Harlekýn v odstínech šedi

Přemysl Houda zaujal několika knihami o normalizačním folku. Kontroverze vyvolal především hlavní tezí poslední z nich, Normalizačního festivalu (2019): pod dlažbou neustále připomínané normalizační „šedi“ existovala ve skutečnosti mnohobarevná pláž ohromného množství (nejen) kulturních podob lidské seberealizace. Autoritářský režim zdaleka ne všechny aktivity potlačoval, často je vítal nebo je prostě nechal být. To až zpětně si pamětníci promítají černobílý narativ o normalizaci do vlastních vzpomínek. Právě tak jako společnost, ve které vzpomínají, ani oni nesnesou morálně nejednoznačné odstíny šedé nebo připomínky barevnosti tehdejšího společenského života. Taková jsou východiska Houdova Normalizačního festivalu i jeho nejnovějšího díla Nohavica a jeho naše malá válka. Se stejnou hlavní myšlenkou napsal nicméně dvě velice odlišné knihy.

Rozdíl byl především v přístupu. Pamětníci totiž projevovali svou důvěru autorovi různými způsoby. Řada účastníků folkového dění s ním nahrála dlouhé rozhovory, někteří, jako například Vladimír Merta, dokonce opakovaně s rozestupem řady let. Houda se do nich ponořil a v Normalizačním festivalu jejich výpovědi až pitval, chytal je za slovo, když – jaké překvapení! – líčili stejné vzpomínky po deseti letech trochu jinak. Působil pak jako nevelkorysý učitel, který své komunikační partnery neustále napomíná a opravuje, často v detailech. Jaromír Nohavica naproti tomu Houdovi zpřístupnil svůj archiv a zprostředkoval mu kontakt s kýmkoli, s kým chtěl mluvit, avšak sám mu rozhovor neposkytl. Nedal mu svůj hlas, aby se s ním hádal. Dal mu spoustu dílků do stavebnice, aby si měl s čím hrát. Tento druh důvěry se bohatě vrátil – Nohavicovi i čtenáři.

Velmistr fragmentu

V minulé knize příliš nefungovala ani forma. Kombinace rozborů rozhovorů s rozsáhlými exkursy do odborné i krásné literatury působila leckdy samoúčelně, manýristicky, až nabubřele. I Nohavica se vymyká tomu, jak se běžně píšou odborné texty – Houdovi se ale podařilo najít formu a získat v ní suverenitu. Čtení textu je doslova slast. Snad až na pár míst: ano, čtenářsky trochu otravuje, když autor napíše, že Nohavica mohl skončit jako psanec, a pak nás zavleče do půlstránkového exkursu o tom, jak Carl Schmitt definoval psance a co o něm napsal.

Houda dovedně inscenuje cizí i vlastní po­­známky, citace, rozhovory. Text jako by se chvílemi až rozpadal do nesourodé tříště. Jenže tahle tříšť je perfektně vystavěná a moc dobře ví, co chce říct. Forma koresponduje s obsahem, jejím prostřednictvím autor ukazuje, že pravda není nic definitivního a snadno uchopitelného, že je plastická a má sklon nám unikat, přičemž nejvíc se ztrácí těm, kdo se domnívají, že ji mají. Vzniká v dialogu – ať už s texty z různých dob, nebo s pamětníky i současníky, jejichž slova, pokud jsou dobře nasvícená, o sobě nakonec často řeknou o něco víc, než co bylo zamýšleno.

Zapomeňte na klasický životopis, psaný ve stylu „narodil se, začal hrát, úspěchy měl a umřel“. Zapomeňte na knihu, která vám konečně podá definitivní odpovědi na vaše otázky, zejména na tu, která Nohavicu pronásleduje déle než třicet let a kterou shrnuje název jedné jeho písně: Hrdina nebo dezertér? Houda otázku odmítá. Nohavica byl možná obojím, ale ještě spíš ani jedním a především jeho příběh nabízí mnohem víc. Ústřední metaforou tu je harlekýn, který může být leckým. „Svého“ Nohavicu si podle autora vytváříme každý sám, podle toho, jak k němu přistupujeme.

Umění blízkosti, umění vzdálenosti

Bez pevných orientačních bodů jako by čtenář trochu bloudil spolu s autorem. Houda ho nechává nahlížet do svého hledání, ba dalo by se říct, že ze svého zápasu s materiálem udělal jeden ze stavebních kamenů své knihy. Ale udělal to mistrně! Jeho dílo je pravým protikladem Novákova životopisu Milana Kundery. Novák všude byl, všechno viděl, s každým mluvil, všechno ví a teď přišel k udivenému čtenáři, aby mu sdělil definitivní Pravdu, nebo jej – vzhledem k rozsahu jeho opusu – onou Pravdou spíše zavalil. Houda je Antinovák. Prostudoval značné množství materiálů a mluvil opravdu s leckým, spíš než k jistotě jej to ale vedlo k pochybnostem. Namísto jejich zakrývání či otravného přemílání našel inteligentní způsob, jak je se čtenářem sdílet, jak právě skrze ně splétat své příběhy.

Houdův počin je pozoruhodný nejen zaplétáním příběhů, ale i vplétáním postav. Nohavica není sám. Autor po cestě za ním potkává různé svědky. Nepoužívá je instrumentálně jako zdroje informací, ale angažuje se s nimi a představuje nám je; i jejich život „po událostech“, o které mu bezprostředně jde. Potkáme třeba Milana Kaplana a další organizátory ostravského Folkového kolotoče, jsou tu ale také svazácký funkcionář Vasil Mohorita či Nohavicův estébák Jan Liberda. V závěru se setkáme s Olgou (jméno je smyšlené), ruskou propagátorkou Nohavicovy tvorby. Ta zpěváka, ostouzeného jako proruského, urazí, když řekne, že podpora Ukrajině byla patrně gestem, které udělat musel. „To já nikdy nedělám,“ odpověděl jí Nohavica.

Autor se svému objektu umí přiblížit možná právě proto, že soustavně odmítá vtíravou otázku, jaký Nohavica doopravdy je. Líčí ho v různých podobách normalizačního „vyjednávání“, přičemž ani spolupráci se Státní bezpečností neinscenuje jako tezi, již ilustrují fakta, ale jako změť faktů, výroků, historek… A v této změti se vlastně až mimoděk ukáže, že historkami jsou i mnohá v médiích autoritativně reprodukovaná fakta, jako třeba že Nohavica nakreslil pro StB plánek vídeňského bytu Pavla Kohouta.

Potkáme Nohavicu ve velkých detailech: v deníkových zápiscích, ve variantách chystaných (a někdy nevydaných) veřejných prohlášení či písňových textů. Ukazuje, jak ve stejné chvíli, kdy je odvážným folkařem, zároveň po svém vyjednává s mocí – a že když se stane jednou z tváří revoluce, je zároveň znechucený z „převlékání kabátů“ a také na pokraji zhroucení (o pár let později k tomu opravdu dojde a skončí v protialkoholní léčebně).

Hraješ na jednu strunu

Houda se vymezuje vůči jakékoli definitivní verzi Nohavici, jeho obraz ale prázdný nenechává. Ukazuje především někoho, kdo vzdoruje tomu, aby si jej lidé přisvojovali. Proto má ve starém režimu rouhavé písně i promluvy proti poměrům, ale zároveň se ho dotkne, když se ocitne v Tigridově Svědectví rámovaný druhou stranou studené války jako její člověk. Při koncertním vystoupení na to zarea­guje otázkou, proč místo písně o raketách neotiskli raději jeho píseň Náš syn už je veliký, do plínek už nedělá, a dodá: „To je stejné, přesně stejné jako u nás. Prostě všichni vy­­­­užívají, co chtějí využít. Že? Takže Tigride, vole, poslouchej, vole!“ A o víc než dvacet let později, roku 2010, mluví o situaci „člověka, který žije veřejně, který je majetkem lidí, jenže ti o mně všechno nevědí, a tak se domýšlejí, vytvářejí si na základě toho, co si o mně přečetli, vlastní – více či méně falešné – kresby“. Moc stranických funkcionářů nahradila podle Nohavici moc médií.

Autor nám Nohavicu vrací, osvobozuje ho z různých „kreseb“ a po jeho písních nám znovu umožňuje navázat s ním vztah. Přes všechny klady se ale trochu zdá, že je příliš v zajetí otázky, kterou chtěl odmítnout: jak to bylo s Nohavicovou spoluprací a „vyjednáváním“ s režimem. Houda odmítá černou a bílou, chce barevnost. Ve skutečnosti ale jeho kniha spíše mistrně zachycuje odstíny šedi, než by se otevírala barevnosti. Máme tu mnohé nejednoznačnosti normalizačního i porevolučního Nohavici, máme je vykresleny bez moralizování a s citem pro nejednoznačnost. Ale mnohem váhavější je Houda tam, kde potkává Nohavicu básníka.

A tak svým způsobem nejtvrdší recenzi knihy napsal sám Nohavica: v úvodu autor zaznamenal historku, jak jej požádal o rukopisy písní, které ho zajímaly: Hrdina nebo dezertér, Já si to pamatuju, V hospodě na rynku a dalších. „Hraješ na jednu strunu, ale dám ti, co chceš,“ odtušil zpěvák.

Neuvidíme Nohavicu v mnoha jeho dalších rolích. Nepoznáme jej jako amatérského bezručovského badatele, lokálpatriota, ale ani jako protiromského a protimuslimského rasistu a skoro také ne jako politického častuškáře. Téměř chceme při většinou nadšené a chvíli trochu zklamané četbě vykřiknout: Tenhle harlekýn je přece o tolik, o tolik barevnější! Houda nám ale neslíbil, že nám ho ukáže celého. A zcela jistě nám k jeho barevnosti ukázal cestu.

Autor je politolog a publicista.