Druhá kniha Kláry Vlasákové Těla je plná znepokojujících obrazů spojených se stárnutím či mateřstvím, silný didaktický rozměr však čtenáři nedává mnoho prostoru pro vlastní interpretace. V porovnání s debutem Praskliny se nicméně autorce podařilo lépe skloubit literární formu s angažovaností, k níž se jako levicová spisovatelka hlásí.
Jedna z mála českých otevřeně levicových spisovatelek Klára Vlasáková vydala letos svou druhou knihu. Zatímco autorčin debut Praskliny se odehrával v blízké budoucnosti, v románu Těla se přesouváme do přítomnosti. Zároveň ubylo témat, která je potřeba vyřešit: místo dlouhých výčtů problémů tohoto světa se autorka rozhodla soustředit zejména na problematiku (ženského) stárnutí a mezigeneračního dialogu. Přestože i tady je témat nakonec trochu moc na to, aby je mohla dostatečně rozvinout – kromě výše zmíněných se jedná o mateřství, umělou reprodukci, objektivizaci ženského těla, třídní konflikt a další –, povedlo se jí vykročit dobrým směrem.
Hlavní hrdinka Marie se v úvodu chystá na svatbu své dcery Rózy. Tento vztah bude pro celou knihu klíčový. Matka si na svatbě připadá trochu nemístně, má pocit, že ji dcera upozaďuje a považuje ji za trapnou. V následující kapitole se ale tento obraz změní, když se Róza snaží svatbu zachytit prostřednictvím psaní, vzpomíná na svou dojemně zmatenou matku, „která vypadala, že se každou chvíli roztříští na tisíc kousků“. Tato převrácená perspektiva nám umožňuje nahlížet dvě protagonistky knihy zvnějšku i zevnitř a pochybovat o spolehlivosti nebo přiměřenosti jejich vnitřních reflexí. Obě linky jsou příjemně nevyvážené: Róza vstupuje do příběhu výrazně méně a společné události komentuje pouze mimoděk.
Vedle tohoto vztahu Marie ale prožívá i další události – s rodinou, ve které hlídá děti, vyráží k moři, kde po dlouhé době uslyší, že jí to sluší, dostává se do třídního konfliktu se sedmiletou holčičkou a následně ji zachraňuje před utopením. Po návratu domů se stává populární pečovatelkou o stárnoucí rodiče a pomocí (někdy i erotických) dotyků jejich starých těl se ve svém stárnutí postupně emancipuje.
Znepokojivé stárnutí
Marii v úvodních kapitolách kromě nejistoty charakterizuje také touha po pořádku či správném řádu věcí. Na svůj telefon si fotí po ulicích poházené odpadky a jako dokumentaci je odesílá na městský úřad, aby někdo zjednal nápravu. Prvním znepokojivým signálem příběhu je potom telefonát Kryštofa, otce dětí, které Marie pravidelně hlídá: „manželce se na poslední chvíli v práci objevil jeden vážně nepříjemnej problém. Nechci vás tím zatěžovat, ale dva její kolegové najednou zmizeli.“ Kryštof nabízí Marii, aby s ním místo manželky do Itálie odjela ona a pomohla mu s hlídáním dětí. Tato nenápadná zmínka o mizení je posléze doplněna Mariinou touhou, aby ji – až bude opravdu nemohoucí – posadili do loďky a odrazili na širé moře. Takové nakládání s umírajícími upřednostňuje před pohřbíváním do země, kde mrtví leží jako zlostné memento lidské smrtelnosti. Obojí předznamenává závěr knihy.
Mizení není v literatuře nijak ojedinělým motivem: najdeme ho například v knize Zmizet Petry Soukupové (2009) nebo v Běgunech Olgy Tokarczuk (2007, česky 2008). A v obou případech je spojeno s ženskými postavami nebo s lidmi na okraji společnosti. Zde dokresluje znepokojivou atmosféru stárnutí a touhy vymknout se z běhu času. Motivem provázejícím změnu jsou potom myši, které někdo po gombrowiczovsku věší na provázcích po parku. První obraz naaranžovaných hlodavců se poprvé objevuje těsně před odjezdem do Itálie, visící myši později Marii definitivně přimějí opustit pasivitu a začít jednat na vlastní pěst.
Vlasáková se nepochybně snažila zkonstruovat literární a vypravěčský rámec, který by fungoval nejen na úrovni sdělení, ale i v rovině uměleckého působení. To, co vypadá jako rafinovaná konstrukce, z příběhu bohužel vystupuje až při opakovaném čtení. A tak se z prostředku, který mohl být integrální součástí příběhu, stal spíše ornament, který vyznívá do prázdna.
Vševědoucí a poučná – Maria!
Nesdílím názor, že o životech specifických skupin obyvatel mohou psát pouze ti, kteří sdílejí jejich zkušenost. Dochází tak často podle mě spíše k uzavírání debaty do jakýchsi expertních skupin než k rozvíjení dialogu a empatie. O to je mi pokus Kláry Vlasákové vyprávět příběh stárnutí z pohledu stárnoucí ženy sympatičtější. Přes formální er-formu se často ocitáme v hlavě hlavní postavy Marie, vidíme, o čem přemýšlí, jak věci pojmenovává. Tyto vnitřní monology jsou potom největší slabinou celé knihy: vedle velké nejistoty nám Marie předvádí kombinaci banálních mouder o životě a velké míry sebereflexe, která dohromady nepůsobí psychologicky příliš přesvědčivě.
Autorka jako by nám potřebovala důkladně vysvětlit, jak se hlavní hrdinka cítí, co se v ní odehrává; v žádném případě nechce čtenáře nechat na pochybách, co si o tom všem myslet. Přitom větší míra nedořečenosti by jí umožnila otevřít důležitá témata stárnutí a mateřství ve větší nejednoznačnosti a poukázat na konfliktnost celé problematiky.
Z toho, jak je román konstruován, snadno získáme dojem, že jádro problému leží v nedostatečné komunikaci. Přestože do děje románu vstupují také aktuální politické, zejména sociální okolnosti (třídní rozdíly nebo rostoucí výše nájmu) a ústřední konflikt mezi matkou a dcerou tak nevisí ve vzduchoprázdnu, jsou zde stírány normotvorné prvky obou generací. Například rozhovor o devadesátých letech obou protagonistek pak ve výsledku vyznívá jako jedno velké nedorozumění, ve kterém se pouze setkávají dvě verze idealizace a naivity. Na jedné straně tu stojí iluze svobody a bezmocnost, na té druhé arogantní postoj historické pravdy. Přes působivost, jakou je tato diskuse zobrazena (její účastnice jsou zde přirovnávány k tanečnicím, které odehrávají své party), nám tento obraz sugeruje, že pokud bychom našli společný jazyk, politický konflikt by byl vyřešen. A tak to bohužel není.
Levicové psaní
Vlasáková patří k výrazné menšině v rámci české spisovatelské obce, která se hlásí k levici. Přestože nejde o utlačovanou skupinu (Stanislav Biler například získal za svůj román Destrukce Magnesii Literu za prózu), není to ani skupina nějak zvlášť prosperující. V českém prostředí na tomto poli nejčastěji rezonují zahraniční autofikční díla, která nám dovolují nahlédnout do zkušenosti specifické identity. Přestože často mají i intersekcionální rozměr (například třídní a genderový, případně rasový), neumožňují nám spatřit společnost jako celek, ale pouze jako shluk individualit nebo identit. Toto psaní má bezesporu svou funkci při rozšiřování hranic naší empatie, sama jeho forma ale nemůže překročit imaginaci společnosti, ve které žijeme.
Literární angažovanost a promýšlení literární formy jako by stály na opačných stranách barikády. Mnozí příznivci tzv. vysokého, formálně dokonalého umění pohrdají angažovanou tvorbou, angažovaná kritika zase často ohrnuje nos nad formálními experimenty. Jako by vždy bylo nutné vybrat jednu z těchto možností. Pokud má být ale román skutečně působivý, je potřeba, aby obě jeho složky fungovaly ruku v ruce. Klára Vlasáková prokázala, že pro podobné myšlení má vyvinutý cit. V Prasklinách přes veškerou didaktičnost a zahlcenost „správnými“ tématy dokázala na několika místech vyvolat způsobem vyprávění – zejména strohými popisy – reálnou úzkost, která skvěle dokreslovala samotné sdělení románu. Také v Tělech se konstruováním formy pokouší vyvolat ve čtenáři znepokojení, které by podtrhlo působení celé knihy.
Témata, která Vlasáková zpracovává, se tentokrát těsněji propojují s vyprávěním, skvělým nástrojem je zmíněné zmnožení perspektiv a odkazování k nespolehlivosti vypravěče. Dalším krokem by mohla být větší důvěra ve čtenáře – určitě není nutné vodit ho za ručičku. Vždyť i potřeba kontroly nad společenskou situací bývá tematizována feministickou kritikou…
Autorka je komparatistka.
Klára Vlasáková: Těla. Listen, Praha 2023, 198 stran.