Mírně zanedbaná rajská zahrada

Ruská emigrace, ta nedávná, kterou spustila válka na Ukrajině, je pro mě především „dům na kopci“. Tedy spíše dva „domy na kopci“.

První z nich se objevil v září minulého roku, záhy poté, co Putin v Rusku vyhlásil částečnou mobilizaci. Všichni ji očekávali, ale stejně všechny zaskočila. Krátce předtím, než vypukla a než se tisíce mladých mužů ze všech koutů Ruska nahrnuly do úzkého vysokohorského údolí, jímž prochází gruzínská vojenská silnice spojující Rusko s Gruzií, jsme se s manželkou a psem shodou okolností ocitli v Tbilisi. Žili jsme tehdy už bezmála půl roku ve válečné Moskvě, a bůhví co nás zviklalo, snad neustálé otázky „Jak to tam zvládáte?“ a „Kdy už se vrátíte?“, že jsme se rozhodli do gruzínského hlavního města vyrazit.

Ani ne o měsíc později nás do Tbilisi následovala celá naše Moskva, nebo aspoň její mladší část mužského pohlaví. Během pár dnů všichni ti unavení a špinaví Míťové, Iljové a Sašové prosáklí pachem pohraniční tlačenice doslova zaplavili město. A na pomoc jim přispěchali ti, kteří sem dorazili o pár měsíců nebo i let dřív.

Kastovní systém

Pro dnešní emigranty z Ruska je charakteristické jakési kastovní dělení, obdařující větší autoritou právě ty „starší“. Tady v Gruzii, nejspíš podobně jako v Praze, stojí nejvýše emigranti „čtrnáctého roku“ – tedy ti, kteří se rozhodli odjet už po anexi Krymu. Pocit převahy jim dodává to, že měli čuch, intuici, že už tehdy věděli, k čemu to všechno spěje a jak to dopadne. Cítí se být výš i než ti, kteří už dávno, v nultých letech, odjeli prostě za lepším. Ale také výš než ti, kteří přijeli po nich – to jsou pro ně zase naivkové, kteří si včas neuvědomili, že jiná cesta než emigrace není.

O stupínek níž stojí „únoroví“ – to jsou ti, kteří v panice opouštěli zemi bezprostředně po vypuknutí války. S mými nejbližšími moskevskými kamarády – Míťou a Míkou – jsme se sešli 27. února vpodvečer. Samozřejmě v „baně“, tradiční ruské lázni – tam se řeší všechny důležité věci, i válka a emigrace. Už věděli, kam utečou – Míťa do Egypta a Míka do Izraele, už třetí den měli sbaleno…, ale už třetí den také popíjeli – ze žalu nad tím, že všechno skončilo, že už se do Moskvy nejspíš nikdy nevrátí. A do „bani“ celý večer jedna po druhé volaly jejich manželky, matky a tchyně a snažily se je donutit, aby přišli domů a koupili letenky, jejichž ceny letěly raketově vzhůru. Kdyby někoho napadlo, že je to vhodný námět na scénář tragikomedie, už ho mám zamluvený. Ještě je třeba dodat, že mnozí z těch, kteří odjeli v únoru, už byli v březnu zase zpátky v Rusku. Poprvé okusili hořkou emigrantskou zkušenost – cizí prostředí, ztrátu statusu, nedostatek financí, depresi a nostalgii – a zkrátka to vzdali.

Nejníže pak stojí „zářijoví“, tedy ti, se kterými jsme se koncem září 2022 potkali v Tbilisi. Ačkoli tady už se kastovní systém začíná viklat. Když jsem je všechny pohromadě uviděl u velkého stolu na střešní terase jednoho populárního tbiliského baru, bez ohledu na únavu jim oči zářily nadšením, ne­-li vytržením, a s týden neholenými tvářemi vypadali na pozadí nočního rozsvíceného města jako apoštolové. A také se tak cítili: jejich putování z Moskvy do Vladikavkazu a odtud na kolech či koloběžkách na hraniční přechod Verchnij Lars mělo v jejich podání sílu biblického příběhu. Byl to Exodus, hrdinský útěk z Egypta, a každý z nich se cítil nejmíň jako Mojžíš. Emigrantský kastovní systém jejich příjezd rozviklal samozřejmě proto, že se vzhledem ke svému dobrodružnému příjezdu cítili na koni a ti, kteří přijeli ve „čtrnáctém“, a „únoroví“ podle nich nezakusili ty opravdové životní strázně.

Domy na kopci

A v tuto chvíli se na scéně objevuje první „dům na kopci“, asi čtyřpatrový bývalý penzion se dvěma desítkami bývalých hotelových pokojů a apartmánů, v obci Tabachmela, půlhodiny autem za (nebo spíš nad) Tbilisi – 1 200 metrů nad mořem, schoulený mezi kopci porostlými stepní travou. Mojžíšové, kteří měli hluboko do kapsy, si ten veledům společně najali celý i se zahradou, krbem, starou gruzínskou knihovnou a dvěma potulnými psy za půldruhého tisíce dolarů, tedy téměř zadarmo. Tak vznikla komuna, kde se společně žije, pracuje, muzicíruje, popíjí, pořádají se tam koncerty, zahradní slavnosti, šachové turnaje a noční pokerové souboje. Každý přispívá rovným dílem, a když někdo přijde o práci nebo ho postihne nějaká jiná pohroma, ostatní ho načas podrží. Dům je první útočiště pro ty, kteří právě bez lari v kapse dorazili do Tbilisi, a naopak ho postupně opouštějí ti, co se už zařídili – dostali dobrou práci a stali se nájemci bytu v centru, získali právo usadit se v Izraeli nebo portugalský či španělský dlouhodobý pobyt.

A ti psi? V Gruzii jim, stejně jako kočkám, koním, oslům, kravám a prasatům patří dvory a ulice, kde žijí podle prastarých pravidel – naprosto svobodně a zároveň v symbió­ze s lidmi. Ale psi tu mají oproti ostatním zvířatům svá privilegia. Tím hlavním je, že si mohou dočasně ochočit člověka. Stát se vám to může v okamžení, třeba cestou do pekárny za rohem. Pes se k vám odněkud nenápadně přitočí, srovná s vámi krok a za chvíli už si vedle vás majetnicky vykračuje, jako byste k sobě odjakživa nerozlučně patřili. Nejspíš ví, že jdete pro chleba tvaru půlměsíce nebo gondoly a že mu z toho kouká jeho propečený koneček, ale stejně je to nezištné a nefalšované přátelství, které bude trvat přesně do chvíle, kdy psík dostane nebo nedostane svou kůrku a dá vám na srozuměnou, že společná procházka skončila. Netřeba dodávat, že psům tu patří i domy, tím spíše domy pronajímané, a navíc se zahradou. A když je dočasně obydlí ti nešťastní a rozcitlivělí dvounozí tvoři, kteří ztratili domov a budoucnost, už tam na ně čekají, stočí se jim u nohou, nechají se krmit, drbat a rozmazlovat a představují opravdové emigrantské štěstí. A tak to bylo i v Tabachmele: na začátku se na zahradě objevil černý hrubosrstý Watson se svým neméně chundelatým bratrancem a posledně už se tam psisek ochomýtalo pět.

Krátce po založení „Domu na kopci“ (po­­stupně se začal psát s velkým D) jsme se s jeho obyvateli a s Tbilisi rozloučili a vrátili se zpátky do Moskvy. A znovu jsme se v tom domě objevili zase až za půl roku. Z moskevské vánice jsme spadli doprostřed krásného jara, rozkvetlých mandloňových sadů a zelené trávy, kde se rozvážně procházely obrovské želvy a kde se po zimě na sluníčku vyhřívali blavoři žlutí – hadi, kteří vlastně nejsou hadi, ale ještěrky, mají zakrnělé nožičky a nejsou vůbec nebezpeční. A tady se v příběhu objevuje druhý „dům na kopci“, konkrétně na kopci Ikalto, který se jako dlouhý hřbet zkamenělého ještěra táhne napříč městem a odděluje od sebe čtvrti Vake a Saburtalo. Náš dům stojí až na samotném vrcholku toho kopce a náš byt je až na samém vrcholku toho domu, takže z okna je při dobré viditelnosti vidět až na hlavní kavkazský hřbet, na horu Kazbek, pod kterou je hraniční přechod do Ruska Verchnij Lars. A ten výhled nás kromě nostalgie po ztraceném domově přivádí také k úvahám, jak jsme se na tomhle vršku ocitli my a co tu vlastně děláme.

Mít možnost odjet

Kdo jsou obyvatelé prvního, tabachmelského „Domu na kopci“, je jasné: emigranti. I když básník Michail Ajzenberg mi při jednom posezení ještě před odjezdem z Moskvy řekl, že dnešní emigranti podle něj emigranty nejsou. Srovnával je s těmi, kteří odjížděli ze Sovětského svazu, když se počátkem sedmdesátých let pro mnohé poprvé otevřela možnost odjet do Izraele a dál na Západ: „V sedmdesátých letech to bylo něco jiného. Ti, kteří odjížděli, byli opravdu emigranty. Věděli, kam jedou a že jim tam někdo pomůže. Existovala spousta organizací, které se tomu věnovaly, existovala prošlapaná cesta odsud tam. Lidé, kteří teď odjíždějí, především mládež, jsou spíš uprchlíci v nejvlastnějším smyslu slova. Utíkají před reálným nebezpečím. A nedá se jim vůbec nic vyčítat – prostě se snaží zachránit, jsou vyděšení, chápou, že se může stát cokoli.“

Utíkají… vyděšení… Že bych byl ve svých ne­­ustálých výhradách ke svým tbiliským kamarádům­-emigrantům moc přísný a nespravedlivý? Neuplyne den, abych si neřekl: Proč se donekonečna tak litují? Co se jim stalo? Prostě si udělali prázdniny v Gruzii. Nikdo jim ani nebrání vrátit se do Moskvy. Že jim tam něco hrozí? Spíš ne, aspoň zatím. Je to moskevská zlatá mládež, patří k horním patnácti milionům, ty do války skoro neodvádějí. A když se to náhodou stane, někdo je z toho určitě vyseká. Na smrt jdou venkované, kteří se neumějí bránit nebo sami sebe přesvědčili, že je to jejich chlapská povinnost. Kdyby nešli, styděli by se podívat lidem do očí. Nebo si v horším případě myslí, že musí bránit vlast před „ukronacisty“. Na smrt jdou provinciálové – Jakuti, Baškirové a Dagestánci, kterých se prostě nikdo neptá. A také ti, kteří prostě utíkají před depresí, pitím, nešťastným manželským životem: věří, že válka a chlapská solidarita je z toho vytrhne…, dokud se neocitnou pod palbou v zákopech. Ale moji Mojžíšové?

Veřejná vystoupení ruských emigrantů, třeba v místním klubu a knihkupectví Auditoria, často hrají na tklivou notu: básníkům a hercům se z hrudi dere sebelítost, lkají nad těžkým emigrantským osudem. A vždycky si představuju, jak to musí znít Ukrajincům, kteří do Tbilisi uprchli před opravdovou válkou. Ti ale na takové večery do ruských podniků asi nechodí.

Vzpomínám si ještě na jeden moskevský rozhovor na toto téma, smutný, protože už to bylo těsně před odjezdem z Moskvy. Ukázalo se, že spisovatelka Oksana Vasjakinová bydlí o ulici dál, a tak jsme se sešli v kavárně, abych s ní na poslední chvíli natočil rozhovor. Ptal jsem se jí mimo jiné, co si myslí o těch, kteří emigrovali.

„Odjel establishment, lidé, kteří měli možnost odjet, plus ti, kteří propadli panice. Ale je obrovské množství lidí, kteří z objektivních důvodů odjet nemohli – mají tu staré příbuzné, hypotéky. Já osobně nevím, proč bych měla ze své země odjíždět. Je to můj domov, ta země mi patří stejně jako těm, kterým se nelíbím, mám stejný pas v červených deskách, mluvím a píšu jazykem té země.“

Establishment… měli možnost odjet… Určitě má pravdu. Ostatně Tbilisi není právě levné město, ne každý si ho může dovolit. Většina ruských zběhů nesedí u krbu v penzionu jako moji přátelé, ale v nějakém kazašském nebo uzbeckém městečku a přemýšlí, jak přežít další den. A tím spíš s Oksanou souhlasím v tom, že ti, kteří zůstali, nejsou o nic horší. V něčem jsou opravdu odvážnější a zodpovědnější – snaží se něco změnit doma a riskují. Nechtějí nechat svou zemi napospas. Na rozdíl od těch, kteří odjeli. Těm nehrozí nic. Nic? A co ty „pohromy“, před kterými se navzájem zachraňují obyvatelé „Domu na kopci“ a jim podobní?

Cizí život

Když jsem se tam po půlroční moskevské absenci vypravil na zahradní party, řekli mi, že Míťa už tam nebydlí. A kde bydlí, to nikdo neví. Až kolem půlnoci mi jeden kamarád, kterému alkohol rozvázal jazyk, řekl, že s Míťou je to špatné. „Zapoj“ už týden leží doma a pije čaču. Prodává mu ji na ulici na dluh nějaká babka. Vydal jsem se ho hledat do uliček staré čtvrti Sololaki a našel ho v přízemním bytě pavlačového domu, v deliriu, pro které má ruština něžný pojem „bělka“, „běločka“ – bílá horečka. V hlavě se mu honili ohniví váleční běsi – tu pronásledovali oni jeho, tu se na ně s výhrůžkami vrhal on. „Pojedu tam! Musím to vraždění zastavit!“ Nějak se mi ho podařilo vzkřísit a vysvětlit mu, že není Jana z Arku, babce na ulici jsem zaplatil dluh a důrazně jí vysvětlil, aby už mu čaču neprodávala. Pochopila mě, na klopě měla podobenku dcery, která umřela na předávkování drogami.

Pak následovalo kolečko, které asi znají všichni, kdo mají příbuzné nebo přátele alkoholiky. Podpora a konejšení, potom přísná slova a neústupnost, posezení u Anonymních alkoholiků – mimochodem, ruští emigranti v Tbilisi si svou pobočku zorganizovali, Gruzíni ji prý nemají; recidiva, týden na protialkoholním, kde jsem poprvé vyzkoušel svou gruzínštinu – lámaně jsem si povídal s adiktoložkou, která neuměla rusky ani anglicky. A třebaže jsem toho sám moc říct nedokázal, dozvěděl jsem se zajímavou věc: od chvíle, kdy Tbilisi zaplavili ruští emigranti, počet pacientů adiktologie stoupl dvojnásobně. Pak se Míťa vrátil do Moskvy. Nerad, ale je doma a nepije. Emigrace není jednoduchá záležitost, snadno může skončit pohromou.

Alkohol a drogy jsou ale jen důsledek. Příčiny bývají různé. Třeba nemožnost a neschopnost být součástí společnosti, kde se emigrant/exulant/uprchlík/zběh ocitne. Ještě jednou slovy Michaila Ajzenberga, který sice do emigrace nikdy neodjel, ale zdálo se mu o ní: „Ve snech jsem se ocital v cizí zemi, kde se mě nic netýkalo, nic se ke mně nevztahovalo… cizí život.“

Rusové, alespoň ti v Tbilisi, zůstávají vůči domácímu prostředí hostitelské země skutečně velice uzavření, až neteční. Jejich emigrantská komunita je zpravidla téměř soběstačná. Má svá vlastní kadeřnictví a knihkupectví, kavárny, bary a kluby, a dokonce i veterinární kliniky.

Jakmile ruský emigrant vstoupí na gruzínskou půdu, začne přemýšlet, co a s kým (ze svých krajanů) by mohl podniknout, co zorganizovat, co ve městě chybí a jak tu mezeru na trhu zaplnit. Že je v tom setrvačnost koloniálního vnímání Gruzie jako země vína, chačapuri, tamadů a polyfonního zpěvu, kterou musí Rus civilizovat, modernizovat a pozvednout? Bezesporu. Ale je to zároveň způsob, jak uniknout emigrantské beznaději, která na člověka začne dotírat, jakmile se za jasného počasí zahledí na zasněžené vrcholky kavkazského hřbetu.

Různé druhy osamělosti

Pak je tu samota. Osamělí muži… člověk je pozná na první pohled. Jsou neholení, trochu obtloustlí z pití a dobrého gruzínského chleba, čerstvě upečeného v okrouhlé hliněné peci, a jakoby bezradní. Jejich ženy zůstaly v Moskvě a mládenecký život je rychle začíná zmáhat. Nebo: ona odjela s dětmi do Srbska, za prací, on zůstal v Gruzii a manželství se postupně rozpadlo. A osamělé ženy: on odjel do Kazachstánu a ona zůstala v Moskvě. Když se po půl roce setkali v Almaty, rozešel se s ní. A tak sedla na první letadlo, které se namanulo, a přistála v Tbilisi. Už je tu tři měsíce a začíná si zvykat. Takové drobné a zdánlivě banální příběhy tu člověk slýchá často. Jejich společným jmenovatelem je emigrace.

A pak je tu zvláštní fenomén osamělých emigrantských dvojic. I je člověk pozná na dálku. Oba jsou trochu pohublí a bledí, toulají se bezcílně městem. Jako by spolu už dlouho něco nebo někoho hledali, ale nakonec přišli na to, že už hledat nemusejí, protože si vystačí sami. Jejich bezradnost, plachost a mírumilovnost je trochu komická, působí podobně jako známé klišé – růže v hlavni pušky. A asi opravdu chtějí mír, jenom naprosto netuší, jak si ho vybojovat.

Někdy si říkám, že tak nějak bychom mohli vypadat i my se ženou, nebýt toho, že nám po boku vždy kráčí velký oranžový pes a dodává nám na našich věčných potulkách vážnost a autoritu.

Vůbec se v Tbilisi často vidím takto zvenčí. Vím, že kolemjdoucí si mě měří a v duchu si nejspíš říkají: Co se tady ten hubenej Rusáček ochomejtá? Okupovali nám Osetii, vtrhli na Ukrajinu a teď se nám tu ještě budou roztahovat a zvedat nájemný?! Ale nahlas neřeknou nikdy nic. Snad je to zákon pohostinství, který káže přijmout i svého nepřítele, nebo delikátnost, díky níž ta země sevřená mezi Ruskem, Tureckem a Persií vždycky přežívala, nebo pokrytectví a vypočítavost – ti ruští otrapové jim přece jen zásadně přispívají do státního rozpočtu. A nejspíš asi všechno dohromady. Každopádně pozdraví, dají se do řeči, a když zjistí, že umím pár slov gruzínsky, změknou a jsou přátelští. Že nejsem Rus, jim zpravidla nevysvětluju, není proč.

V těch všech úvahách na balkoně s výhledem na kavkazský hřbet se nakonec vždycky objeví otázka: A kdo jsme tady v Tbilisi vlastně my? Emigranti, zběhové? Ale odkud? Cizí země, do které jsme před téměř dvaceti lety odjeli, se pro nás stala domovem. Pak jsme ji museli opustit a otevřela se před námi perspektiva návratu do rodné země, kde už jsme dávno cizinci, a tak jsme uvízli někde uprostřed. Jenomže na tyhle otázky není odpověď.

A tak se radši procházíme po kopci Ikalto, na kterém stojí náš dům. Kopec je částečně zastavěný, ale asi tak v půlce plynně přechází v cosi jako mírně zanedbanou rajskou zahradu. Najde se tam všechno: plané granátovníky, nejrůznější okrasné keře, které postupně kvetou skoro celý rok, i kaktusy, jež mají v červnu květy barvy bledě žluté limonády a na podzim červené plody, které se prý dají jíst. Přes kopec vedou paralelně dvě kamenité cesty, ještě podtrhující jeho ladný oblouk. Nejdřív stoupají, přibližně uprostřed hřbetu se lámou a začínají zase klesat. Tu spodní lemují túje s hranatými šiškami. Stojí v pravidelné řadě jako vojáci, ale právě v ohybu cesty zahradníkovi asi ujela ruka a dva stromky tam zůstaly stát osaměle – přímo proti otevírajícímu se obzoru. Pokaždé, když po té cestě jdu, tam zdálky vidím dvě lidské postavy a říkám si: Asi nějaký zbloudilý ruský pár. Ale pak si uvědomím, že to jsou jenom ty stromy. A už dávno mě napadlo, že ten optický klam je něco jako pomník nestálému emigrantskému údělu.

Autor je rusista.