Celoživotní předsevzetí editora, redaktora a literárního iniciátora Jana Šulce je „nebudu nikoho kritizovat, jen chválit“. Nyní mu v jeho domovském nakladatelství Torst vyšla kniha O lidech a knihách, která sdružuje více než dvě stovky jeho vzpomínkových, popularizačních a polemických textů o české literatuře.
Bez vášnivých a neúnavných idealistů by se kultura zhroutila. Jeden z těch největších a pro českou literaturu nejužitečnějších nyní vydal obsáhlý výbor ze své publicistické tvorby. Jan Šulc (nar. 1965) vyrůstal za normalizace a jeho vývoj nese generační rysy. Utvářely ho mayovky („Jsou dobrodružství, na něž nelze nikdy zapomenout, jež mají strhující sílu scény, v níž Old Shatterhand stojí sám před vzpřímeným grizzlym“) a foglarovky, zavrhl skupinu ABBA a sháněl v trafikách Melodii, poslouchal Boba Dylana a písničkáře ze Šafránu, na gymnáziu propadl poezii, studoval anglistiku a portugalistiku, obíhal antikvariáty a hledal v nich knižní poklady – až na obor studia to samé prožíval i autor recenze. Po škole a krátkém antikvariátním intermezzu nastoupil do Odeonu, kde se učil redaktorskému řemeslu od jeho mistrů a zažil i pád tohoto legendárního nakladatelského domu. Jeho cesta je posléze už napořád spojena s nově vzniklým Torstem Viktora Stoilova, pro který vykonal dechberoucí práci ve službách knižní kultuře a literatuře. Pracoval i pro další nakladatelství, stál u zrodu a realizace řady úchvatných a důležitých projektů, spisů, cyklů, pomohl na svět stovkám knižních titulů.
Hledač, objevitel a iniciátor
Už na počátku se Šulc rozhodl, že kritické psaní o literatuře nebude jeho osud. „Kritik je strašně sám,“ říká, „kritik je tvůrce, nakladatel a editor slouží.“ Předsevzetí „nebudu nikoho kritizovat, jen chválit“ opravdu nemůže být krédem kritika. Protože literaturu a její autory příliš miluje, nemůže ji soudit. Tone v radosti z knih. Jeho soudy o nich jsou harmonizující, vstřícné a empatické. Jsou mu cizí averze a nevraživosti. Rozhořčí se jen tehdy, když spatří nějakou kulturní škodu či kterak se k ní schyluje – viz jeho protest proti zvýšení DPH na knihy, který je strhující obranou smyslu knižní kultury a národního písemnictví. Jeho ambicí je spíše seznámit s dílem, uctít slovem, motivovat nevěřící Tomáše, aby si na knihu sáhli.
Umění pro něj znamená vytváření sítě často velice osobních vztahů – úvod obsahuje obrovský výčet jmen tvůrců, „jež jsem měl rád, byli mi blízcí a poznal jsem je často velice zblízka, s nimiž jsem hovořil často desítky hodin, ale o nichž jsem nic nenapsal“. Láska k dílu a autorovi tu tvoří personální unii. Šulc přistupuje k spisovatelům často z pozice hledače, objevitele a iniciátora, který chce zprostředkovat jejich závažné dílo, seznámit čtenáře s maximální rozlohou toho, co je v české literatuře hodnotné a pozoruhodné.
Zabydlel a obohatil českou literaturu desítkami jmen, o kterých dříve skoro nikdo neměl ponětí. Touží vytvářet společenství (ne jednotu), přivést kulturní obec k četbě, tu obec vytvářet a rozšiřovat, přenést na ni své neutuchající nadšení pro dary psaného slova, zasvětit svůj život této velkolepé a posvátné misi. Buduje a stmeluje duchovní společenství, jemuž jde o duchovní statky. Stal se živou pamětí české moderní literatury, málokdo zná tolik jejích osudů jako on. Nehlásí se o pocty, slávu a uznání. „Pro mne nakladatelská, redakční, ediční, grafická, sazečská a tiskařská práce nikdy nebyla a není ničím jiným než službou.“
Velká láska k lidem a knihám
Jan Šulc je také nenapravitelný nostalgik. Ale nostalgie pro něj není jen stýskání po minulosti, po všem krásném, co nevratně odešlo, kterým my starší trpíme všichni, ale rovněž usilovná péče o zachování jejího odkazu. Bez spolehlivé paměti nelze hovořit o národní a společenské identitě, o niž musíme ve stále složitějším světě dbát, ani o kulturní kontinuitě. Paměť přináší i naději, že některé věci nezaniknou a aspoň něco dobrého z nich zůstane.
„Bůh si je zvolil za svůj nástroj a skrze ně napsal svůj text,“ říká Jan Šulc o úloze autorů. Z jemnosti a ostychu jinde nemluví o spirituálním rozměru svého vlastního díla, ale přece je osnováno právě z něho. Šulcovu knihu můžeme číst i jako svědectví o velké lásce k lidem a knihám i jako jeho životní příběh – když jde člověk vytrvale, oddaně a věrně za hlasem svého srdce, učiní veliké věci. Nepřestajné zanícení se pak stává kulturotvornou silou, která formuje a proměňuje národní literaturu. Kde by byla dnes bez Jana Šulce, netroufám si pomyslet. Pokud by se z ní stalo politikum a měla nějakou konstituci, muselo by v ní jako jeden z bodů stát: Jan Šulc se zasloužil o českou slovesnou kulturu. Při svojí noblese a skromnosti by nad tou ideou jen mávl rukou. To už by asi raději slyšel, že pro naši literaturu je Old Shatterhandem.
Autor je literární historik a kritik.
Jan Šulc: O lidech a knihách. Torst, Praha 2022, 744 stran.