Do zrcadla si teď řeknu „wau“

Myslíte si, že samotná práce s divadelními prostředky vaší skupině odsouzených skutečně něco důležitého přinesla?

Zuzana Šklíbová (ZŠ): Někteří vychovatelé nám říkali, že i kdybychom výsledné představení nikomu neprezentovali, tu cestu jsme spolu přesto ušli. Ale my jsme považovali za důležité, aby se ta práce uzavřela uvedením. Podařilo se to ve vězeňské zahradě, takové tamější oáze klidu, kam normálně nemají přístup ani všichni odsouzení. Představení tam hráli pro své rodiny.

Jsou Bělušice výjimečnou věznicí?

ZŠ: Bělušice jsou standardní mužská věznice s kapacitou šesti set osob, s maximálním trestem do patnácti let. Ale její ředitel Ondřej Kroupa je osvícený člověk, který odsouzeným umožňuje různé aktivity a dílny, podporuje jejich zaměstnávání. Mají tam třeba i specializované oddělení s kapacitou čtyřiceti osob pro odsouzené, kteří se snaží překonat závislostní poruchu na drogách. Právě pro jeho frekventanty jsme mohli díky kolegyni Lence Tyrpeklové, která nás s ředitelem propojila, vymyslet a realizovat tenhle program pro její projekt Institut nesvobody. Smyslem bylo uměleckou činností ukázat odsouzeným, jak mohou trávit čas nebo jak získat motivaci k něčemu pozitivnímu. Veřejnost zase měla možnost dozvědět se něco o tom, jak to chodí ve věznici.

Fedir Kis (FK): Lenka Tyrpeklová oslovila pětadevadesát procent věznic a jediná, která ji neodmítla, byly právě Bělušice. Takže výjimečné jsou asi právě v tom. Věznice je místo, kam se normálně každý bojí jít. Jako herec často předvádím stereotypní představy o tom, jak vypadá zloděj nebo vrah, a teď jsem dostal možnost se s vězněnými setkat a tvořit. Zároveň vedu pro Integrační centrum Praha workshopy na téma mediální gramotnost a předsudky majority vůči cizincům. Cizinec se totiž může naučit svátky nebo názvy hradů a zámků, ale pokud se ho soused bude bát, protože má cizí akcent, je pro něj daleko důležitější porozumět tomuhle strachu. A s odsouzenými je to podobné.

V Bělušicích jsem ale odhalil své vlastní předsudky: bál jsem se projít přes vrátnici. Říkal jsem si, jak na nás budou odsouzení reagovat, jestli nám budou skákat do řeči nebo se nám smát…

ZŠ: Nejvíc nám nakonec pomohlo, že jsme si nervozitu přiznali. S tím, co jsme se chystali dělat, jsme zkrátka neměli zkušenost.

Jak se vám dařilo narušovat pevnou vnitřní hierarchii vězeňské skupiny?

ZŠ: S hierarchií a tím, kdo si bere pozornost, jsme se potýkali neustále. V běžném hereckém kolektivu se to děje také, ale tady jsou vztahy daleko citlivější, a navíc do nich nevidíte. Když jsme odjeli, nevěděli jsme, co za sebou zanecháváme. Zároveň ani jeden z nás není terapeut, a program ani neměl suplovat terapii.

FK: Některá ta divadelní cvičení se hodně soustředila nejen na koncentraci, ale taky třeba na to, jak přenechat pozornost někomu. Měla dehierarchizační dopad, narušovala zažité struktury. Vytvořila médium respektu. Naše hry vycházely z klaunských principů. Co totiž dělá klauna klaunem? To, jak reaguje, když se mu něco nedaří. Říkali jsme třeba, že chyba je dárek, který můžeme věnovat divákovi. Člověk nesmí hrát ani úplně přesně a správně, protože pak je jeho projev sterilní, ale ani to nesmí zcela pokazit, protože tím ohrožuje vyjádření celého týmu. Proto jsme vymysleli prvek tlesknutí: každý měl možnost kdykoli tlesknout, vrátit celou scénu zpět a odehrát ji znovu.

ZŠ: Ta cvičení umožnila outsiderům vystoupit z pasivity ve skupině a chopit se větších rolí. Cvičení jsme ovšem museli do poslední chvíle obhajovat. A neustále připomínat, že na jevišti nejsou za jednotlivce, ale za celou skupinu a že třeba cvičení trénující, jak fungovat jako skupina, je před začátkem důležité, aby si byli schopni nabízet vzájemně pomoc, když jim něco vypadne. Ti průbojnější ve skupině tohle často podkopávali – že prý to není třeba a ať se věnujeme tomu opravdovému herectví. Odmítali přistoupit na to, že i ty hry a cvičení jsou prací na inscenaci.

FK: Jenže právě díky hrám najednou ve skupině platila úplně jiná pravidla. A všichni si cenili, když někdo přišel s něčím originálním: třeba když udělal „kykyryký“ v pohádce Zvířátka a loupežníci. Pro ni si vymysleli i roli žraloka nebo čivavy, a když jeden z vězňů, Pepa, poprvé vystoupil jako suverénní pejsek, nevěřili jsme vlastním očím. To bychom jako profesionální herci sami strašně řešili, jestli se něčím takovým neponižujeme. Ale oni do toho šli naplno.

A to jim opravdu nepřipadalo nepříjemné, hrát si na zvířátka? Pro mne bylo kolečko se zvířátky vrcholem představení…

ZŠ: Spíš řešili to, že budou v pohádkách hrát i ženské role: můj syn mě uvidí jako babičku, maminku a Marušku, co si pomyslí? Nebo: „Kluci z věznice se nesmějí dozvědět, že hraju ženskou!“ Ale po premiéře ve věznici i teď po představení v divadle nás poprosili, jestli si můžou nechat rekvizity a kostýmy, že by to chtěli zahrát i svým spoluodsouzeným.

Jakou roli hrála improvizace na jevišti a do jaké míry měli účinkující inscenační svobodu?

ZŠ: Začali jsme zkoušením Čekání na Godota. Ale oni se nedokázali s tou hrou ztotožnit. Nakonec nám řekli, že na představení přijdou jejich děti a rodiny a že by si přáli zahrát jim pohádky. Jelikož vycházíme z obecné obeznámenosti s pohádkami, scénář máme jen bodový, případně máme zachyceny věty, které nám přišly důležité: „Plnej les lidí a žádnej vlk.“ I narážky měnící situaci byly formulovány přímo herci a v obou představeních byly situace čistě improvizované.

Jak jste rozdávali v pohádkách role?

FK: Role do Červené Karkulky hned začal rozdávat jeden s větší autoritou. To jsme ale nechtěli. Tak jsme přečetli seznam rolí, a když chtěl někdo některou hrát, prostě ­zvedl ruku. Klidně jich mohlo být víc – dva vlci, tři Karkulky nebo pět babiček. Zbořilo to rozbíhající se stereotyp. Jsem za tuhle naši reakci, dopředu nepřipravenou, hrozně rád. Protože podobná podpora stereotypů se děje i v divadle – Vávru z Maryši hraje ošklivější herec, Hamleta zase krasavec.

Jak jste sehnali rekvizity a kostýmy? Mohli jste si je vůbec přivézt?

ZŠ: Museli jsme vše dovezené nahlásit. Celý program děláme zadarmo a nemohli jsme si dovolit nic nákladného. Jako hlavní herecký kostým měl každý své vlastní tričko. To bylo důležité, protože ve věznici mohou mít pouze dvě trička – a jsou pro ně poklad, jejich značka. Je to jako kvádro, které si člověk vezme do divadla. Další věci jsme buď měli doma, nebo jsme je koupili za pár korun. Nejvíc kostýmů dodal spolužák z režie Emil Rothermel: koňskou hlavu, paruku, uniformu celní správy. Pro kluky byly ty kostýmy důležité – pořád se po nich ptali. Jediné kulisy pocházející z věznice byly vánoční stromky a paraván, normálně používaný jako volební plenta.

Svěřili se vám odsouzení s reflexí toho, co jim projekt dal?

ZŠ: V emocích vyvolaných veřejným uvedením byli velmi otevření a dokázali zhodnotit význam programu i to, jak objevná i terapeutická pro ně zkušenost s divadlem byla. Jeden z kluků líčil, co ho divadlo naučilo, a pak řekl: „Já se teď kouknu do zrcadla a řeknu si: ‚Wau!‘ To je pro nás vlastně nejkrásnější poděkování, které jsme od nich mohli dostat.

FK: Divadlo jim ale nabídlo prožitek, který se nedá popsat slovy: katarzi vyvolanou tím, že si uvědomili něco nového.

ZŠ: Ukázali jsme jim možnosti fungování ve skupině: jak si navzájem poskytnout prostor, jak projevit respekt, jak komunikovat… Všechno jsou to dovednosti, které jsou uplatnitelné i mimo jeviště. A pro sebe jsme obhájili, že má smysl dělat divadlo i v téhle náročné době. Kdybychom mohli pokračovat, dokázali bychom toho ještě mnohem víc.