Selhání selekce

Novela Příběh (Tarina, 2020) je už sedmou knihou Kariho Hotakainena přeloženou do češtiny. Finský spisovatel si v ní pohrává s žánrem dystopie: zápletka s abstraktními lokalitami (Město, Venkov, Rekreační zóna) i postavami (Venkované, Činitelé, Mudrlanti apod.) se točí kolem rozhodnutí vlády jedné země zrušit periferní prostory, proměnit je v zážitkovou zónu pro bohaté, v níž jsou uměle navozovány dříve přirozené činnosti – rybaření, bloudění či krmení zvířat –, a přesídlit všechny zde dosud žijící lidi do metropole. Stěhování pochopitelně vede ke zvýšené poptávce po bydlení a skupina nepraktických badatelů dostane za úkol navrhnout mechanismus, podle něhož se budou byty lidem přidělovat. Mají je dostat ti, kteří vedou hodnotný život. Vznikne tak bizarní formulář, v němž mají lidé zachytit svůj „životní příběh v kostce“ a popsat, „čím je zajímavý“. Pilotní projekt je aplikován na jeden dům, jehož obyvatelé odpovídají na dotazníkové otázky a líčí tak sami sebe.

Monetizace psíka mývalovitého

Jádro Hotakainenovy prózy je ­doplňováno několika vedlejšími liniemi s vracejícími se postavami, ať už je to Prezidentka, která v jediném pohnutí mysli odhodí masku distingovanosti a pojmenuje současný neuspokojivý stav společnosti, psycholožka Ilona, rozhodující o lidských osudech, či dvojice starých venkovanů, přesídlená do města a ubytovaná v bývalém obchodním centru.

Kromě spouštěče zápletky, jímž je svévolné zrušení Venkova a přemístění obyvatel do Města, se tu nejedná o dystopické zacházení s prostředím ani motivy. Opuštěná obchodní centra, bytová krize, rozevírající se nůžky mezi sociálními vrstvami, proměna jakéhokoli nápadu do „brandu“, touha po vyšším spirituálním zážitku – to vše jsou znaky naší moderní společnosti, v Hotakainenově knize jen vyhnané do ironického extrému v zobrazení jednotlivých postav. Vyprávění je vedeno s chladným odstupem, přemrštěnost celé si­­tuace se zdůrazňuje častými výčty a hromaděním expresivních synonym, v nichž se překladatel Vladimír Piskoř vyřádil („holoprdelníci, řepáci, smradlavé huby, slamotrusové, smrkáči, vytlemenci, vyoranci, biokačeny“), ale i groteskními epizodami s duchem prasete nebo Mumínkem, který se rozhodne monetizovat divoce žijící zvířata.

Vypravěč explicitně pojmenovává, co postavy dělají a jak se cítí, aniž by zprostředkoval jejich vnitřní myšlenkové postupy: „Čím více se Ilona Kuusilehrová o obyvatelích domu dovídala, tím větší tíseň pociťovala.“ Způsobem vyprávění tak Hotakainenův Příběh místy připomíná Praskliny Kláry Vlasákové (2020). K jednotlivým osobám blíže nepronikneme, ostatně více než plastické osobnosti mají představovat ideje, způsoby života či společenské typy. Žádná z postav nevyznívá pozitivně, karikovány jsou vlastnosti inteligence, kreativců i dělníků a celek Příběhu v důsledku působí nihilisticky, jako by se v žádné části společnosti neskrývala naděje.

Reklamní příběhy

Samotný příběh, vzývaný v sociálním experimentu jako hodnota, je prezentován dvojznačně: na jednu stranu je to osobní vyprávění zakládající lidskou identitu; na stranu druhou reklamní zkratka, která má výrobkům dodávat lesk: „všechny suroviny musí být naprosto čerstvé a každá chuťovka musí mít nějaký příběh, například takovýhle: ‚Tuhle štiku vytáhl z jezera 102letý rybář Kukkelström.‘“ Jaký příběh se ale vlastně po lidech požaduje? Úderně jednoznačný, nebo autenticky fluidní?

Obyvatelé domu ve svých odpovědích nedokážou nahlédnout svůj život jako koherentní příběh. Skrze formulář obžalovávají systém, kladou otázky tazatelům, nechápou zadání. Odpovědi tak představují spíše metanarativy, které ukazují, proč není možné svůj život vyprávět: buď ho postavy jako celek nepociťují, nebo ho tak nejsou schopny prezentovat a místo toho zmiňují události posledních dní nebo svůj světonázor. Velmi brzy vyjde najevo, že posuzovat, který život je hodnotnější než druhý, není možné, projekt selhává a je zrušen. Na konci se tak nacházíme ve stejné situa­ci jako na začátku – zjišťujeme, že o „dystopii“ s nedostatkem bytů vlastně v novele nešlo, nestala se zápletkou k vlastnímu příběhu, hlavním střetem, který by nesl děj. Byla jen záminkou k tomu ukázat obecný nedostatek schopnosti vyprávět pravdivý, autentický, a přitom nosný příběh.

Právě neschopnost přinést zakončení příběhu, jež by propojilo vyprávěné do smysluplné zápletky – ať už komické, tragické, moralistní –, však platí i pro samotnou Hotakainenovu novelu. Závěr se tříští do cynických glos, které mají dopovědět osudy postav, ale když se ohlédneme za celým vyprávěním, ukazuje se, že je složeno právě jen ze záblesků jednotlivých příběhů, které se přes sebe přelévají, aniž by měly konec. Obsah knihy odkazuje na aristotelskou definici vyprávění, která rozčleňuje čas příběhu na začátek, prostředek a konec, ale ironicky ji variuje: Začátek, Prostředek, Konec a začátek konce, Konec, Začátek konce. Vypravěč ostatně v posledním odstavci konstatuje: „Tím příběh končí. A začíná pak nanovo.“ Bez ukončení ale čtenář dostává pouze více či méně koherentní text, plný nakousnutých témat, a nikoli příběh, po němž toužil.

Autorka je komparatistka.