Otcovství je dnes jednou z diskutovaných součástí rozpadající se tradiční maskulinity. Její dnes tak často konstatovaná krize má však více než jednu podobu. Ty méně viditelné s sebou možná nesou více úzkosti než ty medializované.
Rodičovství je přes všechno překrásné, co s sebou přináší, také územím strachu. Úzkostně noc za nocí sleduju, jestli novorozenec dýchá, na dětském hřišti dávám bedlivý pozor, není-li někdo na moje holčičky zlý, s obavami je postupně nechávám pohybovat se samotné po městě. Ale je tu i další strach, sobečtější. Že mě už nebudou potřebovat, že pro ně kamarádi začínají být důležitější než já, že mě nakonec opustí. Nejdřív jsem pro ně byl celý svět, zatím jsem snad pořád jeho významnou součástí, ale jak dlouho ještě? V jádru tohoto strachu, který od jisté chvíle jen roste, je setkání s vlastní konečností a smrtelností. Jsem jen dočasný, jako rodič, jako otec, jako živá bytost.
Prožít své otcovství naplno znamená, že se z něj stane primární identifikace, která se ale postupně ukazuje jako dočasná. Ne že by člověk přestal být otcem, ale děti nevyhnutelně vyrostou a přestanou cítit potřebu, aby byla otcovská role vykonávána, naopak začnou pociťovat touhu se od ní oprostit, emancipovat. Je to nevyhnutelné a je to správné, zdravé. Přijmout to znamená mít zdravý vztah ke svým dětem. Nebo ne? A je možné mít zdravý vztah k dětem, když jsem měl sotva zdravý vztah se svým otcem? Co si ale vůbec pod tím slovem představuju? Normální? Průměrný? Nepletu si to nakonec se slovem ideální? Moje terapeutka mi kdysi řekla, že nám nezbývá než osvojit si ty vzory, které jsme měli k dispozici – naše rodiče, naše otce. A že jsme odsouzeni opakovat jejich chyby, když si je však uvědomíme, dokážeme je malinko měnit, korigovat, změnit se zcela ale nemůžeme. Nesouhlasil jsem. Pořád nesouhlasím. Představa postupného vývoje po generacích je možná uklidňující zprávou o „nevyhnutelném“ pokroku lidstva, ale pro mě to není dost rychlé. I jedinec potřebuje občas své revoluce. Náhlé změny sebe samého, kterým se pak přizpůsobuje, učí se s nimi žít, prožívat je, uskutečňovat v nespočtu drobných malých praxí.
Všudypřítomná péče
Dětská láska je „konzervativní“. Dítě miluje rodiče ne za to, jací jsou, ale protože jsou to jeho rodiče. Ta láska nemá nic společného s rozumem, spravedlností, zásluhami, prostě je. „Ale jak dlouho?“ Proč jsem o těchto obavách otců nikdy s nikým nemluvil, neslyšel o nich ani nečetl? Přitom v případě matek se o tom mluví, byť to mnohdy není moc sympatický „diskurs“ – mateřská „opičí láska“, neschopnost nahlédnout chyby dětí, opečovávání potomků ve středním věku, mamánkovství. Přitom jde spíš o chyby dětí, většinou synů než matek. Proč tolik shazování? Protože si naši otcové s rodičovstvím moc nedělali hlavu, a když se jim děti přestaly motat kolem nohou, snáze na ně zapomínali? Protože jejich schopnost projevovat emoce měla dost omezený rejstřík?
Kdysi mohl být jistý chlad k dětem obrannou reakcí organismu. Donedávna jich přece nemalá část v útlém věku umírala. V generaci mých prarodičů bylo přinejmenším na venkově běžné mít sedm osm dětí (moje babička je z takové rodiny), z nichž část se nedožila dospělosti. Obavy pečovat o ty, které nemůžeme zachránit, jsou asi pochopitelné a možnost vyhnout se investici péče do nejistoty se otcům otevírala o mnoho více než matkám, které musely děti nosit devět měsíců, ať už pak žily, nebo zemřely. Ne že by otcové, kterým se ještě před dvěma, třemi generacemi vykalo, nějak zvlášť pečovali…
Dnes je péče, dlouho popelka mezi lidskými činnostmi, skloňovaná všude možně. Ve stárnoucích postindustriálních společnostech se postupně stává nepominutelnou součástí biopolitiky i ekonomiky a musí se s ní počítat. Zdá se mi však, že čím je tento pojem ve veřejné debatě významnější, tím jako by přicházel o část vřelosti, kterou jsem v něm kdysi slýchal. Častým používáním se ošoupal podobně jako slova rovnost, svoboda nebo proletariát. Kdo pečuje, ten vlastně pracuje – v případě (vlastních) dětí jde ale přece hlavně o lásku, a ne o práci. A láska snad pořád ještě může vzdorovat komodifikaci lépe než péče, která se stala mimo jiné i neoliberálně a individualisticky interpretovanou sebepéčí, jejímž účelem často není nic jiného než udržovat hladký běh stroje, který generuje kariéru, postavení, majetek.
Úrovně deprivace
Kariéry pochopitelně nemají všichni, vlastně je má jen menší část populace. Tahle menšina však snáze získává prostor pro artikulaci svých požadavků a hlavně svých představ o světě. Do těch rodičovství často příliš nezapadá. Ne že by lépe zapadalo do stereotypní dřiny u pásu, za pokladnou nebo ve skladu. Z hlediska kariéry jsou děti ale přece jen asi větší zátěž, protože flexibilní pracovní doba dnes zpravidla spočívá v tom, že práce nikdy nekončí. Což ovšem není chyba dětí – ty jsou na tom bity. Je pro ně dostatečnou útěchou, že jinak je jejich rodiče nejspíš nebijí, protože ti, u nichž se dá mluvit o kariéře, bývají vzdělanější, bohatší a také liberálnější ve výchově?
Konzervativní kritika fungování současné rodiny má v něčem pravdu – honba rodičů za kariérou znamená, že děti odkládáme do jeslí, školek, k tabletům. Je jedno, jestli se tak děje v půl roce, ve třech nebo patnácti letech – pokud novorozenec nebude zahrnován péčí a láskou, patrně jej to může nenávratně poškodit; vyrůstat s rodiči, kteří jako svůj cíl vidí hon za prestiží či penězi, však děti nepoškozuje o nic míň. Děti rodičů závislých na pervitinu nevyrůstají v méně toxickém prostředí než děti vyrůstající v rodině, jakou zobrazuje seriál Succession. Ano, jejich společenské postavení a materiální blahobyt budou na zcela jiné úrovni, ale emocionálně a sociálně budou deprivovaní podobně.
Dnešní kapitalismus se důrazem na výkon a sebedisciplínu či dehumanizací lidských vztahů nijak zvlášť neliší od někdejšího státního socialismu, který ale aspoň disponoval institucionalizovanou péčí. Odcizení, kategorie, která fascinovala šedesátá léta, možná stojí za znovuobjevení, protože se stále intenzivněji vkrádá do oblasti, kde se ekonomické a politické stýká s biologickým. Reprodukce kapitálů kříží reprodukci druhu a kulturně-společenskou reprodukci vzorců chování. Budování kariéry a nutnost uhájit holé živobytí srovnatelně zužují možnost být rodičem.
Viditelná maskulinita
Svoji agresi ovládám čím dál líp, ale vůči agresi svých dětí jsem čím dál bezradnější. Přemýšlím, jaké nám zbyly výchovné metody, když jsme se zřekli odpudivého násilí. Přesvědčování selhává jako první. Vztek, v němž vidím nekorigovanou verzi hněvu, který občas cloumá i mnou, si vemlouvavého hlasu přesvědčování ani nevšimne. Zákazy a výhrůžky jsou na tom líp. Svoji represi jsme zcivilizovali, ale neobejdeme se bez ní. Ale nikdy jsem neřekl: „Nemám tě rád!“, a jsem na sebe za to pyšný. Protože mi to máma kdysi řekla a mě to pořád trochu bolí.
Otcovská role bývala neviditelná, samozřejmá, mimo jakoukoli diskusi, tak jako celá maskulinita. Krize maskulinity, o níž se v posledních letech tolik mluví, je vlastně projevem jejího zviditelnění, zpochybnění její samozřejmosti. I proto se otcovská role, také zviditelněná, mění asi víc než role matky. Otcové jsou najednou přítomní, chtějí být vidět, chtějí uznání. Pochopitelně ne všichni a ne pořád. I tady vede třídní bariéra, o které se u nás mluví naopak málo. Když pociťuje úzkost ze ztráty své jasně vymezené mužské role vzdělaný příslušník vyšší střední třídy, může si zaplatit některý z kursů sebepéče, jež pomáhají mužům budovat maskulinitu alternativní, obnovovat tu tradiční či cokoli mezi tím. Muž, který sotva vyjde s výplatou, takovou možnost nemá. A možná si ani neuvědomuje, že je to ztráta vlastní situovanosti ve světě, co ho zúzkostňuje.
A podobně, jako se „hrozba“ jiných kultur stává zdrojem šovinistické reakce, i alternativní představy o maskulinitě mohou vyvolávat reakci srovnatelně defenzivní, panickou a agresivní. Vzdělanější a zpravidla také hmotně lépe zajištěná část společnosti na tyto vyděšené reakce často odpovídá pohrdáním. Jako by schopnost hledat a nacházet sebejistotu v jiné škále hodnot byla věcí individuálních zásluh a nepodléhala celé řadě determinací (jak ukazuje třeba Didier Eribon v Návratu do Remeše, 2009, česky 2019).
Nevyhnutelné selhání
Když spí, pořád vypadají jako malé děti, kterými už nejsou. Dojímá mě to. Když jsou vzhůru, snažím se hledat si cesty, jak být ještě něco platný, s neklidem vyhlížím, až (zanedlouho?) začne puberta, a pokouším se budovat depozit důvěry. Zatím umím líp počítat a něco málo vím o době bronzové.
Když jsem kdysi dělal rozhovor v domově důchodců s jednou z nejbrilantnějších hlav své generace, tehdy k mému smutku už značně zchátralé, uvědomil jsme si, do jaké míry je nám všem souzeno selhání. I kdybychom kráčeli neúhybně směrem vpřed po vektoru zářivé kariéry, naše biologická konečnost nás nakonec dožene. Ve filmu Barbar Conan (Conan the Barbarian, 1982), který jsem jako dítě miloval a jenž ovlivnil představy o maskulinitě více než jedné generace mužů, zazní věta, která poněkud podvrací pojetí maskulinity ztělesněné málomluvným svalnatým protagonistou, jenž problémy řeší násilím: „Přijde čas, kdy kameny ztratí svůj třpyt, zlato svůj lesk a z trůnního sálu se stane vězení. Pak už zbývá jen otcova láska k jeho dítěti.“
A mě hřeje to, že pořád ještě slyším: „Miluju tě nejvíc na celým vesmíru!“