Při nedávné stávce učitelů a učitelek z humanitních fakult za vyšší platy mě napadlo, jestli nebereme celou otázku nízkých mezd za špatný konec. Když perspektivu otočíme, můžeme konstatovat, že problém nepředstavují nedostatečné příjmy, ale skutečnost, že vysokoškolští pedagogové a pedagožky pocházejí z příliš nuzných poměrů. Pokud by byli dostatečně hmotně zajištěni, mohli by se vyhnout nekonečnému shánění grantů a jejich zaměstnání by se znovu stalo tím, čím vždy mělo být – posláním. Nakonec ještě před sto lety existovaly v našem školství pozice nehonorovaných docentů, kteří učili zadarmo. Skoro to vypadá, že podobným směrem uvažuje i současná vláda. Jako by tradiční výhody vysokoškolské profese – kromě společenské prestiže zejména možnost věnovat se práci, která dotyčného skutečně zajímá – znamenaly, že už není potřeba tolik lpět na finančním ohodnocení. Ostatně na pražské Filozofické fakultě se už dlouho říká, že na akademickou dráhu se u nás může pustit jen ten, kdo má vyřešené bydlení. Případně, jak zaznělo v debatě, která se na FF UK konala v den stávky, kdo má partnera s výrazně vyšším příjmem, který jej vlastně na škole vydržuje. Dopracovali jsme to do poměrně kuriózní situace, kdy mezi „pracující chudé“ patří lidé, kteří mají relativně dobrý přístup do médií, a když chtějí, jejich hlas je slyšet. Ačkoli stížnosti na to, že univerzitní učitelé a učitelky se pomalu zařazují vedle knihovníků mezi nejhůře placené vysokoškoláky, jsou oprávněné, současný stav nabízí zajímavou příležitost. Dotyční totiž mají možnost stát se mluvčími všech, jimž jejich příjem nedovoluje žít důstojný život a kteří jsou nuceni žádat o pomoc stát, i když pracují na plný úvazek. A to nikoli z abstraktní solidarity, ale proto, že jsou s ostatními prekarizovanými pracujícími doslova na jedné lodi.