Hrst emancipace a špetka zločinu

Nový český snímek Úsvit (2023) se od svého uvedení v Karlových Varech setkává s veskrze vlídnou kritickou odezvou, což je vzhledem k tomu, že jde o dobový film s kriminálními motivy, dost překvapivé. Vysvětlení je prosté: nejde o spotřební regionální detektivku, nýbrž o ambiciózní, po mezinárodním publiku pokukující drama. Děj je zasazen do východoslovenského města Svit v druhé polovině třicátých let minulého století a výstřední zločin tu na vlastní pěst vyšetřuje těhotná manželka ředitele zdejší továrny. Dílo se ale nesoustředí jen na rozplétání ústřední hádanky, rozvíjí i řadu poměrně aktuálních úvah.

Uniknout provinčnosti

Snímek Matěje Chlupáčka dokázal obejít ně­­které tradiční žánrové bolesti. Značně kosmo­politní – mezinárodními tendencemi a rekvizitami načichlá – kriminální fikce u nás vznikala v meziválečném období i v uvolněnějších letech socialistické éry. Pokusy o ni se pochopitelně objevují i po roce 1989. V poúnorovém Československu snaha přenášet cizí prvky do českého prostředí narážela na politická omezení a nepřesvědčivost reálií, jak demonstruje třeba vážně míněná, leč iritující bondovská variace Transit Carlsbad (1966), v polistopadové době zase na limity finanční, jako v případě nákladného, a přesto lacině vyhlížejícího Panství (1999).

Úsvit do podobných pastí nezahučel i díky tomu, jak mazaně se tvůrci vztahují k reáliím první republiky. Vtiskli snímku osobitou vizuální identitu, která nepůsobí provinčně a vynikne i na propagačních materiálech, aniž by musela maskovat středo­- či východoevropský původ. Estetika pracující s protikladem baťovského budovatelského pozitivismu (film se natáčel ve Zlíně) a obrazů venkova v duchu dobových etnografických fotografií přitom není pouze pastvou pro oči. Zápletka sleduje rostoucí vztahové napětí mezi manžely z vyšší vrstvy. Ředitel závodu i jeho manželka jsou umanuté a značně rozporné osobnosti, jež se vymykají obvyklým schématům, což je prvek, který tuzemské kinematografii nemůže neprospět. Zdejší tvůrci mnohdy hledí na finančně zajištěné postavy přinejmenším s podezíravou zamračeností. Autoři Úsvitu naopak nechávají protagonistku Helenu vystupovat odvážně a empaticky, zároveň ji ale v kritických situacích vykreslují jako upjatou a defenzivní ženu. Ta zprvu působí záhadně a nepolapitelně, ke konci však vyplouvají na povrch i její stinné stránky.

Intersex v éře Vlasty Buriana

Současných motivů je v Úsvitu více. Devětadvacetiletý režisér společně s pětatřicetiletým scenáristou Mirem Šifrou v látce z roku 1937 nacházejí momenty, jež jsou blízké dnešním mileniálům či generaci Z. Životní styl hrdinů umí být svižný. Když Helena poslouchá hudbu, úsměvný dobový šlágr ji živelně rozpohybuje; zástupci tajné policie zase připomínají pravověrné zákazníky barbershopů. Na druhou stranu je poněkud legrační, když scénář nutí postavy karikovat tehdejší vyjadřování: například při natáčení propagačního snímku v továrně je zesměšňována mluva prvorepublikových filmů.

Jedním z aktuálních témat, jež autoři vsadili do historické látky, je intersexualita. Helena si informace o této problematice ověřuje v dobové učebnicí, viditelně oblepené starou knihovnickou signaturou, aby byla i méně poučená část publika dostatečně ujištěna, že hermafroditismus byl popsán už za éry Vlasty Buriana a Adiny Mandlové. Zazní i poznatek, že židovské právo rozlišuje šest pohlaví, jak stojí psáno v ještě mnohem starších knihách. Ahistorickým prvkům se film nicméně nevyhnul, například v postavě kulturně konzervativní Heleniny (ne)přítelkyně v podání Marthy Issové (sama herečka ji v rozhovoru pro Český rozhlas charakterizovala výrazem „strašná čůza“). Její křečovité repliky zní, jako by je scenárista překopíroval z agresivních on­-line příspěvků pod dnešním zpravodajstvím. Snímek o respektu k jinakosti tak zobrazuje nerespektující postavu coby modelově stereotypní karikaturu.

Klíčové dilema však leží jinde. Opatrně prezentovaná témata jako nerovnost, diverzita či emancipace zajímala tvůrce Úsvitu očividně natolik, že zapomněli na samotné vyšetřování. Intelektuálně vzrušující kriminalistická hádanka tak posléze nekončí překvapivým rozluštěním, ale výzvou k přijetí odlišností. Jedině zásluhou realizačních schopností se film při honbě za několika různými cíli zcela nerozpadl. A jakkoli je možné radovat se z takto ambiciózní kriminální zápletky v českých podmínkách, žánrové tradice by šlo se společenskou agendou spojit ústrojněji.

Autor je filmový publicista.