Mezi vědou a Šeherezádou

České vydání sloupků, esejů, přednášek a dal­­­ších textů Salmana Rushdieho, ­shrnutých do svazku Jazyky pravdy (Languages of Truth, 2021), se sice zpozdilo za dramatickým pokusem o autorovu vraždu vloni v létě, při čtení knihy ale nelze souvislost mezi jeho názory a vyhlášenou fatvou přehlédnout. Některé texty světo­známého indicko­-britského humanisty a představitele ateistické intelektuální scény jsou věnovány literární teorii a estetice, jiné společenským otázkám nebo náboženství. Zde Rushdie nejde tak na dřeň jako jeho přátelé Richard Dawkins nebo Christopher Hitchens, i když oba zmiňuje coby inspirativní osobnosti. Spíš než aktivistou je smířlivým, byť přesvědčeným ateistou. Velmi explicitně napadá fundamentalismus i obecnou hloupost, na druhou stranu ale příběhy nejen dekonstruuje, nýbrž také obdivuje jejich sílu, nad čímž by zmínění myslitelé nejspíš zvedali obočí. Rushdie má dar zastávat humanismus a rovnostářství jako tu nejpřirozenější věc na světě a jakýkoli šovinismus ostrakizovat jako postoj, pro nějž ne­­existuje omluva.

Přesnost a věrnost

S úvahami o společnosti, politice, mýtech a náboženství se tu prolíná i literární teorie a historie, kterou Rushdie dokáže popularizovat bez banalit a klouzání po povrchu. Opakuje tak již stokrát vyřčenou, ale stále platnou poučku, že mýtus (a tedy i fikce) je schopen o realitě vypovídat jinak, ale v jistém smyslu stejně pravdivě jako „literatura faktu“. Právě na tuto tezi odkazuje název knihy. Pravda je zde představována nejen vědecky nebo politicky, ale i literárně, tedy jako abstraktní věrnost, nikoli jednorozměrný zrcadlový obraz skutečnosti.

Nositeli „jazyků pravdy“ jsou tak vedle vědců nebo disidentů v nedemokratických režimech i Kundera, Nabokov, Dostojevskij a spolu s nimi také Pepek námořník nebo Šeherezáda. Rushdie využívá v odhalování mýtů podobný aparát jako Roland Barthes ve svých Mytologiích (1957, česky 2004), na rozdíl od něj se ale v popkultuře i literatuře snaží hledat především takové mýty, které nám mohou být pozitivní inspirací a nadějí. Spolu s rehabilitací mýtu jakožto specifické formy komunikace však vyzdvihuje i tradiční fikci. Tím se někdy implicitně, jindy zcela adresně vymezuje proti současnému trendu autofikční literatury s jejím zavržením symbolu jako nástroje komunikace se čtenářem.

Rushdie totiž problém věrnosti a reprezentace chápe výrazně jinak. Realismu v jeho pojetí nejde o přesné zobrazení skutečnosti, ale o zobrazení věrné. Distinkci mezi těmito dvěma pojmy představuje nejen na literatuře: například nebe na Goghově plátně Hvězdná noc sice jako hvězdné nebe nevypadá, ale zcela jasně „jím je“. Právě otázka realističnosti a pravdy se pak stává spojnicí mezi politickými a filosofickými eseji a zdánlivě nesouvisejícími texty věnovanými literatuře. Beletrii totiž Rushdie vnímá jako cvičiště představivosti ve světě, kde se neustále něco mění, každou sekundu se dějí nové věci a je jen otázka, která z nich bude tak fatální, jako byl třeba návrat dějin do západního diskursu po útocích na Světové obchodní centrum a Pentagon nebo ruská agrese na Ukrajině.

Autor jako součást problému

Rushdie se v souboru vrací i k literární klasice a znovu interpretuje Shakespeara, Cervantese nebo Charlotte Brontë. Ty staví třeba vedle Hellera, Márqueze, Ginsberga, ale i Tolkiena, čímž otevírá další zásadní téma, tedy otázku literárního kánonu. K té se před ním už vyjádřili mnozí, Rushdie však do debaty vstupuje jako člověk stojící jednou nohou v západním kánonu a druhou v kultuře, kde je sám pojem kánonu problematický. Jak sám upozorňuje, je těžké konstruovat kánon v kulturním prostředí, kde existuje téměř stejný počet vymyšlených postav bohů jako reálně žijících lidí.

Za pozornost stojí i příspěvek k věčné debatě o intenci autora a vztahu díla k jeho životu. Rushdie opět celkem logicky argumentuje literární klasikou: před dickensovskou érou se například nikdo neptal Daniela Defoea na to, kdy ztroskotal na ostrově. Bylo by absurdní dělat si doslovnou představu o renesanční Francii a její společnosti podle Rabelaisova Gargantuy, což však neznamená, že jsou taková díla historicky bezcenná. Dokazuje to ostatně i obrat od pozitivismu k dějinám identit. Spíše než autobiografií je literatura obrazem autorova mentálního světa, ale i kolektivního vědomí a otiskem doby. Autobiografické prvky jsou podle Rushdieho sice nepopiratelné, ale vzbuzují prý jedinou otázku: „No a co?“ Životy autorů totiž v naprosté většině případů nejsou nijak zvlášť originální a neopakovatelné. Lidí jako James Joyce bylo jistě mnoho, nicméně pouze Joyce napsal Odyssea. Autor a jeho život jsou tedy spíše součástí samotného problému interpretace než klíčem k ní. I to je jedno z poselství knihy, která vyznívá především jako obhajoba radikálního humanismu, racionality a vědy, ale i krásy vyprávění a neotřesitelné víry v lidstvo a to lepší v něm.

Autor je kulturní publicista.