Před očima druhých

Spisovatelka Sandra, Němka žijící ve francouzských Alpách, se právě chystá poskytnout rozhovor studentce literatury, když její manžel začne z podkroví pouštět hudbu. Ta je natolik hlasitá, že se jejich syn Daniel raději jde projít zasněženou krajinou. Když se vrátí domů, poprvé na plátně spatříme původce hluku, respektive jeho mrtvé tělo, bezvládně ležící před domem v kaluži krve. Medikové při pitvě nedokážou jednoznačně určit, zda zemřel z vlastního přičinění, a zmatek ještě umocní skutečnost, že Daniel zničehonic změní svou svědeckou výpověď. Začne tak dlouhý a vyčerpávající soudní proces s cílem zjistit, zda Sandra svého manžela nezavraždila.

Když se nelze dobrat pravdy

Zpočátku přímočará zápletka se rozvine teprve mezi stěnami soudní síně. O všem, co manželově (sebe)vraždě předcházelo, se dozvídáme až zpětně podle toho, co zrovna v procesu vyplave na povrch. Náš názor na hlavní hrdinku formuje nejen to, kolik máme informací, ale i jakým způsobem nám je dílo podává. Soudní proces totiž paradoxně obě strany vybízí k tomu, aby vytrhávaly události z kontextu, zplošťovaly složitou realitu a argumentovaly pomocí zjevných apelů na emoce.

Ve snímku nenese takovou váhu to, jak se věci skutečně udály, ale spíše jak působí z vnější perspektivy. Když Sandra svého právníka Vincenta ujišťuje, že svého manžela nezabila, Vincent jí jen stroze odpoví, že ho to nezajímá a že by se měla naučit vnímat sebe samu tak, jak na ni budou pohlížet ostatní. Důležitost vnějšího pozorovatele film reflektuje i po formální stránce. Soudní proces nám střídavě zprostředkovává nezaujatá, pozorovatelská kamera a televizní obrazovky nebo objektivy všudypřítomných reportérů. Divák v žádnou chvíli nemůže vědět, zda to, co se zrovna dozvídá, je pravdivé. Naraci prokládají matoucí záběry, které by mohly být stejně tak odosobněnými flashbacky jako subjektivní rekonstrukcí něčí paměti. Sandra si od diváků i ostatních postav drží odstup – v uvolněném rozpoložení ji spatříme jen jednou, při rozhovoru na začátku filmu. Během soudního procesu je však téměř nemožné snažit se odhadnout, jak se v danou chvíli cítí a co si myslí.

Sandra navíc nezapadá do tradičních stereotypních kategorií: pociťuje sexuální touhu intenzivněji než její manžel, vydělává více než on, má za sebou úspěšnější literární karié­ru a po jeho smrti nedává dostatečně na odiv své truchlení. Ještě ke všemu je ve Francii cizinkou, a tak ji od okolí odděluje i jazyková bariéra. K běžné komunikaci Sandra používá angličtinu, u soudu je však nucena mluvit francouzsky, protože „je to tak pro všechny jednodušší“. Musí tedy používat jazyk, ve kterém se neumí vyjádřit tak přesně, jak by chtěla a jak to soudní řízení vyžaduje, jen aby vyhověla přání druhých.

Literatura jako důkaz

O Sandřině budoucnosti rozhoduje místnost z většiny plná mužů­-Francouzů, kteří konstruují interpretace jejího života, jako by náležel jim samotným. Dílčím informacím, které jsou vytrženy z kontextu nebo jsou samy o sobě ryze neutrální, muži libovolně přisuzují morální náboj. V obžalobě tak dostane prostor třeba psychiatr Sandřina manžela, který logicky zvládne vylíčit pohled jen jedné strany, a padne i téma spisovatelčiny bisexuality. Žalobce začne dokonce předčítat ze Sandřiných knih, aby v nich našel autobiografické prvky, které by dosvědčily její vinu. Snaha prezentovat literaturu jako důkazní materiál, který nese pro soudní přelíčení jakoukoli relevanci, působí až absurdně.

Ač název snímku odkazuje ke klasickému justičnímu dramatu Anatomie vraždy (Anatomy of a Murder, 1959), počin Justine Triet tuto žánrovou nálepku v mnohých ohledech překračuje. Zatímco děj soudních dramat typicky směřuje k finálnímu odhalení definitivní pravdy, Anatomie pádu do poslední chvíle zůstává ambivalentní a vyhýbá se verdiktu. Důraz, jaký film klade na subjektivitu, podkopává nejen žánrové konvence, ale hlavně nás nutí konfrontovat ty aspekty vlastního myšlení, které bychom možná jinak považovali za samozřejmé: co a proč vnímáme jako pravdivé, jakým způsobem a na základě čeho si tvoříme vlastní názory. A také jestli náhodou neuvažujeme příliš binárně – ať už v rovině genderové, nebo v rovině pravdy a lži.

Autorka je filmová publicistka.