Ve Flixbusu se čtou knihy špatně. Ale jelikož je železniční spojení do Záhřebu tragické, nezbylo mi než vzít v Grazu na poslední tři hodiny zavděk zeleným autobusem a pokusit se dočíst nejslavnější slovinský román. Večer jsem měl vidět a slyšet, jakým způsobem se s poněkud monstrózním textem vypořádala nejslavnější – a také monstrózní – slovinská hudební skupina.
Nechybělo málo, aby román Alamut (1938, česky 1946) zůstal zapomenut. Jeho autor Vladimir Bartol (1903–1967) si od něj sliboval slávu, která sice nakonec přišla, ale až v osmdesátých letech, tedy v době, kdy ve Slovinsku vznikl umělecko-politický kolektiv Neue Slowenische Kunst a jeho hudební odnož, skupina Laibach. Cesty Laibachu a Alamutu se proťaly teprve loni, ovšem někdy je lepší nechat věci uležet. Konjunkturou zájmu si totiž román prošel po teroristických útocích z 11. září 2001, stal se inspirací videohry Assassin’s Creed a leckdo se v něm snažil najít klíč k islamistickému sebevražednému terorismu.
O terorismus přitom v Bartolově knize vlastně nejde: „lidské dýky“ fedajů jsou tu přesně zacílené na představitele nepřátelské moci. Román, nazvaný podle hradu Alamut, jehož zříceniny dodnes stojí vysoko v horách mezi Teheránem a Kaspickým mořem, se vrací do íránských dějin 11. století – částečně ovšem na základě evropských legend –, kdy se Alamutu zmocnil Hasan-e Sabbáh, ze spisů Marca Pola známý jako Stařec z hory, aby zde vládl obávané ismá’ílíjské sektě asasínů neboli hašašínů. Jeho fedajové byli ochotni k jakékoli oběti nejen díky přísnému věroučnému i vojenskému výcviku a hašiši, ale také díky důmyslné simulaci ráje plného něžných hurisek, kam je vůdce nechal na jednu noc vstoupit a slíbil jim, že po hrdinské smrti se do něj okamžitě vrátí. Jenom nejbližší Hasanovi spolupracovníci věděli, že za celou ismá’ílíjskou dogmatikou ve skutečnosti zeje prázdno, shrnuté v nihilistickém hesle „Nic není pravda, vše je dovoleno“ – a to včetně jakýchkoli obětí.
Jak o Alamutu napsal slovinský básník a esejista Aleš Debeljak, bylo by příliš pohodlné vidět v něm jen odsudek autoritářského vymývání mozků. Hasan-e Sabbáh v románu představuje nejen cynické monstrum, ale i složitou osobnost vzdělance, který vcelku konzistentně argumentuje, že fedajové umírají sice zmanipulovaní, ale šťastní. Další vrstvu pak textu dodávají okolnosti vzniku: Bartol, kterého italská moc vyhnala z rodného Terstu, zamýšlel svůj román ironicky věnovat Benitovi Mussolinimu, jenž v době vydání ovládal a italianizoval část dnešního Slovinska (což může poukazovat i na „odbojovou“ linii příběhu). Laibach, kteří do svých raných provokací chřadnoucí jugoslávské moci zahrnovali odkazy nejen na nacismus, ale i na italský fašismus, od počátku hlásali, že „veškeré umění podléhá politické manipulaci, kromě takového, které mluví jazykem této manipulace“. I proto jako by se jim Alamut nabízel ke zpracování vlastně už před čtyřiceti lety.
V autobusu jsem román nedočetl, ale bylo jasné, že v něm zpupná monumentalita Laibachu najde živnou půdu. Projekt Alamut byl navíc ohlášen jako „symfonie v devíti obrazech“, na které skupina spolupracovala s dvěma íránskými skladateli, symfonickým orchestrem slovinského rozhlasu a vokálními sbory z Íránu i Slovinska. Spojení s klasickými hudebními tělesy má v populární hudbě často otřesné výsledky, ale podezíravá zvědavost mě nakonec dovedla až do koncertní síně Vatroslava Lisinského, kde se v roce 1990 odehrál jediný ročník Eurovize, který kdy proběhl v socialistické zemi. Záhřeb byl ostatně zatím posledním ze čtyř měst, kde se dalo provedení Alamutu po loňské premiéře v Lublani slyšet.
Všechno začalo ve tmě, kdy z hlediště mířily trumpety a lesní rohy vstříc tympánům a kotlům na jevišti, k nimž se pod taktovkou íránského dirigenta Navida Gohariho pomalu přidávaly smyčce a později i samotní členové Laibachu. Zlověstné fanfáry nad dlouhými basovými plochami i ostinátní údery v lecčem připomněly zvuk z prvních alb skupiny. V pasážích odkazujících k výcviku fedajů ale všechno vygradovalo do takové intenzity, až jsem měl pocit, že se v jugoslávském sále rozpadnu jako Jugoslávie sama. Po následujících tlumených „obrazech“ se tentýž efekt opakoval, tentokrát navíc podpořený dvanáctičlennou skupinou akordeonistek Disharmonična kohorta, které se připlížily hledištěm v úvodu symfonické věty s názvem Válka. Laibach se však po celou dobu drželi zkrátka – v zásadě doplňovali zvuk orchestru a frontman Milan Fras (který ale stál od publika nejdál, snad po vzoru Starce z hory, jenž se svým věrným téměř nikdy neukazoval) jen v několika místech svým basem zadeklamoval některé z asasínovských maxim. Poslední citát z románu – „Na shledanou v pekle. Hasan-e Sabbáh“ – už byl jen promítán nad utichající scénou.
Ano, bylo to působivé a v některých pasážích i krásné, ale u Laibachu se člověk hned musí sám sebe ptát, co že se mu to vlastně líbí a proč. V hyperreferenčních spektáklech slovinské skupiny se totiž uzavírá každá možnost užívat si hudbu jen tak, pokud nechceme být podezřelí nejen druhým, ale ani sami sobě, že jsme se nechali zmanipulovat. Už jen s rytmickými údery, na které chce tělo odpovídat rytmickým pohybem, jako by rovnou přicházely dunící boty nacistů nebo zfanatizovaných vojáků z Alamutu. Obviňovat Laibach ze sympatií k fašismu nebo třeba stalinismu sice nemá smysl (leckoho asi nakonec dráždí spíš to, že nejsou ani liberálové, jinak by těžko vyrazili hrát do Severní Korey), ale totalitární odkazy v jejich tvorbě je potřeba brát vážně, a ne jako parodii – nejspíš totiž ukazují rub každé moci, včetně té liberálně demokratické, která si myslí, že nemá ideologii.
Jak k tomu ale přijde hudba? Právě tak by mohlo znít relevantní obvinění vůči Laibachu: že svou akrobacií na hraně estetizace politiky a politizace umění odcizují hudbu, nebo dokonce samotný zvuk, třeba i industriální rachot. Na to by se dalo říct, že zvuk by mohl být nevinný, kdyby ho slyšel někdo jiný než člověk, který žije v dějinách přetížených významy a mrtvolami, a že je lepší si to s Laibachem uvědomit. Ale je to opravdu tak? Vede představa o nevinné hudbě do Sabbáhova falešného ráje? Nevím, ale nechci si ani představovat, co se asi hraje v pekle.