají obětí vlastní národní příslušnosti. Vzhledem k politickému vlivu, který anglofonní mocnosti dlouhodobě uplatňovaly na území Latinské Ameriky, není pouto mezi Američankou a Britem nahodilé. Trish přijede do Managuy jako začínající novinářka s altruistickým posláním informovat o zvěrstvech páchaných na civilním obyvatelstvu. V okamžiku rozhořčení však vysloví přání, aby Nikaragujce „zpacifikovala americká vojska“. Podobně si Daniel (návodně oděný do bílého, „kolonizátorského“ obleku) uchovává své naivní představy o neotřesitelné lidské morálce a hodnotách – dokud se ovšem ne­­ocitne mimo bezpečnou půdu místního hotelu Continental a není zapleten do amorálních konkurenčních strategií nadnárodních hráčů.

Hvězdy v poledne jsou sondou do neuchopitelných prostorů na pomezí. Vágnost těchto neviditelných „třetích“ světů doplňuje režisérčin charakteristický cit pro atmosféru a detaily, podpořený navíc výbornými hereckými výkony. Kamera Erica Gautiera je oproti jejím předchozím filmům s výrazným rukopisem kameramanky Agnès Godard konzervativnější. Objevují se zde ale příznačné detaily milenců při sexu nebo tanci, které vyvažují převažující chladný způsob snímání, a živočišnost filmu podtrhuje i hudební doprovod altrockové kapely Tindersticks, jež s režisérkou spolupracuje pravidelně. Vibrující perkusivní pasáže za doprovodu trumpet navozují pocit úzkostné potřeby pohybu. Svůdný vokál frontmana Stuarta Staplese a text ústřední písně Stars at Noon ilustrují rozporuplnou situaci Trish a Daniela, když se sílící milenecká intimita pro muže stává neúnosnou.

Přestože Hvězdy v poledne nepatří mezi nejzářnější z děl Claire Denis, režisérka opět dokázala zachytit slovy nepopsatelné nuance lidských vztahů, které často vybočují z konvenčních schémat. Navzdory umírněnosti nového počinu přetrvává drásavá a pulsující estetika, za níž se skrývá radikální sociopolitický komentář. Film hovoří o náročnosti, ne­-li nemožnosti navázat vztahy a nalézt domov, a to jak v postkoloniálním světě, tak na rovině ryze existenciální.

Autorka je filmová a hudební publicistka.