Sežrat své dítě a zemřít

Na náměstí Svobody v Rize stojí pomník s nápisem „tēvzemei un brīvibai“, jejž lze doslovně přeložit jako „otčině a svobodě“. Podobná dedikace by mohla stát na začátku románu současné lotyšské spisovatelky Nory Iksteny Mateřské mléko (Mātes piens, 2015), pouze s tím rozdílem, že by na místě otčiny byla „matčina“. Jakýkoli mužský princip je zde totiž silně upozaděn. Rodičovství, ať už doslovné, či přenesené na rodnou zemi, v příběhu není asociováno s rozevřenou, milující náručí, ale s otevřenými ústy mytického Krona, připraveného své potomky pozřít.

Teorie rodičovství

Román rozdělený na krátké kapitoly, v nichž střídavě promlouvají dvě ústřední hrdinky – matka a dcera, kombinuje rovinu osobní, která tematizuje komplikované rodinné vztahy, duševní poruchy i různorodé způsoby zvládání těžkých životních situací, a rovinu historicko­-politickou, soustředěnou na okupaci Lotyšska Sovětským svazem. Obě plochy se zároveň prolínají, jsou navzájem analogické – způsob, jakým hrdinky vnímají dobové klima své vlasti, se odráží v tom, jak nazírají samy sebe i jak se vztahují ke svému okolí.

Ve středu románu stojí anonymní matka, která – ač v celém textu není titulována jinak – nikdy nedokáže mateřské úloze plně dostát. Mimořádně nadaná gynekoložka, kterou fascinuje teoretický proces početí a těhotenství, od své dcery utíká hned po porodu, neboť zjišťuje, že mateřské mléko nasáklo její vlastní hořkostí a zkažeností. I přesto, že se po pár týdnech vrací, propast mezi ní a dítětem je již nesmazatelná. Dcera přilnula k mléku z prášku a k babičce, která jí ho neúnavně obstarává. Určitou naději pro matku představuje kariéra, která je však záhy z politických důvodů zmařena, a ona sama se tak nakonec zcela odcizuje svému okolí. Naprostou rezignaci střídají hysterické záchvaty, během nichž psychicky týrá svou dceru a dožaduje se svobody pro sebe a svou zemi.

Její protipól do jisté míry představuje dcera, jež se stane následkem substituce mateřského mléka spíše odrazem své babičky. Ztělesňuje neutuchající naději a laskavost, trpitelsky a s láskou snáší matčin teror a doufá v lepší budoucnost.

Okupované vztahy

Kromě těchto základních rozdílů, které hrdinky ustanovují coby velmi jednoduchá opozita, jsou si však obě postavy podobné – především ve své schematičnosti a plochosti, kterou způsobuje autorčina snaha na osobní svědectví napasovat i politický rozměr příběhu. A nelze se rozhodnout, co ze zmiňovaného má být těžištěm románu. Zprvu se zdá, že konstruujícím motivem narativu bude vztah dcery a matky, ohledávání po­jmu mateřství. Velmi rychle se totiž ukazuje, že přednastavené pouto mezi centrální dvojicí je sice zpřetrhané, ale nemůže zcela absentovat. Prodlouženou rukou mateřství se stává matčina matka i dcera sama: „až později se ukázalo, že to já se stanu její matkou“.

Postavy, stejně jako jejich vztah, se však v průběhu románu vyvíjejí jen nepatrně. Matka vystupuje až na ojedinělé chvíle odtažitě a rezervovaně a pro dceru i pro čtenáře zůstává víceméně tajemstvím. Dceřiným idylickým nahlížením na matku na oplátku neotřese ani několik pokusů o sebevraždu, stále vyjadřuje pochopení.

Hrdinky neprocházejí takřka žádným vývojem, a působí proto jednorozměrně a často až neuvěřitelně. Jejich vztah představuje silný materiál příběhu, ale autorka s ním často nakládá jako s důsledkem sovětské okupace (jakkoli tento výklad sama několikrát vyvrací) – matčiny deprese fatálně vyvrcholí právě před rozpadem SSSR. Téma mateřství tak silně upozaďují četné pasáže reflektující autoritářský režim.

Jídlo a pelíšek

Způsob, jakým text s touto tematickou rovinou pracuje, je přitom přetížen neustále se opakujícími klišé. Vyskytuje se tu hned několik prvoplánových analogií k okupaci, jedna z nich se týká dceřina domácího mazlíčka, malého křečka: „Nenáviděla jsem Bambiho. Přála jsem si, aby pošel. Co mu v kleci chybělo? Měl jídlo, teplý pelíšek, ženu a děti. A zničil to všechno jen proto, aby se mohl proběhnout volně po pokoji?“ Násilná umělost, se kterou jsou podobné situace do příběhu vpasovány, se pak nutně odráží na podobě dialogů: „Co se stalo, zeptala se matka. Sežral své dítě a pak zemřel z touhy po svobodě, odpověděla jsem. To je ale statečný křeček, řekla matka.“

K soudobé politické situaci mohou odkazovat i do fikčního světa vsazené literární texty: matka čte vedle odborných knih po většinu života fanaticky Bílou velrybu Hermana Melvilla, neboť v ní spatřuje „hlad po nepolapitelné velrybě vlastního života“. Heslo „Říkejte mi Ismael!“ provolává ve svých nejtěžších chvílích. V roce 1984 se pak setkává s knihou, která jí zcela mění život, protože zde čte svou realitu, načež se nepříliš překvapivě odhalí, že jde opravdu o Orwellův román 1984. V důsledku čtení si naplno uvědomuje tíživost vlastní situace a propadá depresím.

I dcera se matce ve frázovitém komentování situace podobá, ač jinak vůči ní pociťuje značné odcizení: „Vzbuzoval ve mně velkou důvěru, takže bych s ním ráda sdílela příběhy mých paralelních světů. (…) O mé matce, která žila v odlehlém koutu země, protože nechtěla žít dva životy, a nechtěla ani ten jeden, v němž ji znásilňovali jako Lotyšsko.“

Dokud je smrt nerozdělí

Obdobné momenty zcela diskreditují možnost románu být výpovědí o komplikované situaci mateřství. To se přitom ve chvílích, kdy v příběhu dostává nerušený prostor, stává jádrem téměř mystických pasáží. Dominují tu živé sny matky, v nichž se svými pacien­tkami mluví o zázraku života. Mateřství se pro ni stává synonymem božství, přestože ho není schopna racionálně uchopit. (Nebo možná právě proto?) Skrze něj nalézá víru v cosi nad pozemským životem: „Tvé baculaté děťátko se přitiskne k tvé bradavce a ty mu dáš potěšení ze svého mléka. Bude proudit od tebe k němu a spojí vás neviditelným, nezničitelným, nedělitelným vláknem, které tu bude, dokud vás smrt nerozdělí, i po ní.“

Prostřednictvím snů vstupuje do vyprávění další rovina. V sepětí se sakrálními motivy se analyzují různé podoby ženství. Například ruská pacientka, již kdysi jako lékařka uměle oplodnila, pro antifemininní matku reprezentuje Madonu. Matčino (místy velmi erotické) uctívání této Madony, k němuž v jejích snech dochází, přitom zcela kontrastuje s pohrdáním, se kterým na ni nahlíží v reálném životě. Ve snech se však zjevuje i další pacientka, intersexuální Jese. Tradiční i netradiční formy ženství zde splývají v nadpozemské harmonii – prostřednictvím snění se matka vypořádává se svou neschopností navázat mezilidské vztahy, což k ní čtenáři částečně otevírá cestu.

Právě v těchto momentech je román nejzajímavější, stává se citlivou a ojedinělou reflexí nesamozřejmosti rodinných pout i přijetí genderové či sociální role. Obdobné náznaky však přehlušuje autorčina potřeba zprostředkovat již mnohokrát zprostředkovanou životní zkušenost Východoevropana druhé poloviny 20. století. Dokládá to anglické vydání pod názvem Soviet Milk (Sovětské mléko, 2018).

Mateřské mléko se snaží vypovědět několik příběhů a každý z nich si jistě zaslouží zaznít. Škoda jen, že se autorka nedokázala vyhnout tomu, co bylo již mnohokrát vyprávěno a mnohokrát čteno.

Autorka je komparatistka.