Jak na vítězství ve volbách, ovšem bez možnosti sestavit vládu, reaguje dosavadní vládnoucí strana Právo a spravedlnost? Co tato situace znamená pro prezidenta Andrzeje Dudu, který s ní byl nerozlučně spojen? A kdy můžeme očekávat nástup vlády Donalda Tuska?
Osm let vlády strany Právo a spravedlnost (PiS) sice přineslo zlepšení sociálních jistot (pravidelný měsíční příspěvek rodinám za každé narozené dítě nebo třinácté a čtrnácté důchody), ale za cenu radikálního rozšíření konzervativně-národovecké ideologie ve školách a státních médiích. Byli jsme svědky oslabování práv žen, útoků na LGBTQ+ menšinu, konfrontační rétoriky i postupů vůči domácím oponentům, vyhroceného sporu s EU, podkopávání základů právního státu, politizace prokuratury a snahy o podrobení justice. Volební kampaň PiS byla agresivní a konfrontační, zaměřená na tvrdé voličské jádro. Za klíčovou chybu lze zpětně označit absenci jakéhokoli pokusu o kultivaci případných koaličních spojenců z politického středu a pravého středu. Zatím se zdá, že v PiS není odvaha k racionální analýze volebního Pyrrhova vítězství. Do hry vstupuje i latentní zápas o to, kdo se stane lídrem konzervativní pravice po stárnoucím Jarosławu Kaczyńském, jehož vystupování svědčí o postupující ztrátě kontaktu s realitou.
Nulové reflexe a zdržovací taktika
Během oslav státního svátku 11. listopadu (připomínka obnovení polské státnosti z roku 1918) Kaczyński přednesl dva projevy, v nichž
zcela otevřeně prohlašoval, že připravované změny v rozhodovacích procesech EU povedou nejen ke ztrátě samostatnosti Polska, ale dokonce i k „anihilaci polského národa“. Za viníky označil Brusel a Berlín, přičemž svého hlavního politického konkurenta Donalda Tuska pasoval na „německého politika“ a jím vedenou Občanskou platformu ocejchoval jako „německou stranu“. Za freudovský „chybný úkon“ by šlo označit fakt, že do dlouhého výčtu nepřátel „zapomněl“ zahrnout Moskvu.
Předsedův budoucí nástupce to nebude mít jednoduché. Bude muset udržet voličstvo, jež slyší na nesmlouvavé útoky, vyvolávání nenávisti a strašení, a současně bude nucen zvolna přejít na umírněnější rétoriku a realističtější vidění světa – právě s ohledem na možné koaliční spojence ve středně- až dlouhodobém horizontu. Zájemců o převzetí Kaczyńského dědictví je mnoho. Zároveň je logické, že v týdnech mezi parlamentními volbami a schválením nové vlády Sejmem vzrostla role prezidenta. Andrzej Duda bude po uplynutí mandátu za dva roky stále velmi mladým exprezidentem, ale nad jeho budoucností v některé z mezinárodních organizací, o čemž se donedávna spekulovalo, visí vzhledem k jeho počínání velký otazník. Snad by mohl sehrát roli budoucího sjednotitele pravice, i když k tomu podle řady komentátorů nemá osobnostní předpoklady. Je navíc otázka, zda vůbec chová podobné ambice (určitě je však mají lidé z jeho okolí). Zatím Duda postupuje podle not z varšavské centrály PiS, byť se vyjadřuje rezervovaně a méně útočně. I když si musí být vědom toho, že PiS většinovou podporu poslanců pro další vládu nezíská, podporuje oficiální zdržovací linii, zejména tím, že sestavením vlády pověřil dosavadního premiéra Mateusze Morawieckého.
Prezidentova hra, respektive hra jeho okolí, může být o něco sofistikovanější, než jak se jeví při povrchním pohledu. Morawieckého pokus o získání podpory pro vlastní vládu je „mission impossible“ a všichni – možná až na Kaczyńského a pár jeho nejbližších, kteří působí, jako by žili v paralelním vesmíru – to dobře vědí. Ví to i Morawiecki, pro nějž je celá situace past, z níž nemůže utéct. Pokud by pověření nepřijal, byl by ve vlastním politickém táboře za zbabělce. Jeho politická autorita ale utrpí na každý pád – ve chvíli, kdy jeho mise skončí debaklem. Z toho by mohl těžit právě Duda, v jehož hře na zdržovanou mohou být důležité i další faktory. K těm patří například preventivní obsazení některých postů ve státní správě lidmi z PiS, což se už děje, možnost rozdat odměny různého typu loajálním lidem (v tom vynikají ministři školství a spravedlnosti) či cenný čas ke zničení nevýhodných dokumentů v institucích státní správy (jak ukazuje ikonická fotografie velkých dodávek s firemními nápisy „skartace dokumentů“ vjíždějících do areálu ministerstva kultury). Snaha zkrátit budoucí vládě potřebný čas na přípravu státního rozpočtu zapadá do logiky těchto kroků. Když prezident 13. listopadu v Sejmu sdělil opozičním stranám, že bude jejich zákony hojně vetovat, dal tím jasně najevo, že nevěří v úspěch Morawieckého pokusu o sestavení vlády.
Tusk připraven vládnout
Že je opoziční trojblok, který v Sejmu disponuje pohodlnou většinou 248 hlasů ze 460, připraven k okamžitému převzetí vládní odpovědnosti, je přitom zřejmé nejpozději od pátku 10. listopadu, kdy jeho zástupci podepsali koaliční smlouvu. Ta je stručná (má sedmnáct stran), ale poměrně zdařile shrnuje nejdůležitější úkoly, které před budoucí vládou Donalda Tuska stojí: ukončit konflikt s EU, provést radikální revizi soudní pseudoreformy a tím pro Polsko získat zadržovaných osmnáct miliard eur, obnovit pluralitní, inkluzivní a otevřenou společnost, prosadit odluku církve od státu, zastavit nadmíru štědré dotace pro církevní projekty typu Radio Maryja, revidovat extrémně represivní protipotratový zákon, odideologizovat společnost (zejména v oblasti školství a kultury), doplnit trestní zákoník o zločiny z nenávisti na základě pohlaví, genderu a sexuální orientace či zvednout učitelské platy na 130 procent průměrné mzdy.
Soudržnost opozice potvrdilo i první zasedání nově zvoleného Sejmu a Senátu. Předsedou dolní komory se stal Szymon Hołownia, lídr hnutí Polsko 2050, které kandidovalo v koalici s rolnickou Polskou lidovou stranou. Hołownia získal 265 hlasů, což znamená, že jej podpořilo i několik poslanců krajně pravicové Konfederace, jejíž spolupředseda Krzysztof Bosak se stal jedním z místopředsedů. Jako studená sprcha musel na PiS zapůsobit fakt, že dosavadní předsedkyně Sejmu nejenže prohrála s Hołowniou souboj o předsednictví, ale navíc jako jediná ze šestice kandidátů propadla při volbě místopředsedů, což lze brát jako odplatu za její časté balancování na hraně zákona (a možná i jeho překračování) v uplynulém volebním období. Jako symbolické vyjádření nového politického stylu lze chápat odstranění policejních bariér před budovou parlamentu a zrušení zákazu pohybu novinářů po jeho chodbách.
A co bude dál? Mateusz Morawiecki má na sestavení čtrnáct dnů, Donald Tusk by tedy mohl dostat pověření kolem 10. prosince. Pokud by ovšem opozice chtěla převzetí moci urychlit, Tusk by mohl svou vládu složit již nyní, připravit si vládní expozé a okamžitě po Morawieckého neúspěchu požádat Sejm o vyslovení důvěry. V situaci, kdy strana PiS není schopná přijmout porážku, její předseda se chová jako smyslů zbavený a její ministři využívají každý další den k tomu, aby dál škodili, by to mohlo stát za pokus.
Autor je historik.