Po masových protestech před čtyřmi lety a následné volbě ústavodárného shromáždění se zdálo, že levicová politika jihoamerickou zemi výrazně promění. Brzy po zvolení prezidenta Gabriela Borice se ale kurs začal měnit, návrh nové ústavy byl odmítnut a dnes má otěže v rukou opět pravice. Jaké je pozadí těchto výkyvů?
Když na podzim 2019 vypukly protesty proti vládě Sebastiána Piñery, jimž padla za oběť kromě jiného podstatná část metra v chilském hlavním městě, začala jistá část analytiků mluvit o konci vcelku výjimečného modelu politické stability a ekonomického úspěchu v Latinské Americe. Chile se v jejich očích „latinoamerikanizovalo“: protesty byly násilné, policie jednala brutálně a vláda mluvila o nitkách vedoucích do zahraničí a cílené destabilizaci. Ačkoli ve stejné době docházelo k podobným jevům i jinde v regionu, v případě Chile to bylo považováno za překvapivý obrat.
Výbuch a jeho následky
Chilský přechod k demokracii stál na konsenzu, kdy aliance středolevicových sil vládla v rámci ústavy připravené Pinochetovým režimem a za existence minimálního, takzvaně subsidiárního státu, produktu neokonzervativních intelektuálů a ekonomů pracujících pro diktaturu. Ani dvě pravicové Piñerovy vlády toto osobité ekvilibrium příliš nevychýlily. Současně se však ignorovaly některé rysy chilské politiky, třeba nízká volební účast (zejména mladých) v systému, kde hlasování sice bylo povinné, ovšem existovala dobrovolná registrace do seznamu voličů. K roku 2008 tak nebyla zaregistrována zhruba třetina dospělé populace. Zároveň země zažívala pravidelné studentské protesty proti extrémně drahému a exkluzivnímu školskému systému. Časovanou bombou bylo stupňující se napětí v regionu Araukánie, kde se už dekády bouří domorodí Mapučové, kteří dle statistiky z roku 2017 tvoří 12,8 procenta populace země a jejichž hnutí postupně nabývá rysů etnického nacionalismu.
Krom rostoucí distance od politiky a nespokojenosti s privatizovaným zdravotnictvím a důchodovým systémem se stala problémem také situace aspirujících středních tříd. Jejich životní úroveň se sice zlepšovala, ale neopouštěla křehkou zónu prekarizace a kontrastovala s bohatstvím elity v třídně asi nejrozdělenější jihoamerické zemi. Zavedení automatické registrace k volbám a zrušení volební povinnosti pak ještě víc snížilo volební účast: k druhému kolu prezidentské volby v roce 2013 přišlo jen 42 procent voličů.
Estallido social čili sociální výbuch je zavedený termín pro události podzimu 2019, v nichž se spojila po léta kumulovaná frustrace s kritikou nových problémů, jež přispěly k „bipolárnímu“ stavu chilské politiky. Jedním z oněch problémů je migrace. Tezi o Latinské Americe jako tolerantním regionu, postrádajícím rysy nativistické krajní pravice v evropském stylu, výrazně zpochybnila reakce společnosti na miliony venezuelských migrantů, ale též na trvalý exodus z Haiti. Chilané si spojují tento příliv uprchlíků s nárůstem kriminality a drogového násilí, jež se zemi po dekády vyhýbaly.
Série protestů trvala do roku 2020 a do veřejné debaty vnesla i témata násilí na ženách (i kvůli znásilňování zatčených policií) a situaci původních obyvatel. Prezident Piñera, patřící k liberálnějšímu křídlu chilské pravice, nakonec ustoupil ve věci, jež byla pro podstatnou část jeho tábora posvátnou krávou, a připustil změnu ústavního dokumentu schváleného v roce 1980, ovšem průběžně reformovaného. Téma se stalo zbraní nové generace levicových politiků, často členů komunistické strany, vzešlých ze studentských protestů v roce 2011, k nimž patří současný prezident Gabriel Boric, Camila Vallejo nebo Giorgio Jackson. Po prodlevě způsobené covidem byla v referendu potřeba ústavní změny schválena a v květnu 2021 si Chilané zvolili ústavodárné shromáždění.
Vícenárodní stát?
Takzvaný Ústavní konvent se vyznačoval absencí zástupců dosavadní postpinochetovské elity, a to na obou stranách politického spektra. V genderově paritně složeném orgánu s poměrným zastoupením původních obyvatel dominoval občanský aktivismus a naděje, že sociálně-ekonomické poměry země lze rychle změnit právy a ustanoveními inkorporovanými do zákonného textu. Konzervativní média však neustále zdůrazňovala „amatérismus“ členek a členů shromáždění a o všem informovala v logice kulturních válek. Z dlouhodobého hlediska se tato strategie ukázala úspěšnou (třeba v šíření paniky kvůli údajnému konci vlastnického bydlení). Akceptaci shromáždění nepomohl ani fakt, že jeden z jeho místopředsedů simuloval v kampani leukémii a upozorňoval tak na nedostatky zdravotního systému, přičemž ve skutečnosti měl syfilis.
Klíčovým se však stal charakter nové společnosti, kterou měla ústava definovat. Chile se v dominantním narativu tvořeném jeho elitou považovalo za homogenní národní stát, ustavený kolem míšenecké identity doplněné o evropskou imigraci. Konstituanta však přišla s odlišným pojetím: po vzoru sousední Bolívie definovala Chile jako „plurinacionální stát“, v němž spolu žijí různé národy, a explicitně vyjmenovala indiánské komunity, chápané jako jedny z kolektivních entit spolužijících v diverzifikované zemi. Společnost s tradicí tvrdého postupu vůči Mapučům a dalším domorodým etnikům měla opustit pinochetovskou individualistickou ústavu ve prospěch návrhu založeného na specifických právech, včetně uznání indiánské justice koexistující paralelně s tradičním soudním systémem. Šlo o skutečnou revoluci, přinejmenším ze symbolického hlediska. Pro většinu Chilanů to však bylo příliš.
Ještě před návratem kyvadla napravo si Chilané na podzim 2021 zvolili levicového prezidenta Gabriela Borice, první hlavu státu, jež nepochází ze žádné z etablovaných stran. V prvním kole ovšem vedl reprezentant krajní pravice José Antonio Kast, který hájil pinochetovskou ústavu a jasně zvítězil v mapučské Araukánii, samozřejmě hlavně díky hlasům neindiánských voličů. Boric spojil podstatnou část svého politického kapitálu s novou ústavou a odmítáním tvrdšího postoje vůči rezistujícím Mapučům, jejichž radikální část požaduje vytvoření vlastního státu. Ve funkci však musel brzy ustoupit – mimo jiné poté, co byla při návštěvě Araukánie napadena jeho ministryně vnitra. Zcela změněné klima vyústilo v jasnou porážku návrhu nové ústavy, kterou v září 2022 odmítlo skoro 62 procent voličů za zcela rekordní účasti 85,9 procenta. Volební účast byla tentokrát povinná a s ohledem na výchozí očekávání při volbě a ustavení konventu šlo o drtivou porážku celého procesu změny.
Pohyb doprava
Neschválení návrhu ústavy neznamenalo zachování té z roku 1980. Práce na novém textu ale nabrala zcela jiné tempo – otěže se částečně vrátily do rukou profesionálních politiků a novému konventu byly stanoveny jasné limity, třeba v uznání jednoho nedělitelného národa, v jehož rámci existují indiánské komunity. Pro vytvoření ústavy předjednané v kongresu se konaly nové volby do ústavodárného shromáždění, jež vyhrála pravice. Kastova Republikánská strana získala 35,4 procenta hlasů, což se v zemi žádné samostatně kandidující straně nepovedlo od roku 1965. Do nové Ústavní rady se tak dostali i stoupenci pinochetovské ústavy a tím byly definitivně pohřbeny naděje radikálně levicového členstva předchozího sboru.
Posun doprava se ale neprojevuje jenom v tomto ohledu. Zatímco Boricova vláda nedokázala prosadit svou daňovou reformu proti kongresu, v němž nemá většinu, a prezident se po nedávné sérii skandálů musel zbavit řady ministrů, kombinace tradiční pravice a Kastových republikánů je ve zjevné výhodě. Boric se v popularitě propadá a jeho původní emancipační projekt naráží na sekuritizační nálady ve společnosti. Průzkum z jara letošního roku, kdy si země připomíná půlstoletí od nástupu Pinocheta, ukázal, že podle 36 procent obyvatel Pinochet „osvobodil zemi od marxismu“. Přitom před deseti lety schvalovalo převrat z roku 1973 rekordně nízkých 18 procent dotázaných. A zatímco v roce 2006 souhlasilo 65 procent lidí s tvrzením, že „pro státní převrat není nikdy zdůvodnění“, letos s ním souhlasí jenom 17 procent. Pro polovinu lidí pak byl Pinochet „částečně dobrý, částečně špatný“.
Kyvadlo je tedy nyní napravo a potíže Boricovy vlády, jež má lepší kredit v zahraničí než doma, nenasvědčují tomu, že by se situace měla změnit. Otázkou však je, zda chápat současnou podporu Kasta jako součást dosud trvajícího pohybu, nebo jako již ukončený pohyb doprava, po němž může v prezidentské volbě v roce 2025 vyhrát kandidát z opačného spektra. Jisté je jen to, že se Chile po dekádách postpinochetovské stability dynamicky proměňuje.
Autor je iberoamerikanista.