V boji za lidská práva či nejrůznější společensky prospěšné kauzy se často opakuje nepříjemný vzorec. Aktivisté zdánlivě logicky sázejí na fakta a racionální argumenty, kdežto protistrana správně považuje za důležitější roli emocí a ideologie. Jen málokde je to tak zjevné jako v debatě o automobilové dopravě.
O nesmírně škodlivých dopadech individuální automobilové dopravy na život (nejen ve městech) bylo sepsáno nespočet knih a vědeckých studií. Ve veřejné debatě se to ovšem neodráží zdaleka tak silně, jak by bylo možné předpokládat. Iniciativy za snižování maximální rychlosti nebo podporu cyklistiky jsou démonizovány nejen automobilovou lobby, ale i spoustou řadových občanů, a tak se boj proti automobilovému moru v Česku občas jeví jako sisyfovské úsilí.
Fakta a čísla totiž tahají za kratší konec provazu ve střetu s emocemi a ideologií, která už takřka sto let podporuje rozvoj automobilismu na úkor jiných, mnohem efektivnějších a šetrnějších forem dopravy. Auta jsou stále silným symbolem rychlosti, potažmo svobody a snaha o jejich regulaci u mnoha motoristů zákonitě vyvolává zuřivé protireakce.
Stále ovšem existují cesty, jak tuto ideologickou kostru narušit, a poslední dobou se o nich také více mluví. Dobré vodítko nám může poskytnout kniha kanadského technologického publicisty Parise Marxe Road to Nowhere (Cesta nikam, 2022), která detailně popisuje, kde se doktrína automobilismu vzala a jak ji můžeme rozbít.
Stejně jako v řadě jiných podobných případů i představa rychlosti a svobody, jež jsou umožněny vlastnictvím auta, je jen marketingovým trikem, který ztratil reálný podklad již krátce po prvním rozmachu osobních automobilů na začátku 20. století. O nevídanou rychlost přišla auta ve chvíli, kdy se rozšířila natolik, že ucpala města, a nic na tom nezměnilo ani rozšiřování silnic, parkovišť a další infrastruktury.
Argumentování svobodou je ještě absurdnější. Marx trefně podotýká, že majitel osobního auta je na rozdíl od cyklisty či pasažéra hromadné dopravy zcela závislý na výrobcích a službách desítek firem – od automobilek přes servisy až po benzinky –, které ho doslova sdírají z kůže, ale bez nichž by svůj vehikl nevydržel vlastními silami provozovat ani několik dní. Individuální automobilová doprava je tak ve skutečnosti vězením, které zcela záměrně zkonstruoval automobilový průmysl a na něj navázané sektory a jehož podstata je s vynaložením velkých peněz stále dovedně zakrývána líbivými řečmi o rychlosti a svobodě.
Možná právě zde leží účinný argument, který by se měl v arzenálu odpůrců automobilismu objevovat častěji. Data o nehodách či emisích jen těžko zviklají motoristu, který se panicky bojí ztráty svobody. Nikdo se ale nechce nechat napálit. Když se motorista dozví, že se stal obětí vychytralého podvodu, může najednou spatřit vypočítavou podstatu automobilové lobby v celé její nahotě.