V malých městech bývají regionální galerie z praktických důvodů často slučovány s místními muzei v jeden celek. To, co se na první pohled jeví jako značné omezení, se může za určitých okolností stát výzvou, která s sebou přináší nové perspektivy a jedinečné příležitosti.
Umělecký svět se stále častěji zabývá děním v regionech. Jakkoli se většinou setkáváme s upřímnou snahou o postižení složitého dění mimo Prahu, zájem se často omezuje na větší aktéry, zatímco nejmenší instituce zůstávají neviditelné. Přesto i ony odvádějí důležitou práci a zásadně ovlivňují možnosti kulturního vyžití pro početné skupiny obyvatel. Tyto „mikrogalerie“ působí v městech, jejichž počet obyvatel se pohybuje kolem deseti tisíc, a většinou jsou zřizovány místními radnicemi.
Psaní o nich komplikuje jejich velká různorodost, daná místními tradicemi, odlišnými okolnostmi vzniku a složením sbírek a v neposlední řadě také závislostí na zřizovateli, který může mít velký vliv na sestavování výstavního plánu i doprovodných akcí. Kulturní prostředí malých měst, ovlivňované jejich velikostí, fungováním kulturních zařízení, ale třeba i přítomností umělecké školy, je tak pokaždé specifickým organismem, jehož bližší poznání vyžaduje dlouhodobý pobyt a navázání vztahů s místními. V českém prostředí se setkáváme také se specifickým spojením těchto malých městských galerií s muzei – můžeme zde napočítat kolem pětadvaceti takových institucí, které mají v názvu „muzeum“ i „galerie“. Toto spojení s sebou nese nejen řadu komplikací, ale také příležitostí.
Spojení muzeí a galerií
Každá sbírkotvorná instituce je nutně do velké míry utvářena okolnostmi svého vzniku – v případě českých „venkovských“ muzeí se často počátky sbírek vážou k Národopisné výstavě českoslovanské v Praze roku 1895, která inspirovala místní intelektuály k prvnímu sběru etnografických materiálů. Ten pak po různých peripetiích vyústil v založení muzejního spolku, později – v období první republiky nebo po druhé světové válce – převedeného pod správu města.
Příběhy vzniku galerií a jejich provázání s muzei jsou složitější a různorodější. Některé maloměstské galerie byly založeny díky vazbě k významnému umělci (například Galerie Ludvíka Kuby v Březnici, kde malíř pravidelně navštěvoval rodiče své manželky a kde zachycoval místní památky i krajinu), jiné vznikly z přirozené potřeby místních v umělecky zaměřených oblastech (to je případ Galerie plastik v Hořicích, založené v roce 1908). Jiné, zpravidla větší galerie zahájily činnost v rámci státní sítě regionálních galerií v padesátých a šedesátých letech. Setkáváme se ale i s unikátními příběhy – jako v případě Vodňan, kde byla galerie založena v roce 1967 díky daru, jejž městu poskytl místní uměnímilovný rodák dr. Blahomír Žahour. Následné spojování s muzei nebylo o nic méně komplikované, v řadě případů docházelo i k opakovanému slučování a dělení. K propojování zpravidla docházelo před rokem 1989 – nejvýraznější výjimkou je Oblastní muzeum a galerie v Mostě, kde byly tyto instituce spojeny až v roce 2019.
Není pochyb, že takovéto vazby mezi muzei – tedy institucemi zaměřenými na historii, etnografii, archeologii a biologii – a galeriemi, jež se soustředily na výtvarné umění, přinášejí řadu potíží, které mnohdy dopadají více právě na galerijní sekce: v instituci se zpravidla potkává nesourodý tým lidí různých zájmů a zaměření, pro něž se pod pojmem „kultura“ skrývají značně rozdílné věci a v jejichž životech výtvarné umění často nehraje žádnou roli. Hledání optimálního vyvážení jednotlivých témat ve výstavním programu je pak takřka herkulovský úkol.
Limity jako příležitost
„Mikroinstituce“ se mimoto potýkají nejen s nedostatečným financováním, ale často také s rozsáhlými sbírkami, které mnohdy nejsou v dobrém stavu, a s neexistencí specializovaných depozitářů, a tedy s nevyhovujícími podmínkami k uložení sbírek. Obvyklé je i nedostatečné personální zajištění chodu instituce, které vede k tomu, že jedna osoba nezřídka vykonává práci, jež odpovídá různým galerijním či muzejním pozicím – vedle kurátorské činnosti například zajišťuje edukační aktivity, připravuje grafické podklady nebo fotodokumentaci, funguje jako recepční a nezřídka také uklízí. Samostatnou kapitolou je pak problematika zřizovatele: většina maloměstských zastupitelů a zastupitelek nedůvěřuje odborné veřejnosti a řídí se osobním vkusem, o němž si pochopitelně nelze dělat iluze. Zároveň jsou města pod tlakem místního obyvatelstva na jedné straně a krajů i státu na straně druhé.
Většinu popsaných nevýhod lze ale paradoxně vnímat i jako výhody. Nejenže nás konfrontace s odlišně zaměřenými muzejnicemi a muzejníky nutí klást si – znovu a nově – otázky po smyslu umělecké práce a zkoumat, jaký má umění význam v mimouměleckém kontextu. Spojení uměleckého a muzejního principu v jedné výstavě a stírání jasných hranic mezi jednotlivými obory a přístupy také umožňuje dostat současné umění k publiku, které se mu jinak vyhýbá jako čert kříži. Doplňování vědecky zaměřených výstav uměním navíc umožňuje rozvést zpracovávaná témata novým způsobem, přímočaře nastínit složité problémy nebo je převést z odborné, racionální polohy do emočnější roviny. S takovým přístupem se v maloměstských muzeích a galeriích zatím nesetkáváme moc často, ale některé instituce už s ním začínají experimentovat.
Koncentrace několika pracovních pozic do jedné osoby přináší často nesnesitelný psychický i fyzický tlak, ale i takovéto nastavení se může stát výhodou. Situace, kdy odborní pracovníci dělají doprovodné programy pro školy i širokou veřejnost, dává publiku možnost setkat se s člověkem ponořeným do daného tématu; autor či autorka výstavy tím zase získává bezprostřední a komplexní zpětnou vazbu. Kulturní pracovníci a pracovnice tak fungují v nejužší možné provázanosti s místní komunitou. Když se jako kurátorka starám i o propagaci, umožňuje mi k ní přistupovat nejen jako k informování o dění v instituci, ale také ji mohu brát jako součást výstavy, jejímž prostřednictvím lze dál rozvíjet její témata a jež se dostane i k lidem, kteří galerii fyzicky nenavštíví. Všechny složky výstavy tak mohou být pojaty jako komplexní celek, který vzniká na míru zájmům a potřebám publika.
Čelem k současnosti
Nesmíme si samozřejmě nic nalhávat: ve vztahu k výtvarnému (a nedejbože současnému) umění je situace ve většině maloměstských institucí spojujících funkce muzea a galerie tristní. Jedním z důvodů může být to, že je těžké udržovat kontakt s aktuálním uměleckým děním v náročném pracovním procesu v regionu. Stereotypně se také objevuje vysvětlení, že po současné živé výtvarné kultuře není na malých městech poptávka, ale při bližším pohledu se takové tvrzení ukazuje jako nepravdivé. Už přítomnost škol, dětí a mladých studentek a studentů vytváří poptávku po tom nejsoučasnějším! A i v situaci, kdy je téměř nemožné dostat mladé lidi na výstavu, mohou být muzea a galerie cennými zdroji inspirace pro výtvarné pedagogy a pedagožky. Odborný přístup a zájem o současné umění tedy mají i v malých městech své důležité místo – pracující v kulturních institucích ale musí ke svému poslání přistupovat empaticky a flexibilně přizpůsobovat své zaměření tomu, co je v daném místě zrovna aktuální a důležité.
V zásadě tedy platí, že to, co je na situaci maloměstských galerií spojených s muzei špatné, je zároveň i dobré: přestože toto spojení přináší řadu výzev a problémů a vyžaduje od pracovníků velkou flexibilitu a odbornost téměř ve všech oborech lidské činnosti, zároveň představuje obrovskou příležitost. Pokud se bude dařit držet na těchto pozicích kreativní a oddané pracující, pokud se budou malé instituce setkávat s pochopením a podporou institucí větších a pokud nedojde k omezením kulturních rozpočtů, mohli bychom se v regionech dočkat nejen zajímavého kulturního dění, ale i růstu zájmu o současné umění mezi místním obyvatelstvem.
Autorka pracuje v maloměstské výstavní instituci.