Hodně číst a trochu psát

První díl vaší odborné práce Dějiny polského šílenství se zaměřil na melancholii, nyní vzniká druhý, který se věnuje hysterii. Hlas v něm mají dostat nejen lékaři, ale především pacientky. Šílí ženy jinak než muži?

Problém spočívá spíše v tom, že existoval – na mnoha místech stále ještě existuje – rozdíl ve standardech, jak se má chovat žena a jak muž. Překročení těchto norem pak vedlo k diagnóze šílenství. V 19. století, které mě nejvíce zajímá, panoval ve většině Evropy kult „pravého ženství“. Žena se měla vyznačovat atributy jako čistota, poslušnost, zbožnost a láska k domovu a péče o něj. Pokud žena tuto společenskou roli vyhrazenou jejímu pohlaví nenaplňovala, mnohem častěji u ní byly diagnostikovány psychické problémy.

Studiu dějin melancholie v Polsku jsem věnovala hodně energie a času, prakticky to ale znamenalo procházet popisy případů melancholiček, jejichž autory byli muži­-psychiatři. Chtěla jsem dát slovo také samotným ženám. Těm, které psychiatrie nazvala hysteričkami. Nechtěla jsem psát dějiny podle „vítězů“ – mužů, kteří diagnostikovali ženy jako šílené, pokud se nechovaly tak, jak se podle nich měly chovat. Zejména proto, že způsob léčby hysteriček byl často velmi brutální a provázely ho zákroky typu klitoridektomie, tedy odstranění klitorisu. Navíc pokud se u žen projevovaly problémy odpovídající genderovému stereotypu, například devótnost, jejich psychické problémy byly považovány za méně závažné a „léčily“ se méně invazivními metodami, než když vybočovaly ze stereotypních představ o ženství a zvlášť o ženské sexualitě.

U nás v Polsku psal psychiatr Maciej Łowicki o mužské a ženské melancholii. Zatímco mužům měla melancholie umožňovat psát filosofické úvahy nebo poezii, u žen způsobovala jen rozvláčnost a grafomanii. Rozčiloval mě tenhle dvojí metr, na nějž v psychiatrii stále narážíme.

Při uvedení českého překladu Osiřelce jste řekla, že texty vznikaly krátce po porodu vašeho syna a že psaní byl váš jediný osobní prostor v mateřství. Stojí psaní proti mateřství? Je to něco, co si na něm musíme vyvzdorovat?

Rozhodně není jednoduché tyto dvě životní role sladit: jako člověk, který se živí psaním, potřebuji relativní klid, jako matka malých dětí ho opravdu moc nemám. V období, které nazývám raným, pohlcujícím mateřstvím – když moje dcera ještě nechodila do školky a syn byl nemluvně –, jsem opravdu toužila po tom, abych měla svůj soukromý prostor. Bylo velmi těžké ho získat. Když jsem kojila, zapisovala jsem si poznámky ke knize do mobilu. A potom jsem je přepisovala do počítače. Vytiskla jsem si text, a zároveň tiskla omalovánky pro dceru. Když jsem pak vystřihovala a skládala věty v knize, dceři jsem nabídla vystřihovánky a syna jsem nosila v šátku. Sama nevím, kde jsem na to vzala sílu. Ale to se může stát jen v raném období mateřství: v tom chaosu, vyčerpání, ale také v době, kdy máte nadlidskou sílu a přes spánkovou deprivaci děláte všechno najednou. Tehdy se mi dokonce zdálo, že mi mateřství v psaní pomáhá. To byl vliv hormonů. Existují výzkumy, které ukazují, že během kojení náš hormonální stav působí, že máme odvahu, která jindy chybí. Ale teď už nejsem na té vlně. Mateřství chápu jako vztahovou kategorii, ne společenskou roli, a vztahy s dětmi ode mě vyžadují stále větší pozornost. Teprve se učím, jak v tomto období zase najít pro sebe onen prostor, soukromí, které je pro psaní nezbytné.

Zdá se mi, že to, jak popisujete fyzický stav raného mateřství, vystihuje i situaci truchlení. I pro tento stav je charakteristický krátký a přerývaný spánek, existence na pomezí snu a bdění či únava. Mají tyto stavy podle vás něco společného?

Ano, myslím, že velmi mnoho. Roland Barthes psal ve Fragmentech milostného diskursu o tom, že zamilovaný člověk a ten, který ztratil blízkého člověka, mluví podobně. Domnívám se, že v raném mateřství to může být – ale také nemusí – takové, jako bychom byli zamilovaní. Nemůžeme spát, „nemáme stání“, nedokážeme se na nic soustředit, naše kognitivní schopnosti klesají, zatímco emoce námi zmítají. Jazyk je podobný: krátké, nedokončené věty, nelineární myšlení, fragmentární řeč.

V Osiřelci se objevuje věta „Na tohle vzpomínat nechci“ a po ní následují prázdné strany. Jako by pro vás v tu chvíli mezera či prázdné místo byly důležitější než kupení vzpomínkových obrazů…

Hodně mi záleželo právě na tom, abych slovy nezahltila ticho, prázdnotu a ztrátu. Chtěla jsem ono prázdno vyjádřit i graficky, pomocí nepopsaných stran. Po smrti matky jsem se musela vyrovnat s tím, že už tu není – a stále se s tím vyrovnávám. Občas bylo jednodušší psát, vzpomínat, měla jsem pak pocit, že ji těmi příběhy zadržím, ačkoli jsem ji chtěla „pustit“. Uvěřit konečně v její smrt, nepopírat skutečnost. Proto tam jsou ta prázdná místa.

A proč je vůbec třeba ztrátu reflektovat? Není úlevnější zapomenout?

To je těžká otázka. Literární vědci píší často o tom, že literatura vychází ze ztráty. Mnoho píšících lidí opakuje mantru: Píšeme, abychom se vyrovnali se ztrátou. Někteří dodávají, že minulost potřebují jen k tomu, aby se vyrovnali s přítomností. Jiní chtějí zkrátka zapomenout. Ale psychologické zapomínání je určitým přijetím toho, co se stalo. Je to poměrně komplikovaný a dlouhý proces. Často nás tedy takové zdánlivé zapomínání stojí mnohem více psychických sil a zapojení nevědomých procesů než snaha vyrovnat se s minulostí či se ztrátou. Teprve pak se nám může opravdu ulevit.

„Pravda může počkat. Tomu se říká život,“ říká vypravěčka Osiřelce. V čem a jak může být podle vás literatura pravdivá?

Stavět proti sobě literaturu a život asi není přesné, ale pro mě je to stále živý problém. Když píšu knihu založenou na vlastní zkušenosti, je ve mně velmi silný strach, že se ten život, stvořím­-li z něho literaturu, nějak zastaví, usmrtí. Je to obava před umělostí literatury. Ale je tu také druhá stránka – doufala jsem, že příběh o mé matce nebude nějaká grafomanie, že stvořím „literaturu“. Naivně jsem si představovala, že tím zachráním její život. To je sen o pravdě, kterou může odhalit, obnažit jen umění.

Lze podle vás uniknout „nesnesitelné podobnosti“ života matek a dcer?

To je pro mě pořád aktuální otázka. Mluví se o matrofobii – strachu dcery z toho, že zopakuje životní scénář své matky. Nejčastěji se objevuje u žen mezi osmnácti a třiceti lety. Už bych z něj tedy měla vyrůstat. A opravdu se to děje. Ale pořád pozoruji to, kolik energie vkládám do snahy stát se jinou ženou, než byla moje matka. Nestat se vlastní matkou je těžké, ale stejně obtížné je nestat se jejím opakem. Vidím v matrofobii past: odstřihnout se od matky může také znamenat odstřihnout se od svého ženství. Přemýšlím o tom, nakolik matrofobii podporuje patriarchát. Místo toho, abychom hledali způsoby, jak uniknout „nesnesitelné podobnosti“ životů matek a dcer, mohli bychom se spíše zamyslet nad tím, jak vztah s matkou plně prožívat. Jak vidět matku mimo funkci, kterou pro nás plnila – jako člověka s plusy a minusy. A pak se rozhodnout, které „zděděné“ vlastnosti chceme rozvíjet a s kterými musíme pracovat.

Některé pasáže Osiřelce připomínají dětské popěvky, smrt a umírání je předmětem různých jazykových šprýmů a asociačních hříček. Je to způsob, jak odlehčit téma? Nebo naopak pokus odvést od něj pozornost? Dá se vůbec vyprávěním překonat smrt, jak často čteme v různých románech?

Chtěla jsem tak zjistit, jak nám vyprávění o smrti nejbližších může pomoci, když se potřebujeme vyrovnat se ztrátou. Všichni znají okřídlená slova Joan Didion: „Vyprávíme si příběhy, abychom mohli žít.“ To bylo její vyznání a sebeobvinění. A já jsem to také zkoušela, vyprávěla jsem. Využívala jsem citáty, protože to je forma melancholické výpovědi – už od Roberta Burtona a jeho Anatomie melancholie. Burton chtěl ukázat, že melancholik je příliš utrápený, ale také příliš skromný na to, aby mluvil a psal jen sám od sebe, a proto citoval fragmenty z 1250 děl. Řada lidí toto gesto opakovala, mimo jiné Georges Perec, který v Muži, který spí ukázal, jak funguje psychika depresivního člověka. Jako byste se museli chytit čehokoli, abyste přežili: slov písničky z dětství, reklamních sloganů, ale i děl těch, kteří zažili a pokusili se popsat ztrátu – což možná vůbec nejde. Velmi blízký je mi humor. Chtěla jsem, aby to byla především kniha o životě, ne o umírání. A v životě, ve svém životě, se hodně směju. Smích mi pomáhá a chtěla bych rozesmávat jiné. Mám takový sen, že budu stand up komičkou a budu mluvit o těžkých věcech tak, že se lidé budou smát.

Věříte jako psycholožka v terapeutickou funkci literatury?

Rozhodně ano. Odborná literatura – psychologická a psychoterapeutická – mi nepomohla tak jako beletrie. Jsem přesvědčená o tom, že čtení i psaní má silnou léčivou moc. A přesně tak to musíte dělat. Hodně číst a trochu psát. V těchto proporcích a v tomhle pořadí.

Z polštiny přeložila Lucie Zakopalová.