Jako fernet v lahvi od piva

Debut režiséra Tomáše Kleina si z hlavní soutěže festivalu v Karlových Varech odnesl rozporuplné reakce. Adaptace stejnojmenného románu Jáchyma Topola si z předlohy vybírá jen dílčí částí, ale v torzu literárního předobrazu zůstává zachována autorova svébytná poetika. Snímek se zaměřuje pouze na rodinnou linku: kočovný herec Táta Mour po smrti otce a hospitalizaci partnerky putuje s dospívajícím synem a novorozencem po kraji, potkávají staré známé i neznámé podivíny a jsou poháněni utopickou vidinou, že někde zakotví a dají dysfunkční rodinu znovu dohromady.

(Post)apokalypsa nitra

Ocitáme se v bizarním fikčním světě, o jehož fungování se dozvíme minimum. Zpustošená krajina snímaná ve vybledlé barevné paletě není jasně časoprostorově ukotvená. Jedná se o dystopii? Postapokalyptickou vizi? Co stojí za úpadkem civilizace, jejíž příslušníci živoří v rozpadajících se obydlích? Ačkoli státní instituce jako policie či zdravotnictví svým způsobem existují, svět postrádá řád.

Ve finále však odpovědi na tyto otázky ne­­jsou důležité. Vyobrazený svět v první řadě odráží vnímání protagonistů. Chaos, neorganizovanost a neschopnost propojit jednotlivé scény odpovídá rozpoložení Mourova syna Eliáše, jehož perspektiva je pro snímek určující. Absence pravidel ale také umocňuje obraz samotného Moura, který žije neřízeně, amorálně, impulsivně, bez ohledu na následky.

Citlivý člověk zachycuje prchavou Eliášovu vzpomínku na výlet s otcem, jemuž nikdy nerozuměl, a na základě těchto fragmentů si s ním urovnává ambivalentní vztah. Je to dílo o návratu i nemožnosti ho uskutečnit. Mour se ocitá ve světě, v němž se už necítí komfortně (pokud se tak kdy cítil), a marně se snaží vrátit život do dob, kdy hrával Fausta či shakespearovské role. S nemožností nalezení jakéhokoli celku korespondují roztěkaná kamera či hudební pasáže přehrávané pozpátku.

Tomáš Klein dokončoval poslední dílo Jana Němce, mystifikační autobiografii Vlk z Královských Vinohrad (2016). V závěru slyšíme, jak Němec zpoza kamery režíruje Jiřího Mádla pojídajícího rybu. Poslední režisérova věta zní: „Teď to vyplivněte – a to je smysl filmu.“ Je jen na nás, co si s rozžvýkaným soustem na talíři počneme, a totéž platí také o Kleinově počinu.

Nabízí se i paralela s Němcovými Démanty noci (1964), kde sledujeme zubožené mladíky, kteří na konci druhé světové války prchají ze židovského transportu. Vyčerpaným postavám se tříští realita a v hektickém tempu ztrácejí schopnost racionálně uvažovat. Citlivý člověk je z hlediska stylu a výstavby podobný. V jednom záběru sněží, v druhém svítí slunce, v navazujících scénách se střídá den a noc. Kamera je nalepená na postavách, které jsou v neustálém pohybu, a mizanscéna se podřizuje vjemům hrdinů, jejichž život se rozpadá.

Konceptuální punk

Veškeré složky díla spolupracují na zachycení pocitů hrdinů, v žádném případě tu však nejde o psychologizaci. Všichni protagonisté jsou spíš konstrukty sloužící celkovému konceptu, tvůrci v každém z nich nacházejí alespoň špetku citlivosti. Společnost je prohnilá, až odporná, Klein k ní ale přesto přistupuje s láskou. Nemoralizuje a vzpírá se standardizovanému, kauzálně strukturovanému narativu.

Hledání smyslu, bloudění a silně přítomná tematika smrti a umírání vybízejí k existenciálním otázkám. O ty však nejde. V popředí stojí především grotesknost života, jeho surovost a neuchopitelnost. Boří se očekávání, nic nejde podle plánu a zanícený Mour žije okamžikem, nehledí na morálku a stále se snaží Eliášovi proměnit bortící se cestu v divadlo. Ačkoli tuší, že i jeho život se chýlí ke konci, nepřipouští si to.

Citlivého člověka nejlépe vystihuje scéna, kdy Mour předpokládá, že v podané PET lahvi je pivo, a dočká se fernetu. Experimentální počin je stejně trpký a prvotním impulsem by bylo jeho „vyplivnutí“. Pokud však polknete, vystaví vás tato cesta bez vodítek obtížně uchopitelnému zážitku, jehož jádro sice tkví ve vztahu otce a syna, ale nakonec otevírá spíše abstraktní úvahy. Floskule „budete ho buď nenávidět, nebo milovat“ je protentokrát namístě.

Autor je filmový publicista.