Čekáme na změnu a ta přijde

Ve filmu Siréna ukazujete útok na město Ábádán z roku 1980. Jak dospívající prožívali tuto situaci, jak na ni reagovali?

Když tehdy Irák napadl Írán a vypukla válka, bylo mi zhruba stejně jako hlavní postavě, chlapci Omidovi. Válku jsem prožila částečně v Íránu a pak v exilu ve Francii. Útok změnil život všem, i těm, co nebydleli přímo u hranic s Irákem. Byl to zásadní a šokující moment v historii země. Všechny rodiny tím byly poznamenané, posílaly své děti na frontu. Mnoho lidí trpělo a mnoho jich zemřelo. Když do života dospívajících vstoupí válka, vše je najednou nejisté. Neexistuje volné odpoledne po škole, neexistují zájmy a koníčky. Všechno děláte ve strachu a napětí. Válka nám ukradla dospívání.

Hrdina Omid je tedy záměrně v tomto věku?

Ano. Protože dospívání je něco mezi. Člověk ještě není vyzrálý, ale přitom se už dospěle chce chovat a chová. Hledá se. A hledá i to, jak může s válkou nesouhlasit, jak ukázat svůj odpor, jak se bránit nepříteli. Jak se vymezit vůči těm skutečně dospělým, kteří byli u zrodu války. Čtrnáctiletý člověk navíc obvykle ví, že nebude bojovat se zbraní v ruce. Jenže v Omidově případě je to jinak.

Proč jste si k vyobrazení tragédie války zvolila animaci?

Animace nám umožňuje vytvořit poetický, až magický obraz té doby. Ale přitom jsme se scenáristou Javedem Djavaherym i uměleckým designérem Zavenem Najjarem chtěli zůstat co možná nejblíž skutečnosti. Chtěla jsem vytvořit věrný a přesný obraz historické události, která se odehrála jen půldruhého roku po revoluci z roku 1979. Íránská společnost se nacházela v postrevoluční době, režim přitvrdil, začaly restrikce. Systém ještě nebyl tak drsný, režim už ale pevně držel otěže. Zahalení hlavy šátkem sice bylo pro ženy povinné, ale nebylo to tak striktně kontrolováno. Politická levice byla potlačena, ale vlastně ještě fungovala. Filmem jsem chtěla ukázat, jak vedle sebe tyto dva světy koexistovaly. A to ve chvíli, kdy vypukla válka.

Jak film vznikal?

Procházeli jsme archivní dokumenty. Město Ábádán bylo během války hodně poničeno. Pak sice bylo obnoveno, ale už ne do identické podoby. Použili jsme záběry i fotky města, které byly dostupné. Ale také původní plakáty, politické pamflety či slogany nasprejované na zdech. Chtěli jsme vycházet ze skutečnosti. Věrné je oblečení postav, auta, jakými se v té době jezdilo, i typy zbraní. Šlo až o dokumentaristickou práci, byť příběh je smyšlený.

Postavy jsou rovněž skutečné?

Ano, třeba řecký fotograf, vousatý důstojník, slavná zpěvačka – ti všichni existovali. Rešerše nám zabraly téměř šest let. Samotný vznik zabral více než osm let. Až do poslední chvíle jsem hledala i autentické zvuky z Íránu.

A co japonský seriál, který je vidět na záběru z nemocnice? I ten lidé tehdy skutečně sledovali?

Ano. A takových situací je tam víc. Existovaly pořady, které v té době znali jak Íránci, tak Iráčané. Íránští vojáci, kteří v té době bojovali, mi řekli, že při bojích sledovali filmy z Bollywoodu, ačkoli ty byly v Íránu zakázané. Takže je chytali na irácké televizi. Nebo případ se zakázaným alkoholem, který se nedá nikde sehnat. Takové malé detaily příběh polidšťují. Když jste ve válce, tak vám i maličkosti přijdou velmi důležité.

Váš film vznikal v koprodukci, podílelo se na něm několik zemí. Jak je složité získat finance na takové téma?

Nejprve přišel zájem a velká podpora z Belgie, Lucemburska a také z Německa. Pak jsem si ale položila otázku, v jakém jazyce se tam bude mluvit. Pro mě bylo podstatné, aby byl v perštině. Protože tak se prostě v Íránu mluví. Iráčané, kteří jsou tu zejména v rolích vojáků, samozřejmě mluví arabsky. Chtěla jsem se vyvarovat angličtiny nebo francouzštiny. I přes tento můj požadavek se podařilo získat evropskou koprodukci. Dokonce s námi spolupracovala i jedna slovenská společnost z Bratislavy, která pomáhala s animací. A navzdory problémům během pandemie se nám film podařilo dokončit.

Jak jste vy osobně prožívala útok Ábádán?

Byla jsem velmi mladá, ale samozřejmě jsem chápala, co se děje. Obě země jsou kulturně rozdílné, ale mají společné rysy. A to zejména na jihu Íránu, kde oba státy od sebe dělí jen řeka. Obyvatelstvo tam mnohdy mluví i arabsky. Lidé z této oblasti se vzájemně respektovali, ale politicky byli nuceni se bránit před agresorem. Ajatolláh Chomejní situaci vyhrotil a došlo k útoku. Celá absurdita války byla v tom, že lidé museli bojovat. A jak to skončilo? Vlastně nijak, nic se nezměnilo. Žádné dobyté území. Válka byla absolutně k ničemu. Bohužel to ale vyprovokovalo jistou nesnášenlivost, nepřátelství, kterého se oba národy zbavovaly po desetiletí.

Siréna je též dokladem mezilidské solidarity, pomoci a humanity. Záchrana obyvatel z bombardovaného města probíhá bez ohledu na náboženské vyznání, slávu nebo majetek. To je hlavní poselství. Závěrečná scéna evokuje Noemovu archu. Bylo záměrem nastínit tuhle pospolitost?

Írán je země většinově muslimská, nicméně jsou tam snad všechna vyznání. Já osobně jsem vyrůstala a chodila na základní školu ve čtvrti, kde byly děti z různých rodin. Arméni, Židé, lidé věřící zoroastrismu nebo bahaismu. Ve třídě jsme si to ale vůbec neuvědomovali. Byli jsme spolužáci a bylo nám to jedno. To až později politika udělala z náboženství a víry téma. Záměrem bylo ukázat různorodost íránské společnosti. Je fakt, že za čtyři desítky let pod islámským režimem se země hodně změnila. Ale Íránci zůstávají otevřeným národem.

Jak vnímáte současnou situaci v zemi svého původu v době, kdy si připomínáme rok od zabití dvaadvacetileté Kurdky Mahsy Amíní?

Situaci samozřejmě sleduji. A jsem v kontaktu se svými blízkými. Mluvíme o změnách a postupné revoluci, ta je znatelnější a s hlubšími kořeny, než by se mohlo zdát. Je pozvolná, ale probíhá vlastně už od roku 1979. Bohužel proti odporu veřejnosti vždy nastoupí politická moc a umírají lidé. My se pak opět zvedáme, začínáme znovu. Občané sbírají síly, čerpají energii, budují odboj a opět se bouří proti moci. Mimo Írán si jen těžko představíme, co se tam přesně děje, jak jsou lidé tyranizováni, zabíjeni nebo šikanováni.

Já ale věřím mladým. Jedná se už o třetí nebo čtvrtou generaci. Jsou to vlastně děti lidí, kteří sami zažili revoluci v roce 1979 v dětském věku. Nyní bojují společně proti režimu a za svobodu. A to je pro mě znamení naděje. Režim nadále pokračuje v zabíjení a týrání obyvatel. Každý den mi přicházejí zprávy, co strašného se tam děje. Myslím ale, že tento systém nemůže mít dlouhého trvání. V podstatě už nemá legitimitu. Země je v ekonomických problémech. A to se dotýká zejména mladé generace, která vidí nefunkční staré tyranské struktury. Takže čekáme na změnu a ta přijde. Írán bude opět svobodný.

V osmdesátých letech jste emigrovala a dnes máte dvojí občanství. Žijete ve Francii, do Íránu máte v podstatě zakázaný vstup…

Ve Francii žiji od roku 1984. Takový osud má za sebou mnoho Íránek a Íránců. Když mi bylo šestnáct, téměř rok jsem strávila ve vězení. Bylo to proto, že jsem pomohla někomu, koho chtěl režim dostat. Nakonec byla zadržena i moje matka. Když jsem se z vězení dostala, neměla jsem skoro žádná práva. Nesměla jsem se vrátit na gymná­zium a nesměla jsem studovat na univerzitě. Proto jsem se rozhodla emigrovat. V Íránu jsem nebyla ničím. Nakonec jsem měla v podstatě štěstí, protože jsem mohla ze země vyjet. Mnozí takové štěstí neměli. Stále jsem ale počítala s tím, že se domů vrátím. Jenže v roce 1989 jsem měla znovu problémy s režimem. Po mnoha letech se mi tam skutečně podařilo dostat. Natočila jsem tam i několik filmů. Kvůli názorům a stanoviskům vůči režimu, které jsem v nich ukázala, mám ale od roku 2009 vstup do země zakázaný. Hrozilo by mi vězení. Teď tedy žiji v Paříži. Se svými blízkými v Íránu jsem v kontaktu a sleduji tamní dění každý den. Snažím se jim odtud pomáhat, jak to jde. Nejen rodině, ale i odbojovým hnutím. Osobně tam však nesmím, to už bych se nejspíš nedostala zpět.