Každému, kdo trochu pozorněji sledoval polské parlamentní volby, muselo být zřejmé, že se událo cosi mimořádného, co bude mít dopad na další vývoj nejen v Polsku, ale i v celé Evropské unii. Co se vlastně stalo, proč k tomu došlo a jaké budou nejbližší měsíce a roky v zemi našich severních sousedů?
Mnoho polských politiků ze všech stran a hnutí – a s nimi i řada občanů – tvrdilo, že letošní volby budou nejdůležitější od voleb, jež se konaly 4. června 1989 na základě dohod u kulatého stolu mezi komunistickou vládou a opozicí. Předpověď se naplnila. Svědčí o tom nejen vítězství opozičního trojbloku, ale především neuvěřitelná společenská mobilizace, která po letech skepse ukázala vůli občanů podílet se na chodu země.
Rekordní účast
Bezprecedentní 74procentní volební účast (hlasování v roce 1989, které rozhodlo o polských dějinách na několik desetiletí dopředu, se zúčastnilo 62 procent voličů) doprovázely výjevy jako z epochálních dějinných zlomů: mnohahodinové fronty před volebními místnostmi, volební komise, které se musely narychlo dožadovat dalších várek volebních lístků (lístků pro hlasování v souběžném referendu, kterým chtěla strana Právo a spravedlnost [PiS] demonstrovat svoji moc a sílu, byl pro malý zájem naopak nadbytek), atmosféra vzájemné podpory a solidarity (lidé drželi místa těm, kteří si odběhli domů pro deky a zimní kabáty), rozdávání kávy a pizzy a také spousta mladých tváří.
Volební účast mladých za poslední čtyři roky vyskočila ze 42 na 70 procent, přičemž mnozí z nich jinou vládu než tu končící nepamatují, ale rozhodli se pro jinou, nadějnější budoucnost. Volební místnosti se měly uzavřít v devět hodin večer, avšak s ohledem na mimořádný zájem bylo umožněno hlasovat všem, kteří se před jednadvacátou postavili do fronty; rekordu bylo dosaženo na vratislavském sídlišti Jagodno, kde se poslední volička dostala k urně skoro ve tři v noci. Opoziční blok tří demokratických hnutí získal 248 poslanců ze 460 v Sejmu a 66 míst ze sta v Senátu. Byli jsme tak svědky malé polské „revoluce důstojnosti“.
O příčinách (ne)vítězství PiS bude napsáno i proneseno mnoho moudrých slov. Jeden z mých polských přátel, mediálně známý historik a stoupenec pravice, mi už někdy v nultých letech říkal: „S Jarosławem Kaczyńským se můžeš shodovat v devadesáti procentech, ale on se bude soustředit na těch deset procent, kde shoda chybí.“ Tento výrok přesně zachycuje cosi, co má PiS ve své DNA, totiž přesvědčení o vlastní výlučnosti, hledání (a umělé vytváření) vnitřních i zahraničních nepřátel a nepřetržité slovní útoky, které se míjejí s věcnou, byť třeba ostrou kritikou. Papírový vítěz voleb se ocitl v situaci, kdy má se 196 poslanci fakticky nulový koaliční potenciál. Mnohá slova a mnohé činy zašly tak daleko, že už není cesty zpět.
Zpětně viděno, zlomů, které vedly k 15. říjnu, bylo hned několik. Nesporně mezi ně patří návrat někdejšího premiéra z let 2007–2014 Donalda Tuska z evropských struktur zpátky do Polska. O jeho pragmatismu svědčí i skutečnost, že občas opakuje výrok Helmuta Schmidta o tom, že „politik, který má vize, patří na psychiatrii“.
Velký mobilizační potenciál odhalily už dva opoziční pochody Varšavou z letošního června a října s půlmilionovou, respektive až milionovou účastí. Tusk veřejně podpořil Třetí cestu, která měla jako jediná odvahu otevřeně kandidovat jako koalice, a proto jí i podle některých předvolebních průzkumů hrozilo, že nemusí překročit osmiprocentní hranici. Někteří voliči pro ni hlasovali z taktických důvodů, protože propadlé hlasy by z většiny připadly PiS. Zisk 14,4 procenta předčil očekávání a zajistil Třetí cestě bronz (o některém z jejích dvou lídrů se uvažuje v souvislosti s předsednictvím Sejmu). Ultrapravicová Konfederace se od jara, kdy částečně omladila vedení a v kampani odsunula téma kulturních válek ve prospěch neoliberálního modelu ekonomiky, se svými osmnácti poslanci nemá dostatečnou sílu k podpoře menšinové vlády PiS (pokud by to chtěla udělat). Se ziskem 7,1 procenta (v létě jí průzkumy přisuzovaly dvouciferný výsledek) bude mít nejmenší parlamentní klub, menší než Levice, která je spolu s Třetí cestou a Tuskovou Občanskou koalicí jasným adeptem na vstup do vlády.
Obnovit otevřenou společnost
Polští voliči dali demokratické opozici jasný závazek obnovit občanskou, demokratickou, pluralitní a světu otevřenou společnost a odideologizovat stát včetně školství, jehož dosavadní šéf Przemysław Czarnek je pro mnohé symbolem vládní arogance a zpupnosti. Právě on možná přispěl k tak nebývale vysoké volební účasti mládeže. Budoucí trojkoalici mohou dělit rozdílné zájmy a programy. Ovšem na tom, že je třeba oslabit sepětí římskokatolické církve a státu, se shodují všechny tři síly. Levici s Třetí cestou spojuje i program výstavby dostupných bytů, ekologie či zlepšení dopravní obslužnosti.
A obavy, že prezident může vznik nové vlády oddalovat, co nejdéle to půjde? Líbí se mi, že polská ústava se vyhýbá nejasným formulacím typu „bez zbytečného odkladu“ a místo toho státníkům v povolebním jednání stanovuje pevné termíny, což Dudovi zužuje manévrovací prostor. Prezident navíc nemá při pověřování sestavením vlády první a druhý pokus, nýbrž první a třetí, zatímco ten druhý je v rukou většiny v Sejmu. I v případě, že by Duda pověřil někoho z PiS, což považuji za pravděpodobné, do 15. prosince by mohl být vybrán opoziční kandidát na premiéra a ke schválení vlády Sejmem by mohlo dojít v prvních lednových dnech. Duda může – a asi bude – vetovat klíčové zákony budoucí vlády, ale příští vládě se uvolní ruce v létě 2025, kdy mu skončí mandát (a další prezident z řad PiS není příliš pravděpodobný). Většina společnosti rozhodla v rámci daných poměrů nejlépe, jak mohla, ale neměla by skládat zbraně – novou vládní většinu je potřeba hlídat na každém kroku. Poláci prokázali, že na to mají.
Autor je historik a ředitel vyšší odborné školy publicistiky.