Jak bude vypadat apokalypsa? Budou se hroutit domy v nekonečných mracích prachu, znít křik zkrvavených, roztřesených dětí, zoufalé postavy budou odklízet trosky, aby z nich vyprostily poslední přeživší, rychle, než staré trosky zavalí trosky nové a vše opět zahalí neprostupný dým. Bez vody, bez jídla, mezi dalšími a dalšími sutinami, pak na vše padne tma a zlověstné ticho, nabourávané duněním dalších detonací. Je tohle už apokalypsa? Lidé na útěku, i když utéct není kam. Bude snad apokalypsa nesnesitelné vedro ve vnitrozemí, půda svátá v poušť, pobřežní města zalévaná nenadálými přílivy? Proudy aut v nekonečných zácpách vedle pěších zástupů, jež si už něco jako automobil nemohou dovolit? Možná bude apokalypsa jen neúprosný, nepřestávající vichr, odnášející vše, suché listí, provazy deště, tašky z chatrných střech, vzpomínky, řeč, smysl, bez konce.
Film Bély Tarra Turínský kůň (2011), jímž věhlasný režisér zakončil svou filmografii, trvá dvě a půl hodiny a po celou dobu v něm fičí apokalyptická vichřice. Kdykoli otec a dcera, obyvatelé pomalu se rozpadajícího statku v neurčité zemi a neurčitém čase, vyjdou na dvůr, do stáje nebo ke vzdálené studni, vichřice jim rve šaty, vlasy, tlačí je do předklonu. Chybí zde jakákoli příčina, zato zbyl jeden velký následek. Neúprosný konec všeho, neutuchající, přízračně nekonečný. Zpoza obzoru se ještě vynoří povoz plný cikánů, dorazí ke studni, s hrozbami zase zmizí. Naposledy se vichrem ke statku prodere soused s pálenkou, odříká svou temnou, nesouvislou jeremiádu a odplahočí se zpět za obzor. Ještě jednou se otec pokusí přimět olysalou herku k poslušnosti a zapřáhnout ji, ale kůň už nechce. Má dost věčného chomoutu a nekonečné služby, jež byla zjevně k ničemu. Už se nehne. Otec a dcera, zmítaní větrem, ho chvíli postrkují, nakonec jej zas odstrojí a propustí zpátky do maštale.
Na Turínském koni se opět podílel spisovatel László Krasnahorkai, Tarrův dlouholetý spolupracovník už od dob legendárního Satanského tanga (1994), natočeného podle Krasnahorkaiova stejnojmenného románu. K Turínskému koni Krasnahorkai napsal „scénář“, jenž má pouhých devět stran a připomíná rudimentární, náčrtkovitou báseň. Tarrovy pomalé, repetitivní záběry (v celém filmu jich je pouze třicet) ovšem nepotřebují scénář. Význam a temná, těžká krása zde spočívají v syrovosti, vznešeném smutku, neústupné závažnosti pomalu se rozvíjejících obrazů a také v režisérově odlišném vnímání času. Čas zde už není nositelem událostí, ale ukazuje se ve své obnaženosti, v nahotě trvání, věčného přesahování všeho, co se děje, naléhavého pnutí se odnikud nikam. Čas je vtělená apokalypsa. Čas, stejně jako sedlákova sedřená herka, vypovídá službu. Na rozdíl od znaveného koně však čas nezná únavu. Naopak, přirozeně se přidává k úmornému svistu vichru, odmítá už být mírou, ale ukazuje svou bezměrnost. Nakonec se otec s dcerou rozhodnou odejít. Naloží na vozík deky, pálenku a dlouze se šinou k obzoru. Zmizí a na obzoru zbude jen strom zmítaný větrem. A vzápětí, v tom samém záběru, se trakař zase ztěžka vynoří nad horizont a dvojice se stejně klopotně vrací zpět. Čas není, přestal fungovat, sunout se vpřed; odejít nelze, protože není už žádné příště.
„V Turíně třetího ledna 1889 Friedrich Nietzsche vykročí ze dveří čísla šest na Via Carlo Alberto,“ praví prolog Krasnahorkaiova scénáře. „Snad se jde projít, možná na poštu vyzvednout korespondenci. Nedaleko na ulici kočí zápasí se zatvrzelým koněm. Kůň se nechce hnout, rozzuřený kočí ztratí trpělivost a začne neposlušné zvíře šlehat bičem. Podsaditý, kníratý Nietzsche přiskočí k vozu a se vzlykotem obejme koňovu šíji. Teprve kolemjdoucí soused Nietzscheho odvede domů, kde filosof leží dva dny mlčky a bez vlády na divanu, až nakonec zamumlá: Mutter, ich bin dumm… Příštích deset let stráví, mírný a zcela rozumu zbavený, v péči své matky a svých sester.“
Jenže co se stalo se vzdorným koněm? Z této otázky vychází Tarrův film. Krasnahorkai na toto téma napsal už v roce 1979 esej, publikovaný až po pádu komunismu. Proč Nietzsche, filosof vůle a Nadčlověka, neobjal místo ubohého koně rozzuřeného kočího? přemítá v eseji Krasnahorkai. Nakonec podivuhodně uzavírá, že je to právě soucit, co vyjadřuje naši touhu existovat. Soucit, jejž v Tarrově filmu vzbuzuje mlčenlivý vzdor koníka, který už odmítá sloužit lidskému světu, ale chce uprostřed setrvalé vichřice jen mlčky, beze „smyslu“ být.
Odejít není kam. Otec s dcerou se pracně sunou zpět od obzoru, na dvoře vyloží, co před chvílí naložili, odnesou krámy zpět do stavení. Na závěr i je pohltí mlčení, nehybnost, čiré spočívání v tom, čemu z nedostatku lepších slov říkáme bytí. Obraz se velmi, velmi pomalu propadá do tmy.
Mutter, ich bin dumm.
Béla Tarr strávil celý letošní podzim na pražské FAMU jako mentor, na konci října mu Akademie udělila titul doctor honoris causa. Na festivalu v Jihlavě na otázku, jakou radu by dal sám sobě na začátku své kariéry, odpověděl: „Neprovokujte mě k tomu, abych vám dal hloupou radu. Pravidla nejsou.“ László Krasnahorkai po velkém románu Báró Wenckheim hazatér (Návrat barona Wenckheima, 2016) vydal další mnohasetstránkovou barokně postmoderní „větu“ s titulem Herscht 07769 (2021). O ní v recenzi píše László Valuska: „Apokalypsa nezačíná s příchodem vlků, ale spíš ve chvíli, kdy komunita ztratí naději.“ A dodává: „Zatímco spisovatel tvoří velké a temné vize, je přece jen vždy zajímavější, co se děje v nitru postavy, jak si hrdina sám pro sebe vytváří vlastní apokalypsu.“
Autor je básník, hudebník a literární kritik.