Když Pinochet kouše, saje, rdousí

Chilský auteur Pablo Larraín připsal další kapitolu své pomyslné alternativní učebnice dějepisu, do níž už se zařadily nekonvenční biografie Pabla Nerudy, Jackie Kennedy nebo Diany Spencer. Se snímkem Hrabě (El ­conde, 2023) se po letech vrátil opět na rodnou půdu, a to rovnou k největšímu stínu, jaký se nad chilskou minulostí tyčí – k diktátorovi Augustu Pinochetovi, který tamnímu obyvatelstvu vládl téměř dvě dekády. Režisérova interpretační provokace ale z bývalého prezidenta udělala ublíženecky rezignovaného upíra, jehož náladu dokáže zvednout už jen vraždící jeptiška. Jak mohl ze zdánlivě pokleslých ingrediencí vzniknout kontemplativní komentář k dějinotvorným pohybům a současně úvaha o povaze zla?

Chudáček dědeček

Vyprávění o latinskoamerickém generálovi otevírá překvapivá expozice uprostřed vřavy Francouzské revoluce. Z davu pod gilotinou připravenou pro Marii Antoinettu se vyloupne jakýsi mladík – Claude Pinoche, jak nás informuje ženský hlas se snobským britským přízvukem ve voiceoveru. Střih nás přesouvá o více než dvě stě let dopředu, do honosného, ale zvláštním způsobem zpustošeného sídla, kde trůní tentýž muž pokrytý stařeckými vráskami. Pouze s tím rozdílem, že ho svět už zná pod jménem Augusto Pinochet. Dlouhověký stařec nicméně neplánuje na očích veřejnosti zůstat o moc déle. Je totiž obviněn z finančních podvodů a má být postaven před soud. Aby unikl před zradou „nevděčného národa“, předstírá „lidskou“ smrt, ale tu skutečnou – upírskou – ke zklamání vlastních potomků (a tedy i právoplatných dědiců snového jmění) ještě odkládá.

Zatímco jediným oficiálním upírem v rodině je sám Pinochet, pětice potomků a manželka se mu v krvelačnosti a mrchožroutství takřka vyrovnají – dcery a synové kolem chřadnoucího otce krouží jako supi s vidinou zisku ze skrytých zahraničních účtů a manželka krom peněz touží také po odměně v podobě upířího kousance, který by jí zaručil nesmrtelnost. Jakkoli Larraín neopomíjí při každé příležitosti v absurdních dialozích (napsaných s přispěním častého spolupracovníka Guillerma Calderóna) zmínit Pinochetovy zločiny, v mnohém antihrdinu současně pasuje do role oběti zištné rodiny. Nechápající a nepoučitelné Chile a hlavně jeho upírské prokletí jej odsuzuje k nekonečné žízni po lidské krvi a pudové potřebě zabíjet. Tím režisér generála samozřejmě nevyviňuje ani neomlouvá, ale spíš ironizuje jeho největší slabinu – charakterovou vlastnost, kterou podle Larraínových vyjádření trvale nakazil i chilskou národní náturu: hamižnost.

Vampýrský mýtus v Hraběti představuje mnohovrstevnatou metaforu neutuchající touhy po hromadění bohatství. Ale je to také metafora snahy dosáhnout věčného života a věčné slávy, která je vlastní všem autoritářským vůdcům s mesiášským komplexem. Obě polohy navíc – v souladu s diktátorovým příběhem – implikují nutnost značných obětí, ať už ve formě ještě teplých lidských srdcí, anebo občanů přehlížejících porušování jejich vlastních práv ve jménu hospodářského růstu. V neposlední řadě však autorovi toto žánrově specifické zařazení umožnilo vytvořit stylisticky nápadné dílo s výraznými mimikry laciných hororů nebo filmů noir. Kamerové jízdy zamlženým hřbitovem, ohraná a přepjatě dramatická Vivaldiho melodie ze Čtvera ročních dob nebo návodná hra se šerosvitem. To všechno sice patří do slovníku béčkové tvorby, Larraínovi tyto prostředky ale pomáhají promlouvat univerzální a mezinárodně přenositelnou filmovou řečí, kterou jeho dřívější snímky tematizující Pinochetovo Chile rozhodně neoplývaly.

Satirická hodina dějepisu

Larraín Hrabětem završuje pomyslnou tetralogii o dopadech Pinochetovy politiky na chilskou společnost, jež odstartovala filmem Tony Manero (2008), v němž se muž imitující postavu Johna Travolty z Horečky sobotní noci (Saturday Night Fever, 1977) pokouší urvat pro sebe patnáct minut slávy v televizní soutěži, zatímco v druhém plánu řádí tajná policie. Následovaly snímky Post Mortem (2010) o pracovníkovi márnice, který čelil náporu mrtvých těl po státním převratu v roce 1973, a No (2021), sledující volební kampaň demokratické opozice. Všechna tato díla byla nicméně pevně ukotvena ve složitém lokálním kontextu a jejich nepřehlednost pro zahraniční publikum ještě umocňovaly formální dokumentaristické postupy. Nejnovější část této politické pseudosérie – koncipovaná jako Pinochetovo rozloučení s Chile i jako Larraínovo rozloučení s antagonistou – je tak na rozdíl od svých předchůdců díky přímočaré žánrové stylizaci divácky mnohem přívětivější.

Na druhou stranu se Hrabě spíš než soudržnému celovečernímu filmu podobá satirickým černohumorným skečům. Přesto se i v narativně slepých místech zhruba v polovině stopáže objevuje Larraínův nezpochybnitelný talent pro groteskní, ale neprvoplánovou imaginaci. A tak tvůrce třeba z neviditelného vypravěče příběhu udělá upírku, Pinochetovu matku a Margaret Thatcher v jedné osobě. Anebo jen zpovzdálí sleduje, jak si „El conte“ v robotickém mixéru připravuje další smoothie z lidských srdcí. Autorovým nejnejapnějším žertem a zdviženým prostředníčkem směrem ke všem ambiciózním politikům, kteří by se chtěli vydat cestou výše zmíněných, je nakonec roztomile morbidní oblouk mezi prologem a epilogem, jimž vévodí gilotina. V úvodních záběrech pod jejím ostřím končí urozená královna, kterou k vládnutí předurčila pouze její modrá krev a jejíž aroganci a absolutní odtržení od života vlastních poddaných podle tvůrce přejali i chilský prezident a britská premiérka. V závěru se pak Larraínův dějinný uroboros vrátí do původní pozice, když stejná poprava čeká dalšího adepta v boji o moc – upírskou jeptišku, která se pro dobro církve pokoušela ukrást to, co zbylo z úplatků zločineckého generála.

Autorka je filmová publicistka.