Polské tango

Z mostů přes Vislu v centru Varšavy se otevírá působivý pohled na skyline polské metropole, která se už léta snaží ukrýt stalinský Palác vědy a kultury mezi věže nových mrakodrapů. Málokdo si ale všimne červenobílých komínů poblíž řeky na severním i jižním horizontu. Mosty se totiž nacházejí na spojnici dvou největších městských tepláren a elektráren – Siekierki a Żerań –, které dodávají teplo a částečně i elektřinu většině Varšavy. I když už u obou začala částečná konverze na spalování plynu a biomasy, stále spolykají tisíce tun uhlí denně.

Teplárny sice z centra Varšavy vidět jsou, ale vzdálené uhelné elektrárny a doly nikoli – což často platí i o problémech tamního obyvatelstva. Bełchatów, největší a podle některých měřítek nejšpinavější uhelná elektrárna v Evropě, stojí asi sto padesát kilometrů na jihozápad, hned vedle obřího povrchového dolu. A o kus jižněji, v Horním Slezsku, jsou dolů a elektráren desítky. Právě pro tuto tradičně hornickou oblast je odchod od uhlí nejtěžší.

I když má v Evropě nejvyšší emise CO₂ v přepočtu na počet obyvatel bohaté Lucembursko, Polsko patří spolu s Českem a Německem k zemím nejvíce závislým na uhlí. A zatímco Německo a Česko se dosud tváří, že zvládnou skončit s těžbou a spalováním během třicátých let, v Polsku, kde z uhlí stále pochází sedmdesát procent energie, se to stihnout nedá – vláda strany Právo a spravedlnost (PiS) dosud mluvila o roku 2049. Je otázka, nakolik mohou příští politické reprezentace proces uspíšit. Před parlamentními volbami v říjnu 2023 nicméně téma energetiky, natož klimatické krize příliš nezaznívalo. V lepším případě ho překryla ekonomika, v horším migrace a kulturní války. A pak jsou tu také slezští horníci, kterých sice ubývá, ale o jejich hlasy nechce nikdo přijít.

Kebab a prázdnota

Stojím v úzké uličce minibusu a balancuji nad cestujícími, na něž ještě zbyly těsné sedačky. Vyjeli jsme z Katovic a krajinou komínů, výsypek a sloupů vysokého napětí míříme do hornického města Jastrzębie­-Zdrój, které leží hned u hranice s Českem, asi deset kilometrů od Karviné. S osmdesáti tisíci obyvateli je to aktuálně největší středoevropské město, kam se nedá dostat po železnici, a dálkové autobusy sem téměř nezajíždějí. Jediné rychlejší spojení se světem tak zajišťují dodávky rodinné firmy Drabas.

Když vystoupím, dýchne na mě mizející Polsko, jak jsem ho znal někdy v půlce nultých let: obchody a provozovny sídlí v různých boudách, slepencích nebo přístavbách a upozorňují na sebe křiklavými cedulemi. U stánků s rychlým občerstvením se jako snad všude v Polsku pojídá hlavně kebab. Do voleb zbývá den a přijde mi, že potkávám víc plakátů s politiky než živých lidí. O moc lepší to není ani ve středu města – tvoří jej obrovský kruhový objezd, kolem nějž se rozprskla zdejší vybavenost: Kaufland, KFC, fitness centrum, McDonald’s a benzínka British Petroleum, za kterou začíná cosi jako les. Žádné náměstí nebo smysluplný kus veřejného prostoru tu není, Jastrzębie­-Zdrój je v podstatě shlukem panelákových sídlišť a starších osad, všechno je tady daleko a snad jen díky všudypřítomné zeleni nepůsobí město skličujícím dojmem.

Viditelnost kampaně jako by tu kopírovala výsledky minulých voleb. V roce 2019 ve zdejším obvodu PiS mělo 53 procent hlasů – a zhruba každá druhá politická reklama tu láká k jeho volbě. Nejde jen o plakáty a billboardy, ale i o velké plachty na panelácích nebo trvale zaparkované dodávky s volebním polepem. Právu a spravedlnosti je ale potřeba přiznat, že na rozdíl od opozičních stran má na plakátech i konkrétní témata spojená s regionem – třeba návrat města na železniční mapu Polska. Nejčastěji se ale opakuje příslib obrany hornictví a hlavní tváří kampaně je tu poslanec Grzegorz Matusiak, „jediný horník v Sejmu“, který na fotkách pózuje ve slavnostní hornické uniformě. Pochází přímo z Jas­trzębie, léta pracoval v místním uhelném dolu Zofiówka a znovuzvolení má v podstatě jisté. A to přesto, že tu někdo zaplatil anonymní antikampaň, která obviňuje stranu PiS z toho, že za uhlí lobbuje nedostatečně: celý bok jednoho z paneláků zakrývá heslo „PiS – klub milionářů – drahota – likvidace čtrnácti dolů“.

A little węgiel

V den voleb se vydávám na okraj města, k hlubinnému uhelnému dolu Zofiówka. Na poloprázdném parkovišti mě vítá památník Jastrzębských dohod. Koncem léta 1980, v době zrodu nezávislých odborů Solidarita, se tu setkali zástupci šestapadesáti stávkových výborů s vládní komisí a společně podepsali úmluvy, které zlepšovaly pracovní podmínky nejen horníkům – důsledkem bylo i plošné zavedení volných sobot. Dnes jsou zbytky někdejší Solidarity v podstatě reakcionářské a podporují PiS. Nasvědčuje tomu i vstup do důlního areálu. Vévodí mu asi šestimetrová pestrobarevná mozaika s Kristem jako králem Polska, s mečem v levici a kalichem v pravici, a na pozadí se opakuje to, co vidím i v reálu: panoráma dolu Zofiówka s ocelovými i železobetonovými těžními věžemi. Pak je tu podobně velký červenobílý plakát ke čtyřiceti letům Solidarity a před vrátnicí parkuje motorka s přimontovaným bannerem poslance Matusiaka z PiS.

Vybavuje se mi track Polskie tango, ve kterém populární rapper Taco Hemingway před třemi lety celý tenhle uhelně­-konzervativní komplex shrnul slovy: „A nejvíc antipolský je hon na uhlí, víš? / A little węgiel [uhlí] never killed nobody / Kouřím černý zlato s chábrama / Každopádně: Bůh s náma, chuj s váma / Tři zdrávasy, aleluja, a jedem – jízda s kurvama.“ U bran Zofiówky by člověk snadno uvěřil, že právě tahle tvář Polska zvítězí i ve volbách. Kaczyńského strana i díky dominanci v médiích udělala z uhlí otázku národní suverenity a v podstatě ho zapojila do kulturních válek – prodloužení těžby v dole Turów, který postupně připravuje obyvatele sousedních českých vesnic o vodu, bylo prezentováno jako vítězství nad diktátem z Bruselu. A ani opozice si nedovolila prosazovat ambicióznější klimatickou politiku. Její lídr Donald Tusk z neoliberální Občanské platformy například v kampani obviňoval PiS z „ničení polských dolů“, včetně toho v Turówě. Když ale v červnu přijel na mítink do nedaleké Jelení Góry, horníci ho tam přišli vypískat. Citlivou otázkou se stal import uhlí z Kazachstánu, o kterém se spekulovalo, jestli není ve skutečnosti z Ruska. Programy stran nebyly příliš sdílné ani ohledně přípravy první polské jaderné elektrárny, která by mohla ve snižování emisí aspoň dočasně pomoct. Asi nejucelenější energetický program měla Levice, jenže v kampani to nebylo příliš znát.

Největší menšina

Tady v Horním Slezsku, o kterém se občas mluví jako o jazýčku na vahách polských voleb, je navíc uhlí pociťovanou součástí regionální identity nejen mezi horníky. Když obejdu část areálu a dostanu se k železniční vlečce, po které se naváží uhlí do teplárny, vykoukne z boudy asi padesátiletý sekuriťák s šedivým knírkem. Ptám se ho, jak dlouho bude ještě důl v provozu. „To nikdo neví, každá vláda říká něco jinýho, a taky záleží na tom, kdo ho koupí…“ Pak se sám rozpovídá: „Po pravdě, Slezsko bez dolů si nedovedu představit. A to říkám jako někdo, kdo vlastně nemá s hornictvím nic společnýho. Nebude práce, nebude nic. Kdysi tu byly lázně, ale to už je pryč. Mladí odtud utíkají, vždyť se tu neuživí ani ajťáci.“ Zkouším vyzvědět, jestli horníci opravdu jednotně stojí za PiS. Prý to není tak jednoduché, říká hlídač uvážlivě. O vlastních preferencích mluvit nechce a celou kampaň glosuje s ironickou skepsí.

Městským autobusem se vracím do centra – tedy k benzínce – a jdu se podívat k nejbližší volební místnosti na jedné ze základních škol. Dávám se do řeči se skupinkou tří žen, které právě odvolily, nejspíš jde o matku, dceru a babičku. Ta nejmladší s piercingem v nose mlčí, ale od obou starších se dovídám, že „Slezsko, to je hornictví“. „Sama jsem z hornické rodiny, a pokud se doly zavřou, už tu nic nezůstane. I když to tak z Varšavy možná nevypadá,“ dodává prostřední. „Teď všichni říkají: klima, klima… No dobře, je to problém, ale co tu budeme dělat?“ Ptám se, jestli PiS nemá nějaký plán. „Ani náhodou! Dokonce ani teď před volbama,“ říká nejstarší z žen. „Za osm let neudělali nic. Od nich je potřeba se držet co nejdál.“

Svazek uhlí, národovectví a katolicismu má evidentně svoje meze, říkám si v minibusu cestou zpátky do Katovic. To, že si místní nedovedou představit konec uhlí, ještě neznamená, že podporují ultrakonzervativní agendu. Polské tango možná nakonec nezní tak zavile, jak by se zdálo. Přesedám na vlak do Varšavy, kam dorazím ve chvíli zveřejnění předběžných výsledků. Na volebním večeru levicového deníku Krytyka Polityczna v jednom z barů v Paláci kultury už se slaví: PiS nedosáhne na většinu a nová vláda bude sice napravo od středu, ale zasedne v ní i Levice. Druhý den si na webu deníku čtu komentář Jakuba Majmurka. Kaczyńského partaj podle něj „utrpěla vítězství“, které ukázalo, že její příznivci představují jen „největší menšinu“. Z oficiál­ních výsledků zjišťuji, že to platí dokonce i o Jastrzębie­-Zdróji: Právo a spravedlnost tu oproti 53 procentům hlasů z roku 2019 získalo necelých 43 procent. I v provinčním hornickém městě se stalo menšinou. Ale uhlí má pořád ještě většinu v celém Polsku. Uvidíme, jak dlouho si ji udrží.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.