Galerie Jaroslava Fragnera, Praha, 30. 9. – 26. 11. 2023
„Chceme-li zachovat to, co zbylo z modernismu, nutně konspirujeme s těmi, kteří mu vzdorovali: s památkovým průmyslem, jenž zachvátil Evropu,“ píše v knize Militantní modernismus Owen Hatherley, jeden z hostů doprovodného programu výstavy Poválečná architektura jako památka. Je trochu ironií osudu, že ti, kteří chtěli vytvořit nový svět na troskách toho starého, stojí dnes v centru nejzuřivějších památkářských bojů, výstava nicméně představuje činnost Národního památkového ústavu právě v oblasti ochrany staveb z druhé poloviny 20. století. Návštěvníci z řad odborné veřejnosti a poučení laici odejdou pravděpodobně spokojeni. Zda má expozice šanci zaujmout i ty, kteří moderní architekturu nemají v lásce, už tak jisté není. Zvlášť její první část, sestávající ze snímků a suchých popisů staveb z let 1948–1989, nepřináší nic moc nového a o výjimečnosti daných realizací antimodernistické nevěřící Tomáše patrně nepřesvědčí. V druhé místnosti, věnované pražskému metru, je ale vše jinak. V prostoru se étericky vznášejí ikonické půlkruhové obklady z linky A, barevné plány a dobové fotografie. Ty nemají nic společného se „šedivou a bezvýchodnou“ normalizací, kterou se ohánějí odpůrci poválečné architektury, a pražské podzemí na nich vypadá spíš jako ze Star Treku nebo Jamese Bonda. Navíc je tato část mnohem srozumitelnější a přívětivější i pro širokou veřejnost. Nové vedení galerie by prostory rádo otevřelo novému publiku a současnou výstavou k tomu zatím jen nakročilo. Směr by to ale mohl být správný.