Své vzpomínky na dobu vlády Salvadora Allendeho, Pinochetův puč v září 1973 a odchod do exilu pro nás zaznamenal chilský básník Naín Nómez. A protože je zároveň profesorem chilské literatury, připojil několik příkladů „svědecké poezie“, jakou psali ti, kdo uprchnout nestihli a skončili ve věznicích a lágrech.
Na začátku sedmdesátých let 20. století jsme byli všichni nesmrtelní, protože jsme kráčeli ulicemi zcela svobodně a věřili jsme, že nám patří svět. Bez ohledu na mínění dějin, které je nutně heterogenní, jsme zažívali slavné časy – jako vždy, když se buduje něco nového – a v těch třech letech vlády Lidové jednoty jsme měli za to, že začínáme nový život.
Tenkrát
V roce 1970 jsem získal titul, stal jsem se učitelem filosofie, učil jsem na několika školách a další rok už jsem začal přednášet na Státní technické univerzitě. Četli jsme poezii v ulicích, na náměstích, na univerzitách, v chudinských čtvrtích, vystupovali jsme společně s tehdejšími hudebními skupinami jako Quilapayún nebo Inti-Illimani, z nichž některé fungují dodnes. Zamiloval jsem se, oženil, narodilo se nám dítě, to vše v prekérních podmínkách, ale také v naprostém štěstí. Bitva o Chile – anebo za Chile – byla intenzivní, výbušná, podnětná, láskyplná, vyčerpávající, drásavá a vedla se na všech frontách: na ulici, v práci, ve volném čase, v soukromém i veřejném životě, v rodinách, mezi přáteli, v kolektivech a politických organizacích. Všichni jsme věřili v lepší svět. Jenže jak napsal ve třicátých letech Pablo Neruda o španělském fašismu: „A jednoho rána bylo všechno v plamenech.“
Ve dvaasedmdesátém jsme postřehli první náznaky kolapsu, který naplno propukl v následujícím roce. Nejviditelnější byla stávka řidičů kamionů, ale komplot proti lidové vládě se chystal už před nástupem Salvadora Allendeho v roce 1970. Pouliční střety s ultrapravicovými skupinami byly čím dál násilnější, ideologická bitva čím dál špinavější, dobové „fake news“ čím dál nevěrohodnější. Do situace navíc zasahovaly Spojené státy s cílem svrhnout vládu, jak ukazují zprávy CIA. Rok 1973 znamenal ústup ve všech ohledech: politickém, ideologickém, teritoriálním, psychologickém. Naše schůzky na univerzitě provázel jistý druh bezmoci a myšlenky na to, že dříve či později přijde puč. Napětí ve dnech před převratem bylo nesnesitelné a mnozí z nás už si nepřáli nic jiného než se znovu nadechnout, vrátit se aspoň k utopické „normalitě“, která by byla lepší než občanská válka nebo represe, jež následovaly.
Naděje na změnu se zdála být každým dnem vzdálenější – vláda se ocitla v defenzivě, parlament ovládala pravice, k čemuž je potřeba připočítat konzervativní justici, moc zaměstnavatelských svazů, výhrůžky pučistů, útoky na média a celý nadinstitucionální aparát, který v takových případech pracuje jako dobře promazané soukolí. Každý další den byl tíživější a domů jsme se vraceli s únavou, jakou jsme do té doby nepoznali. Vláda byla čím dál strnulejší a defenzivnější, společnost roztříštěná, lidé dezorientovaní a institucím chyběla organizace a směřování. Tak to šlo až do 11. září.
Puč
V den převratu jsem na Státní technickou univerzitu přišel brzy ráno. Ještě než jsem dorazil, rozhlasové stanice už informovaly o prvních potyčkách mezi složkami loajálními vládě a pučisty, o postupném umlčování médií, o prvních skupinách vojáků v ulicích. Na univerzitě panoval zmatek a neustále přicházely další zprávy i fámy: z jedné strany jsme slyšeli o dělnících bránících továrny, o autonomních dělnických organizacích (cordones), o loajálních vojácích, z druhé o postupu pučistů celou zemí, o přerušených spojeních, o útoku na prezidentský palác La Moneda. Puč byl sice předvídán už týdny nebo měsíce, ale když náhle nastal, připravenost a schopnost mu čelit byla minimální. Slyšeli jsme poslední projev prezidenta Allendeho v rádiu Magallanes, pak už jen ticho a pochodovou hudbu doprovázející vojenské oddíly. Z univerzitního nádvoří jsme pod jasným zářijovým sluncem sledovali nízký průlet letadel, která bombardovala palác La Moneda, výbuchy bomb, dým a plameny. Doufali jsme, že se zvedne odpor, žádný jsme ale neviděli (až později jsme se dověděli, že v některých dělnických čtvrtích probíhal). Jako náměsíčníci jsme se dohodli, že se vrátíme do svých domovů, jak jen to půjde. V jiné části univerzity se studenti a vyučující zabarikádovali v naději na vojenskou pomoc, která však nepřišla. Čekalo je věznění, mučení nebo zmizení – tak jako písničkáře Víctora Jaru (viz text na s. 10), který byl mezi nimi.
To, co přišlo potom, shrnu jen krátce. Tři dny jsem přečkal ve svém bytě sám, protože rodina se stačila ukrýt u příbuzných. Následovaly měsíce plné děsu, kdy každý z nás myslel na to, že může být kdykoliv zatčen. Po dvou měsících jsme se vrátili na univerzitu. Já sám jsem byl na několik hodin zadržen na základě jakéhosi falešného obvinění, ale naštěstí z toho nebylo nic většího. Jelikož moje žena pracovala pro odborovou organizaci, a byla tím pádem v hledáčku, rozhodli jsme se, že co nejdříve emigrujeme. Po nesčetných peripetiích a hrůzách, kdy mizeli mnozí z našich přátel, se mi podařilo získat stipendium na Carletonské univerzitě v Ottawě, kam jsme dorazili díky pomoci přátel a kanadských úřadů. Zkušenost kanadského exilu, v němž jsme prožili jedenáct let, jsem zachytil v mnoha básních a vydala by na další spoustu stránek, ale o tom někdy příště.
Básnická svědectví
Velká část chilské poezie psané a publikované po puči ve vnitřním exilu (insilio) i v emigraci nabyla povahy svědectví – podávala zprávu o represích a o projevech diktatury. I když je svědectví jakožto žánr uznáváno zhruba padesát let (v roce 1970 mu byla vyhrazena kategorie kubánské literární ceny Casa de las Américas), v současné hybridizaci žánrů prorůstá i do poezie a narativní prózy. Jak upozorňuje teoretik Jorge Narváez ve sborníku La invención de la memoria (Vynález paměti, 1988), svědectví představuje text „míšenecký“, polyvalentní nebo multidisciplinární. Zejména v Latinské Americe pak má zásadní význam pro konstrukci identitního diskursu a imaginární reprezentace. Jakým způsobem však podává svědectví báseň?
Básníci zapojili nespočet textových strategií, aby dokázali podat obraz věznění, mučení, mizení, úmrtí a dalších následků puče. Zastavme se u tří básnických svědectví, vzniklých a ilegálně publikovaných v Chile. Prvním známým svědectvím je báseň Je nás pět tisíc, kterou napsal krátce před svým zavražděním Víctor Jara na Stadionu Chile (dnešním Stadionu Víctora Jary) proměněném ve vězení. V jejím úvodu říká: „Tady, v tomhle malém kousku města, / je nás pět tisíc. / Kolik nás asi bude dohromady ve městech / a v celé zemi? (…) Kolik lidstva o hladu, v zimě, úzkostech, hrůze, / bolesti, pod morálním tlakem, v bázni a šílenství?“ V nedokončeném textu, který byl později zařazen do různých antologií, rozeznáváme úzkost ze situace v zemi i z neznámého osudu soudruhů a žal nad mrtvými.
Mezi první básnické texty vzniklé po puči patří kniha mladého básníka jménem Aristóteles España, napsaná ve vězení na ostrově Dawson na jihu země. V roce 1981 vyšla v rukodělném vydání pod názvem Equilibrio e incomunicaciones (Rovnováha a samovazba) a s podtitulem „Básně napsané v koncentračním táboře na ostrově Dawson, Chile, září 1973 – červenec 1974“. Úvodní část básně Příjezd podává svědectví o vstupu do prostoru nesvobody: „Sestoupili jsme z lodi s rukama nad hlavou / na neznámou a smutnou pláž (…) Putovali jsme po rozbahněné cestě, která mi připadala / jako dlouhá stezka ke smrti (…) Co je teď asi s Chile? / Uvidíme zítra slunce?“ Závěrečné otázky, které odkazují k neštěstí, jež postihlo celou zemi, tu zdůrazňují pocit opuštěnosti a bezmoci.
Třetím příkladem je básník Floridor Pérez a jeho sbírka Cartas de prisionero (Dopisy vězně, 1984), napsaná koncem roku 1973 v koncentračním táboře na ostrově Quiriquina. V básni In memoriam (Venkovanovi z Mulchénu) čteme: „Pořád se ptám, proč ty / – proč ty, a ne já – (…) proč jsi nevydržel tuhle cestu (…) a mrtvého tě hodili vedle mě / ve tvém chudinském ponču / jak podříznutého bílého berana.“
Tyto básně vypovídají o represích, mučení a věznění básníků, kteří stáli v opozici vůči vojenské diktatuře. Psaní je tu situováno do nitra subjektu, jehož osobní paměť kolísá mezi pravdivostí a fikcí, mezi básnickou imaginací a skutečností svědectví, čímž zpochybňuje nejen subjektivní povahu poezie, ale také tradiční oddělování pravdivého, pravděpodobného a fiktivního. Takové psaní zdůrazňuje, že každé literární dílo se tak či onak dovolává skutečnosti a smyslu lidství ve společnosti.
Autor je básník a profesor na Univerzitě v Santiagu de Chile.
Ze španělštiny přeložil Michal Špína.