Britský hudebník James Blake se vedle své sólové dráhy elektronického písničkáře etabloval jako vyhledávaný producent spolupracující s hvězdami globálního popu. Také na jeho nahrávkách se podílela řada známých jmen. Na novém albu, které je návratem k tanečním východiskům jeho tvorby, si však vystačí sám.
Obrazový doprovod desky Playing Robots into Heaven britského hudebníka Jamese Blakea zachycuje snový výjev připomínající estetiku montáží Storma Thorgersona na obalech alb Pink Floyd: vidíme siluetu postavy putující pustou krajinou s obřím amplionem na zádech. Pokud bychom tento obraz měli číst symbolicky, nabízel by se nejspíš výklad, že letos pětatřicetiletý producent pokračuje ve své muzikantské pouti zcela sám. Atmosféru jeho šestého alba, na kterém se poprvé od svého eponymního debutu z roku 2011 obešel bez hostujících hudebníků a zároveň se vrací ke klubovému minimalismu svých začátků, zmíněný vizuál každopádně docela vystihuje.
Pokušitel formy
Dříve než se s kombinací bolestně procítěného falsetta a subbassových poryvů etabloval na hudební scéně jako „dubstepový písničkář“, patřil James Blake ke skupince tvůrců nového ostrovního zvuku, který se na bázi pozdně dubstepových derivátů začal formovat koncem nulté dekády. Postdubstepová scéna se točila se kolem tří „H“ – labelů Hessle Audio, Hemlock a Hotflush – a vedle Blakea do ní byli zařazováni producenti a projekty jako Mount Kimbie, Darkstar, Joy Orbison nebo Jamie Woon. Všechny tyto tvůrce spojoval důraz na hlas (ať už ve formě vokálních samplů, nebo skutečného zpěvu) coby nosný prvek tracků. Skladby tak stále více přebíraly klasickou písňovou strukturu a jejich zvuk začal mít blízko k americkému R&B konce milénia, případně k atmosférickým indie skupinám jako The XX, zároveň však neztrácel nic z rytmické chytlavosti nezbytné pro taneční parket.
James Blake přitom od počátku platil za největšího pokušitele formy – na svých prvních třech EP z roku 2010 The Bells Sketch, CMYK a Klavierwerke předkládal minimalistické klubové črty operující s tichem a pauzami coby výrazovými prostředky stejně funkčními jako chirurgicky přesně naporcované samply R&B zpěvaček jako Aaliyah nebo Kelis, ale i vlastního hlasu. Ten se od Blakeova debutu dostával stále více do popředí. Z okruhu postdubstepových tvůrců, kteří povětšinou přesedlali na UK techno, se Blake definitivně vydělil svým druhým albem Overgrown (2013), za které získal britskou Mercury Prize.
Díky desce, jíž předcházely studiové jamy s Kanyem Westem a Justinem Vernonem z Bon Iver, Blake ustavil svou pověst elektronického písničkáře nového věku a zároveň se vyhoupl mezi headlinery velkých festivalů. Jeho katarzní klavírní balady začaly koketovat s hip hopem, na jednom z tracků desky ostatně hostoval RZA ze skupiny Wu-Tang Clan, a naopak Blake začal spolupracovat se jmény jako Jay-Z, Kendrick Lamar, Vince Staples nebo Travis Scott.
Na dalších albech The Colour in Anything (2016), Assume Form (2019) a Friends That Break Your Heart (2021) úspěšný hudebník dále cizeloval polohu autora procítěných, křehkých, leckdy však také podvratných a podivně nervních písní, které se svým ne úplně vstřícným vyzněním vymykají většinovému „happy/sad“ úzu pop music. Coby kontrapunkt k Blakeovu specifickému hlasu se přitom za mikrofonem objevovala řada hostů z prvních pozic hitparád, například Frank Ocean, André 3000 nebo Rosalía.
Vytoužený návrat
Na nejnovějším Blakeově albu Playing Robots into Heaven se naopak kromě samotného autora neobjeví vůbec nikdo. Hned po prvním poslechu je navíc zřejmé, že tentokrát je důraz položen na aktuální klubový zvuk, dokonce se snad vůbec poprvé dá říct, že máme co do činění s tanečním albem. Blake se vrací do dob svých beatových experimentů na labelech Hessle Audio, Hemlock a R&S a svůj nekompromisní přístup k produkci aktualizuje pro sonickou realitu roku 2023. Hned pilotní singl desky, track Big Hammer s anarchistickým klipem upomínajícím na Kubrickův Mechanický pomeranč (A Clockwork Orange, 1971), je pojatý jako přímočarý banger na minimalistickém trapovém podloží zahuštěném ragga samply. Druhý ze singlů Loading sice začíná jako klasická blakeovská balada s hlasem v několika výškách, následně se však zlomí v rovný taneční beat. Krásně na něj navazuje Fall Back, Blakeův asi nejhousovější track, který dokládá, že to s návratem ke klubové hudbě myslí zcela vážně.
Deska meandruje mezi umírněnými momenty, jakým je poklidná Night Sky, připomínající zádumčivou tvorbu producenta vystupujícího pod jménem Holy Other, a vysloveně extrovertními čísly, třeba naléhavým trackem Tell Me, jehož frenetický kmitočet se žene vpřed jako splašený automat. Vrcholem desky je bezesporu skladba I Want You to Know, jejíž dřevní twostepový beat připomene Buriala. Blake zde vedle vysamplovaného Pharrella Williamse různými způsoby moduluje svůj hlas a výsledkem je zcela autonomní „sbor“, který v kombinaci s delikátně synkopovaným rytmem dává skladbě mimořádně atmosférické vyznění.
James Blake obměňuje svůj typický zvuk s každou deskou, a tak není úplně překvapivé, že nové album představuje poučený a zároveň vytoužený návrat k jeho klubovým kořenům. Ačkoli se nejedná o žádný koperníkovský obrat, neboť taneční tendence jeho tvorbou prostupovaly neustále, aktuální zaměření pozornosti na to, co mu od začátku šlo nejlépe, představuje velice slibný krok. A neméně nadějné je, že si ve své tvorbě s naprostým přehledem vystačí sám.
Autor je kulturní publicista.
James Blake: Playing Robots into Heaven. Republic Records 2023.