Přeložil Jan Petříček
Academia 2022, 392 s.
Není mi zcela jasné, proč se nakladatelství Academia rozhodlo namísto Sorelovy nejslavnější knihy Úvahy o násilí vydat Iluzi pokroku a Rozklad marxismu. Seznámení s autorem, který byl pozoruhodnou, byť poněkud svéráznou postavou politického myšlení přelomu 19. a 20. století, se tak odehrává na sice nikoli nezajímavé, ale přesto tak trochu vedlejší koleji. Sorelovo odmítání pokroku totiž není kritikou osvícenské instrumentální racionality avant la lettre, ale projevem dobově nijak neobvyklého „vitalismu“. Specifickým Sorelovým přínosem je důraz kladený na třídní pozici. Na rozdíl od většiny marxistů (a jako marxista Sorel začínal svou cestu k socialismu) nepovažoval „pokrokové“ myšlení 18. století za předchůdce socialismu, ale naopak za buržoazní léčku, která dělnické třídě nemůže přinést žádný užitek: „Všemi silami musíme zabránit tomu, aby buržoazní myšlenky otrávily třídu, jež je nyní na vzestupu. Proto toho nikdy nelze udělat dosti k přetržení všech pout mezi lidem a literaturou 18. století.“ Jeho kritika osvícenství není vždy spravedlivá a trpí nepříliš systematickým zpracováním, což je pro autora charakteristické. K nesystematičnosti přispívá i fakt, že kniha byla původně řadou článků. Sorel je zpravidla spojován se syndikalismem a později s fašismem, v obou případech většinou dost reduktivním způsobem. Zprostředkovávat významné texty anarchistické tradice je chvályhodné, jen by to příště chtělo přesnější mušku a vybírat ty skutečně klíčové.