Copak lze zrušit rodinu?

Recenzovat manifest může snadno působit nesmyslně nebo trapně, protože z reakce na radikálně odlišnou vizi světa se lehce můžeme dozvědět víc o tom, kdo knihu přečetl, než o autorce a knize samotné. Útlý paperback Zrušte rodinu Sophie Lewis klade svůj těžko představitelný požadavek už v názvu samotném, a tak není divu, že vydání českého překladu okamžitě vzbudilo zájem i v kruzích, které jsou jinak k literatuře z ranku humanitních a společenských věd naprosto netečné. Ruku na srdce, není to už vážně moc? Sama Lewis k tomu ironicky dodává, že je možná snazší představit si konec kapitalismu než konec rodiny.

Kdo se o nás postará?

Je nasnadě, z čeho tenhle šok pramení: když nebude rodina, kdo se o nás postará ve chvíli naší slabosti? Na stát se spolehnout nelze, nenechte se vysmát, sousedům nevěříme nos mezi očima a přátelé? Košile bude vždycky bližší než kabát. Jenže Lewis nechce v žádném případě zrušit péči, naopak. Má za to, že pokud mají být kvalitní péče, pocit přijetí, solidarita a pomoc dostupné všem, nemůže si je uzurpovat rodina, definovaná navíc ve stávajícím systému jako místo, kde máme nabrat síly, o něž nás pak připraví někdo, komu čtyřicet hodin týdně pomáháme produkovat zisk („rodina je ideologií práce“, tvrdí Lewis). S rodinou je to navíc jako se sázkou v loterii: bude nám schopna poskytnout to, co potřebujeme, nebo nás vystaví zjevnému či neviditelnému násilí? Abolicionismus není v jádru destruktivní; je motivován vizí spravedlivějšího světa a přesvědčením, že skutečného zlepšení situace nejde dosáhnout optimalizací nějaké společenské instituce (například dosažením férovějšího otroctví), ale tím, že ji nahradíme úplně jinou podobou uspořádání.

Sophie Lewis, absolventka Oxfordu, vyučující kritickou teorii na Brooklynském institutu pro sociální výzkum a hostující profesorka na Pensylvánské univerzitě, způsobila rozruch už svým debutem Full Surrogacy Now (Skutečné náhradní mateřství teď hned, 2019). I tento text je odborně velmi poctivě podloženým manifestem volajícím po rodinném abolicionismu. Jedním z jeho výchozích bodů je autorčino přesvědčení, že k těhotenství je třeba přistupovat jako k druhu práce, ať už je vykonáváno za mzdu, či nikoli. Šlo nicméně o velmi náročné čtení, možná i proto, že text vycházel z autorčiny disertační práce. Zrušte rodinu je přece jen přístupnější a u českého vydání je v tomto ohledu potřeba pochválit překladatelku Olgu Pek, která se musela popasovat s jazykem, jenž nepopiratelně vychází z akademického psaní, ale zároveň je manifestem politické svobody.

Autorka svou odpověď na otázku, zda je možné se obejít bez instituce, kterou považujeme za věčnou, staví na analýze radikálních vizí tak různých osobností, jako byli filosof a propagátor družstevnického uspořádání společnosti Charles Fourier, politička a bojovnice za práva žen Alexandra Kollontaj a především radikální feministka Shulamith Firestone, kterou lze považovat za autorčinu intelektuální kmotru. Sophie Lewis pro svou věc nachází argumenty také v nejrůznějších kulturách či hnutích (původní americké obyvatelstvo, černošská hnutí za svobodu) i dějinných etapách. Velmi bolestně a živě komentuje třeba i to, do jaké míry se neopodstatněně a iracionálně počítalo s rodinným uspořádáním společnosti v době protipandemických opatření.

Rozbíhavá debata

Paralelní koleje společenské debaty se dnes rozbíhají čím dál víc: konzervativní síly chtějí ve světě, kde se údajně všechno rozpadá, z rodiny učinit skanzen „tradičních hodnot“, zatímco menší a naštěstí stejně aktivní skupina začíná otevřeně hovořit o tom, že rodina není vždy zdrojem podpory a bezpečí, nezřídka představuje dokonce pravý opak, a proto v ní nelze spatřovat ideální rámec individuálního života. Přestože vývoj u nás zatím není tak smutný jako v USA, kde další a další ženy přicházejí o svá reprodukční práva, i u nás „rodina prochází opětovnou disciplinací“.

Dovolím si upozornit, že v Česku může mít queer promýšlení oprávněnosti a neomylnosti rodinného uspořádání neobvyklého spojence: hnutí za práva dítěte, které se formuje i pod tlakem šokujících zjištění, do jaké míry česká společnost toleruje násilí na dětech. You­Tube projekt a kniha Děti jsou taky lidi (2022) Zdeňky Šíp Staňkové například ukazuje, jak si v rodinách po generace přenášíme toxické vzorce chování a považujeme je za normální či jediné správné. Tomáš Morávek zase v oblasti ústavní výchovy upozorňuje na to, že v očích českého státu je biologický rodič „bůh“ a zájmy dítěte jsou ze zákona vlastně paradoxně vždy až na druhém místě. Přestože tito i mnozí další bojují s hluboce zakořeněnými stereotypy, které vznikají právě v rodinném prostředí, jejich práce má i obrovský pozitivní ohlas. Proč jsme se naučili potlačovat emoce? Proč je agrese vnímána jako běžný způsob řešení potíží? Proč je trestuhodné dělat chyby? A proč je frustrace základním psychickým rozpoložením českého národa? Na tohle všechno odpovídají jejich analýzy, v nichž se poznáváme všichni. A pro valnou část z nás jde o osvobozující prozření: že by šlo věci dělat i jinak?

Nezměnitelná hodnota?

Asi nemusíme nutně přetrhat své fungující rodinné vazby (jak říká Lewis, nikdo nechce zrušit vaši babičku a zabavit děti), kniha Zrušte rodinu však může poskytnout cenné mentální cvičení všem, kterým vrtá hlavou, proč zrovna oni kolem sebe žádnou doopravdy funkční rodinu nevidí. Hlavní překážkou vytvoření světa, v němž bude individuální utrpení každého a každé z nás co nejvíc minimalizováno, je totiž představa, že jakákoli institucionální forma nebo hodnota je neměnná a nezrušitelná. Rodina nemůže být automaticky, za každých okolností správná. Vše ve společnosti je výsledkem komunikace, přestože se to zdá mnohým neuvěřitelné a jiní to rádi, ve svůj vlastní prospěch, popírají. Možná bude opravdu v době mnohonásobné globální krize účinnější začít při tomto společenském vyjednávání využívat spíš radikální empatii a imaginaci než osvědčené symbolické násilí. Nejprve je ovšem třeba učinit bolestivý krok: přiznat si, že to, na co jsme v nestabilním světě doposud spoléhali jako na poslední jistotu, byla jenom iluze.