Kresba Žofie Remešová
Nadchází 105. výročí založení Československa. Zatím se stále věci mají tak, že pro současné obyvatele zůstává tento den významným a srozumitelným svátkem. Z deset let starého průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění vyplynulo, že 28. říjen v mysli dotázaných vévodí všem svátkům včetně Štědrého dne. Tytéž výsledky potvrdil obdobný výzkum v roce 2019.
Málokdo přitom bere v potaz, že náš dnešní stát se nezrodil 28. října 1918. Česká republika právně vznikla v roce 1968. Proto se také při dělení Československa její tehdejší zákonodárný orgán Česká národní rada jen přejmenoval na Parlament České republiky a mohl fungovat dál. Den prohlášení o československé federaci v roce 1968 symbolicky připadl právě na 28. říjen. Nechybujeme tedy, když slavíme 28. říjen jako vznik našeho státu.
Dnes tento svátek nepůsobí příliš inspirativně. Nabízí se srovnání se 17. listopadem, jenž pravidelně vyvolává ve společnosti kontroverze: ptáme se, jak by měl být tento symbolický počátek sametové revoluce vnímán a jak podmiňuje naši dnešní situaci. To v případě 28. října nezažíváme. Obvykle jen pár historiků připomene klíčové události, které mu předcházely, a maximálně se objeví nějaké zamyšlení o nacionalismu či o tom, kterak koncepce čechoslovakismu ovlivnila českou a slovenskou identitu ve 20. století.
Přitom i 28. říjen kdysi dokázal rozpoutávat vášnivé debaty. Ovládnutí interpretace října 1918 mělo totiž zásadní politické důsledky. S jistým zjednodušením můžeme rozlišovat tři konkurenční pojetí, která nikoli náhodou korespondují s meziválečným politickým štěpením české společnosti.
Za prvé je to hradní interpretace. V ní je 28. říjen spojen především se zásluhami T. G. Masaryka a Edvarda Beneše. To oni dokázali nemožné a vyjednali s vůdci dohodových mocností uznání národního státu Čechoslováků a oni vytvořili zahraniční československé legie, dodnes opředené legendami.
Druhou perspektivu můžeme označit za protihradní. Jejími nositeli byli odpůrci vlivu Hradu v meziválečné politice a zvláště Benešovi nepřátelé na politické pravici. V tomto příběhu prim náležel Karlu Kramářovi a Aloisi Rašínovi. Ostatně, právě druhému ze jmenovaných přísluší i hlavní autorský podíl na zákoně o zřízení samostatného státu československého z 28. října 1918. K proponentům této interpretace patřil i Jiří Stříbrný, bývalý ministr, který však po svém politickém pádu v roce 1926 zaplul do kalných vod bulvární žurnalistiky a fašizující pravice. Masaryk k němu měl v počátcích republiky jisté sympatie, díky nimž spolu mohli vést i velmi důvěrné hovory – včetně těch o významu 28. října. Stříbrný později vzpomínal, že v jedné vzrušené debatě Masarykovi vmetl do tváře, že kdyby nebylo aktivit domácích politiků, Masaryk by zbytek svého života strávil jako emigrant. Ta slova se prý prezidenta těžce dotkla a možná zahájila i Stříbrného pád.
Třetí interpretaci nazvěme bolševickou. Jejím nositelem byli téměř výhradně komunisté. Podle ní byla původcem české samostatnosti ruská revoluce. Nejen proto, že se Lenin přihlásil k radikální podobě práva na sebeurčení národů a že bolševismus vnesl novou dynamiku do dělnického protiválečného hnutí také v Rakousku. Na bolševické proklamace podle této interpretace reagovaly USA Čtrnácti body prezidenta Wilsona i domácí buržoazie svou Tříkrálovou deklarací, aby vyšla vstříc touhám mas po sebeurčení.
Protihradní narativ umlčela druhá světová válka. Po mnichovské krizi z roku 1938 převzala v druhé republice moc do svých rukou především agrárnická pravice a protihradní interpretace zažila krátkou slávu. Masaryk byl po smrti, Beneš v exilu. Jejich domácí odpůrci, z nichž někteří pokračovali posléze i v protektorátní reprezentaci, dostali volné pole působnosti. Rozšířené zklamání z pádu první republiky dodávalo jejich narativu na síle a přesvědčivosti. Neobnovením pravicových politických stran v roce 1945 byl ovšem vliv nositelů protihradní interpretace ve veřejném prostoru eliminován. A po únoru 1948 se připomínání Kramáře nebo Rašína v podmínkách budování socialismu nehodilo ani trochu, protože v komunistickém pojetí meziválečných dějin byli právě oni symboly zkaženého buržoazního režimu.
Teze o tom, že bez VŘSR by nebylo 28. října, byla zas odváta spolu s pádem komunistického režimu a dnes postrádá jakoukoli rezonanci ve veřejném prostoru, natožpak v odborné obci. V roce 1945 přibyl ještě jeden význam 28. října. Právě v ten den bylo dovršeno znárodnění klíčového průmyslu a peněžních ústavů. Až do roku 1989 to KSČ ráda připomínala. Oslava znárodnění však ztratila svůj smysl v okamžiku, kdy byla zahájena privatizace v rámci postsocialistické transformace.
Vzpomínka na federalizaci ztratila smysl rovněž. To, co se jevilo jako definitivní řešení česko-slovenských vztahů na principu rovný s rovným, jak sliboval poválečný program obnovy Československa, se z naší dnešní perspektivy jeví spíše jako jedna z etap postupného rozchodu dvou svébytných národů, završeného 1. ledna 1993.
Svátek 28. října už naši mysl zkrátka nerozrušuje. Hradní interpretace zvítězila. Neklademe si ve vztahu k němu již žádné znepokojivé otázky o nás samých. A možná je to tak i lepší. Jiných příležitostí pro ně máme víc než dost.
Autor je historik.