Potřeba kultivace a péče

Kdo s myšlenkou na zavedení funkce městského kurátora v Trnavě přišel?

Byla to reakce na pár chybných kroků, které místní samospráva v této oblasti učinila – objednala od nepříliš kvalitního autora murál pro jedno z trnavských sídlišť a velká část laické veřejnosti i veřejnost odborná se proti němu ohradily. Odborníci upozorňovali nejen na špatnou kvalitu konkrétního díla, ale i na systémové problémy: jakým způsobem bylo dílo a téma vybráno, a jaký byl celkový přístup města k této problematice. Vedení Trnavy na základě kritiky pověřilo ředitele městského kulturního střediska, aby našel personální kapacity, které by se tím zabývaly. Bylo tedy třeba angažovat někoho, kdo se vyzná v kunsthistorii, má přehled o současných uměleckých tendencích a zároveň rozumí veřejnému prostoru.

Výslednou náplň práce městského kurátora jste nakonec do velké míry vytvářel vy sám. Na co jste se rozhodl zaměřit?

Návrh náplně práce této funkce byl součástí výběrového řízení, což je celkem bizarní, protože většinou se vás při výběru ptají na řešení problémů, a tady se ptali: Jaké tady vlastně máme problémy? Na úplném počátku se ukázalo jako klíčové zjistit, s čím budeme pracovat, čili pořídit evidenci uměleckých děl ve veřejném prostoru. Neexistovala žádná databáze ani jednoduchý soupis. To byla první výzva, která znamenala mimo jiné provedení uměleckohistorického archivního výzkumu. Po asi roce a půl pátrání v různých galeriích, archivech i literatuře vznikla online databáze Galéria ulice. Ruku v ruce s tím jsme nutně potřebovali řešit stav konkrétních ohrožených děl, která byla opravdu ve špatné kondici, a bylo třeba okamžitě přistoupit k jejich opravě. Mnohá byla v takovém stavu, že jim hrozila další degradace. Tabulka, kterou jsme vytvořili, umožnila prioritizaci obnovy. Každé dílo ve veřejném prostoru tak bylo nejen zmapováno, ale dostalo i známku od jedné do pěti plus. Jednička znamenala nejvyšší prioritu, objekt tedy měl být opraven do roka, dvojka do dvou a tak dále až do pěti plus, což jsou případy, kdy v následujících letech není nutný žádný zásah. Asi třetinu uměleckých děl, která jsme měli ve správě, jsme opravili za rok a půl.

Druhou částí agendy je starost o pořizování nových děl. Zpočátku jsme trochu tápali, jak to celé pojmout, protože na Slovensku nebylo obvyklé vyhlašovat soutěže na umělecká díla do veřejného prostoru. Velkou roli zde sehrála Rada pro umění a veřejný prostor Trnavy.

Co je to za orgán a kdo ho ustavuje?

Podnět k jeho založení jsem dal já takřka ihned po nástupu do funkce. Šlo o devět odborníků a odbornic zabývajících se metodologickými a koncepčními tématy. Jeden člověk totiž v širokém spektru věcí vždy nedokáže najít efektivní řešení, proto byl pro mě od počátku důležitý networking s organizacemi a lidmi, kteří jsou v této problematice kompetentní a zároveň angažovaní. Já jsem těch devět osobností navrhl ke schválení primátorovi města, který mi od začátku říkal, že se chce obklopovat odborníky a nechávat jim volnou ruku. Součástí mé práce bylo i kurátorství, respektive mediátorství, snažil jsem se tedy od počátku navazovat co nejvíce dialogů se všemi, kteří mi mohli pomoct moji práci uchopit. V našem prostředí totiž ne­­existuje žádná příručka ani relevantní příklad, který bychom mohli následovat.

Podstatná část výtvarných děl ve veřejném prostoru pochází z let 1948–1989 a jsou výrazně zatížena ideologickým pohledem. Jaký k nim mají obyvatelé Trnavy vztah a jak se stavějí k vaší snaze o jejich zachování?

To bylo pro mě poměrně překvapivé. Předpokládal jsem, že jsou díla z tohoto období stále potírána a společnost si k nim nedokáže najít vztah. Ukázalo se, že je to mýtus – dnes už to tak nefunguje. Sice se ještě stále ozývají hlasy (především lidí střední generace), jež tato díla odsuzují s tím, že jde o komunistické umění, ale starší generace k nim přistupuje s jistou dávkou sentimentu, který se dá přetavit do pozitivní, empatické reakce. A nejmladší generace už k tomuto umění přistupuje věcněji a nebojí se je reflektovat. Během mého působení ve funkci městského kurátora jsem nasbíral daleko více pozitivních reakcí než těch negativních. Lidé si uvědomují, že dané dílo vzniklo v režimu, ke kterému mají výhrady, ale zároveň chápou a vítají možnost kultivace veřejných prostranství uměním. Obecně pozoruji neuvěřitelně aktivní zájem vylepšovat veřejný prostor. Dobrým příkladem je třeba předzahrádková kultura na sídlištích – před každým panelákem najednou máte tam, kde byl dřív jen trávník, tři čtyři předzahrádky. Lidé jsou sami velmi iniciativní. Setkávali jsme se s tím, že lidé sochy sami čistí nebo jejich okolí zbavují plevele a nepořádku. Je to důkaz, že jim jejich životní prostředí – což je termín, který záměrně používám raději než pojem veřejný prostor – není lhostejné. Právě kultivaci a spojení přírodních, architektonických a urbanistických hodnot s hodnotami kulturními a uměleckými považuji za předpoklad zdravého životního prostředí.

Co je podle vás největší problém slovenského veřejného prostoru?

Nízká životní úroveň a nedemokratické prostředí plné lhostejnosti ze strany představitelů státu a zákona, což se přetavuje i do podoby veřejného prostoru – často nenápadně, ale zároveň velmi radikálně. Je to například otázka politické kultury, která se projevuje vizuálním smogem. Prostor, v němž žijeme, je zavalen obrovským množstvím sexismu, věcmi potírajícími práva menšin a lidská práva obecně. Špatná životní úroveň ústí v nemožnost člověka věnovat se vyšším hodnotám, protože nedokáže uspokojit ani ty základní. Těžko pak může vést dialog s uměleckým dílem. Vycházím z Maslowovy hierarchie potřeb a z toho, že chceme­-li se jako společnost posunout, je nutné začít od těch nejnižších hodnot. Když mi tedy někdo pokládá tuto otázku, tak vždy odpovídám, že problém není špatná situace ve sféře umění, ale na poli širokých vztahů v sociálním systému. A to se potom odráží v naší neschopnosti údržby a péče.

Jakou roli by umění ve veřejném prostoru mělo hrát? Jak se postavit k tomu, že může být i nositelem negativních nebo problematických jevů, jako jsou gentrifikace, financializace nebo artwashing?

Ano, stává se, že někdo uměním zakrývá vlastní nekultivovanost, například když v korporátní právnické kanceláři na stěnách visí obrazy od dobrých umělců a umělkyň a zakrývají podstatu toho místa. Co se týče role umění, nejsem zastánce toho, aby všude byla umělecká díla, ani si nemyslím, že umění automaticky tvoří kvalitní veřejný prostor. Ten dokáže dobře fungovat i bez něj, ale umělecké dílo ho může rozvíjet. Také bych se chtěl oprostit od chronické představy díla ve veřejném prostoru jako sochy na soklu, což zatím nedokážeme překonat, protože k tomu nemáme ani pojmový aparát. Na umění ve veřejném prostoru máme obecně velmi předpojatý a omezený názor. Pokud se ho dokážeme zbavit, tak konečně budeme schopní vytvářet umění, které nebude jen tím, co si o něm dosud myslíme. Ale je to náročný proces a čeká nás ještě mnoho práce a vzdělávání, protože zatím nedokážeme tvořit velké prostorové koncepce, které mají hlavu a patu a zároveň jsou funkční, což je zásadní předpoklad kvalitního veřejného prostoru.