Ospalý jazyk psychologických krajin

Psát recenzi na román Strudlhofské schody aneb Melzer a hlubina let ­rakouského spisovatele Heimita von Doderera (Die Strudl­hofstiege oder Melzer und die Tiefe der Jahre, 1951; česky 2022) jako by zavazovalo kritika k tomu, aby se pokusil postihnout především tu vrstvu románu, která se sama ztrácí v hlubině času (k níž odkazuje i samotný název) a odkud se jen velmi zvolna vynořuje cosi, co můžeme nazvat příběhem. Ten je však ponořen do zčeřeného vyprávění; souvislost mezi jednotlivými scénami a postavami doslova tříští, sotva si je přečteme. Jako by tu na ničem nezáleželo a nic nedrželo pohromadě. Trosky událostí volně plavou po hladině narace, jak to v dialogu se Stengelerem zakouší i hlavní hrdina románu Melzer: „od určitého okamžiku mu pod téma tohoto rozhovoru prosakovalo cosi zásadně jiného, shromažďovalo se tu, jako by vše začalo plavat a vznášet se, zmítat nad vůbec nezamýšleným dnem“. Proustovo zaujetí časem se u Heimita von Doderera proměnilo v nehybnost zastaveného času: „Ani závan úmyslu nevyvolával proudění nějakým směrem. Střelka pomalu kolísala v růžici možností.“ Příběh se tu neděje, ačkoli je přítomen ve formě zvláštního, neustále se vlnícího napětí. Postavy románu připomínají hosty, kteří si v jedné ze scén sedají ke stolkům vídeňské kavárny, jako by se uchylovali na pusté ostrovy, a tvrdošíjně lpějí na své osamělosti.

Rozchod se vším minulým

Celé Dodererovo vyprávění se kroutí jako had, s nímž se Stengeler, jedna z hlavních postav, jednou setkal. Jako by jeho pohyb dávno ztuhl a proměnil se v kámen Strudlhofských schodů, na nichž se odehrává rozhovor mezi Melzerem a Stengelerem, započatý 22. srpna 1925: „Bylo by nutné rozbít či rozlomit všechna slova, aby mohla uniknout tomuhle stavu (…), a to je těžké, protože pod tlakem staletí ztvrdla (…). Když ale přece to či ono vezmeme do kleští, tak se na jeho krystalickém zlomu ukážou kostrbatosti, na nichž se naše myšlení může zachytit.“

Z Dodererova kaskádovitého vyprávění, jež se odvíjí v rytmu neustálého stoupání či klesání po schodech, se postupně vynořují různé postavy, aby zase zmizely a byly nahrazeny jinými, a opět se objevují na zcela jiném místě. Zdá se, že je potřeba začínat znova, znova načrtávat postavy a nastiňovat tytéž situace, avšak pokaždé z jiného úhlu. Jednotlivé věty románu, ostré i hebké zároveň, se klikatí, zdánlivě do sebe nezapadají, ale přesto nakonec do sebe zaklapnou tak, že není úniku. Přítomnost má u Doderera podobu trhliny rozcházející se s minulostí: „Život neustále předpokládá rozchod se vším minulým. Místo zlomu probíhá tříštivě časem, jen tehdy existuje přítomnost. Každé opravdové odhodlání, každé rozhodnutí ničí minulost, jako by se nikdy nestalo nic velikého…“ V Proustově pojetí času minulost prosakuje přítomností skrze paměť, Doderer s tímto náhledem polemizuje a paměť vnímá jako „vlekoucí kotvu“. Život nelze srovnat na přání, není to skládanka; mezi pojmem a tím, co jím míníme, je vždy mezera. Tyto rozdíly se stávají trhlinou přítomnosti, která ničí minulost. Tak pozoruje Melzer na tenisových kurtech Editu a náhle spatří v jejím pohledu rozpad jedné své možnosti, která tu pro něj existovala. Okamžik se v románu neustále rozkládá, ani na chvíli jej nelze podržet, protože je vždy místem přechodu mezi dvěma situacemi. Takto „exploduje“ v přítomnosti „panoptikum minulosti“.

Paměť těch, co nežili

Doderer ukazuje, že jedině naše schopnost všechno srovnávat, a dokonce i to, co je nesrovnatelné, dokáže pořádat naši paměť, bez níž by se vše rozpadlo na nesouvisející části. Paměť se pro něj stává něčím nesamozřejmým, co je zapotřebí obnovovat, ale zároveň se svým srovnáváním nesrovnatelného ocitá v blízkosti iluze. Tím Doderer protiřečí Proustovi, u nějž je síla paměti schopna postavit se uplývajícímu času. Také proto se zdá být u některých postav Dodererova románu jednota osoby téměř neudržitelná – naše cíle nemáme ve své moci, jako by vším procházela ironie, která v našich záměrech rozpozná pouhé projekce. A tak ten, kdo do­­opravdy žil, není ušetřen úzkosti z toho, že vlastně nežil. Takže i tajemné stoupání po schodech nakonec Melzera, jenž ustavičně ztrácí nit hovoru, vede k tomu, že svou minulost vidí jako hloubku vlastního bezvýznamného bytí, zatímco Stengelerovi výstup připomíná cestu na jeviště. Schody emblematizují umělecké dílo coby neustálé zvažování a rozvrhování lidského snažení v prostoru románu, kde vznikají plochy textu, podobné plošinám schodů, na nichž lze na chvíli spočinout. Nabízejí obraz takového uměleckého díla, které ke své existenci nepotřebuje lidskou přítomnost. Schody žijí jen ze své podstaty, z dávné minulosti, která jako by tryskala z jejich kamenů, a proměňují procházející lidi v přízraky.

Fyziologické čtení

Doderer svým jazykem, jenž po sobě, jak se zdá, nezanechává stopu – nepojmenovává –, evokuje vlastně to, co sám označí za „zihalismus“, tedy formální, úřednickou existenci. Tento neologismus je odvozený od Juliuse Zihala, vrchního rady Ústředního daňového a poplatkového úřadu, který trpí tak jako slečna Oplatková „návaly úřednosti a policejní podezřívavosti“. A stejně jako se u Stengelera „nesdělení nějaké věci“ mohlo stát „nevědomým návykem“, stává se nesdělení v Dodererově románu způsobem vyprávění, a tedy něčím na způsob sdělení.

Jak se člověk do románu noří, postupně čím dál víc ztrácí ze zřetele postavy a vnímá už jen zvláštně zkosený a zalomený jazyk, který jej zaplavuje stejně jako ty postavy. Doderer vytváří jazyk ospalý, pronikavý svou analytičností a suverénními popisy natolik, že na děj už nezbývá čas, jazyk jako rentgen, který věci kolem prosvítí a důkladně ze scén vypreparuje události, až zůstanou jen jakési sociologické a psychologické krajiny. Vytváří jazyk zbavený paměti, při jehož vnímání zdánlivě mizí významy obsažené ve slovech, a nechává nás zakusit čtení fyziologické: významy se slévají v jednolitou masu a ta se přelévá a tříští o břehy naší pozornosti, takže ji vzápětí necháváme uniknout ze své paměti.

Autor je spisovatel a komparatista.