Foto Martin Kubát
Jedním z nejdůležitějších úkolů, které jsem si jakožto výtvarný redaktor Ádvojky stanovil, je dbát o to, aby naše texty o umění nebyly příliš pragocentrické. Zastoupení regionálních výstav a dalších výrazných událostí ale není pouhé políčko k odškrtnutí. Drtivá většina pražské scény pochází z přilehlých i vzdálenějších vesnic a měst a platí to i pro scénu brněnskou, ostravskou a podobně. Někteří z absolventů a absolventek uměleckých a uměnovědných oborů se časem rozhodnou Prahu nebo jiná velká města opustit s vidinou klidnějšího života stranou kulturních center, ať už v rodném kraji nebo někde úplně jinde, a často si s sebou přinášejí ambici zapojit se do místního kulturního života. Celá republika je tak protkaná sítí přátelských vztahů (ale také osobních antipatií). Pohraniční krajské město nám může z Prahy připadat jako vzdálená periferie, přitom je tamější galerie pro místní scénu naprosto zásadním místem k setkáním se starým i současným uměním, ale také k navazování kontaktů v rámci sousedství a komunit. Hustá síť českých oblastních a (malo)městských galerií, která se nám zdá tak nějak přirozeně samozřejmá, je vlastně ojedinělým projektem, jehož kořeny sahají až ke konci první republiky. Regionální galerie prošly za posledních více než sedmdesát let mnohými, často dramatickými proměnami a každá měla jinou startovní pozici, lokální kontext, možnosti i omezení. Přesto většina z nich našla způsob, jak najít vlastní jedinečnou hodnotu ve vztahu k lokální tradici, místním obyvatelům, ale i turistům. V článcích, které jsme pro vás v tomto čísle připravili, se všichni autoři a autorky shodují, že bohatství regionálních galerií spočívá hlavně v tom, že se v každé skrývá něco specifického, něco, co jinde neuvidíte. Nebojte se proto navštívit ani tu nejzapadlejší výstavní síň či muzeum: nikdy nevíte, co zajímavého tam na vás může čekat.