Nepodbízivá oslava života

Režisér a scenárista Viktor Tauš uvede příští rok v květnu svůj srdcový hraný film Amerikánka, s jehož námětem tráví více než polovinu života. Látku založenou na osudech skutečné osoby zpracoval nejdříve jako úspěšnou stejnojmennou inscenaci v prostoru Jatek78. Ambivalentní portrét ženy, která si prošla v osmdesátých letech českým „pasťákem“ a dobrodružstvím v USA v letech devadesátých, během covidu převedl do podoby unikátního projektu Film naživo, který inscenaci situoval do prostředí opuštěného sanatoria či zvířecí klece.

Pro svou televizní tvorbu si Tauš vybírá torzo kriminální zápletky, aby jejím prostřednictvím zkoumal mezilidské vztahy a rodinné křivdy. Jeho primárním audiovizuálním sdělovacím prostředkem je production design a s dvorním spolupracovníkem Janem Kadlecem v tuzemsku posouvají hranice této disciplíny. A to, co je obvyklé, přehodnocují i v případě svého návratu na divadelní prkna s novinkou Snowflakes. Nejspíš právě díky svému filmovému zázemí přistupují k samotné inscenaci i ke zvažování konceptuálních hranic divadla tak odlišně. Žánrově i typově nezařaditelný kus vznikl jako pomyslný živý trailer k filmu Amerikánka – protože, jak sám Tauš zmínil v úvodním slovu před představením, nejlepší reklamou je, když filmové hrdinky a hrdiny poznáte naživo.

Imerze? Život!

Snowflakes osciluje mezi činohrou, muzikálem, koncertem, taneční show, autentickou výpovědí a svým způsobem i besedou. Klíčový není ucelený děj, nýbrž obsazení inscenace. Tím je několik desítek dětí a náctiletých různého věku, pocházejících z odlišného zázemí. Jsou z dětských domovů, ze stabilních rodin, bojují s depresí, traumaty z minulosti či handicapy. Za živého hudebního doprovodu vystupují do popředí a představují se veřejnosti. Krátkými výpověďmi nastiňují svůj příběh a odhalují nejskrytější zákoutí své mysli.

Představení tedy Tauš staví na individuálních příbězích, komponuje je však do jednoho spektakulárního celku, jejž podpírá jednota neobyčejné skupiny, která nehraje, ale zkrátka žije. Z dětí se tu nedělají žádné čisté a bezelstné bytosti. Jsou empatické, chvílemi však také sobecké, energické, ale i vyčerpané, roztomilé – a vulgární, vždycky však lidské. Jediné, co opravdu chtějí, je pochopení.

Show sází na prožitek a impulsivitu, vyvolává spektrum emocí, nikdy však publikum citově nevydírá. Odmítá využít sentimentu naplno, a když už na jeho hraně balancuje – skrze zcizující prostředky, jako je například pískání mikrofonu –, vrátí představení do střízlivější polohy. Cílem není na sílu budit lítost. Díky neuvěřitelné energii však představení svěží formou vybízí k boji s nepřízní osudu, srší nadějí a vzbuzuje nakažlivou euforii.

Tauš stírá bariéry mezi jevištěm a hledištěm: před začátkem běží ve smyčce namluvená přání dětí, pár jedinců v bílých kostýmech stojí na pódiu, zatímco před nimi Tomas Sean Pšenička uklízí. Děti poletují v hledišti, prosí o peníze, prohrabávají lidem vlasy či kabelky. Opakovaně se k publiku obracejí a dělají z něj plnohodnotnou součást dění. Tím ještě více posilují živost představení, které tak může být pokaždé jiné.

Představení neustále dává najevo, že ačkoli jsme každý odlišný, můžeme tvořit kolektiv, navzájem se podporovat, sdílet emoce a společně oslavovat sílu života. Po strhujícím závěru, kdy se publikum skutečně zapojí aktivně do dění, děti – nyní už v civilu – pobíhají ve foyer a před divadlem, stěžují si, že zítra nechtějí psát písemku z matiky, zdraví se s rodiči či přáteli nebo venku u cigarety pomlouvají třídní učitelku. Za pouhou hodinu a půl tak máte pocit, že všechny účinkující skutečně znáte, a cítíte se jako součást jejich kouzelného ekosystému.

Síla kontrastů a vzdoru

Děti jsou oděné v černém oblečení, kontrastně k bílé mizanscéně. Pečlivý světelný design plynule mění jednolité barevné nálady, až se zdá, jako bychom svět nahlíželi skrze barevné filtry. Čistě bílé kulisy však značí, že je pouze na nás, do jakých barev náš svět oblékneme. Každý si bude do viděného projektovat své vlastní zkušenosti a myšlenky, jejichž katalyzátorem je sledovaná show.

Po jevišti se v surreálných bílých kostýmech pohybují i herečky Pavla Beretová a Lucie Žáčková, které společně s Taušem s dětmi dlouho pracovaly a spoluutvářely výsledný tvar. Postupem času se i ony zbavují kostýmů, jež omezují pohyb, a přidávají se k akci na scéně. Jde o to zrušit své obranné bariéry a nebát se sdílet svou sílu i křehkost. Lze to považovat za výzvu uzavřenému světu dospělých.

Hudební čísla, tvořící většinu představení, střídají žánrové nálady stejně dynamicky, jako se mění lidské emoce. Z popu přecházíme k rocku, po němž se dostaví chvíle vydechnutí a meditativní skladba, dokreslující klidnou diskusi. Choreografie dokáže být perfektně synchronní, ale kdykoli se může proměnit v organizovaný chaos, v němž každé dítě preferuje vlastní styl tance.

Snowflakes stojí na hře kontrastů. Publikum si podmaňuje energií a neuvěřitelným nadšením pro věc, daleko přesahujícím to, na co jsme v divadelním představení zvyklí. Tauš opět dokazuje, že je inovativní tvůrce, který ohledává možnosti uměleckého vyjádření a obklopuje se kolektivem, jemuž dává prostor pro vlastní interpretaci a tvůrčí spolupráci. Je to cítit z každého jeho projektu.

Představení po premiéře na Jatkách78 vyráží na šňůru po celém Česku a skutečně si lze těžko představit účelnější propagaci chystaného filmu. Snowflakes dokazuje, že umění znamená život a život znamená umění.

Autor je filmový publicista.