Rozmarná vážnost

Na obálce čtvrté sbírky Jonáše Hájka s po­­dvojným názvem Výlet do Schengenu / Můj jediný čtenář stojí nepatrná, odvrácená postava v červené zimní bundě s kapucí, utopená v mohutném temně šedozeleném prostoru, který postrádá jakékoli obrysy. V uvolněném postoji, s rukama v kapsách, hledí postava (a my s ní) do neproniknutelné hloubky, jako by se směsí zvědavosti a lhostejnosti očekávala, že z temnoty vystoupí něco, co snad bude hodno pozornosti. V blazeovaném voyeurství teple oblečeného turisty, kterého možná vzápětí smete masivní vlna studeného moře nebo nadobro pohltí dešťová stěna, je něco nepatřičného a čtenář váhá, má­-li znepokojující výjev odmítnout jako důmyslnou vizuální inscenaci, nebo v něm rozpoznat výmluvný obraz lidstva na pokraji další ekologické katastrofy. Naproti tomu na zadní straně obálky se z klasické kontrastní černobílé fotografie bodře usmívá sám autor. Je zjevně dobře naložen, jako by právě doručoval poselství: „Takhle to je a je to tak dobře.“ A než jeho přesvědčivý úsměv dozní a obraz opět ustrne, lze si pomyslet, že přímost a bezelstnost, s níž k nám Hájek obrací svou tvář – na rozdíl od tváří hledících dramaticky úkosem nebo neuroticky uhýbajících očima –, jsou snad i vlastnostmi jeho veršů, které se dávají číst vstřícně a nezáludně, bez zvláštních fines a předstírání. Na fotografii stojí Hájek vedle výlohy s knihami, mezi nimiž lze rozpoznat Goldingovo Ztroskotání Christophera Martina (čte ještě dneska někdo Goldinga?). Román je existenciální variací osudu člověka, který uvězněn na opuštěném ostrově svádí – jak se krátkozrace a efektně, s falešnou morální převahou říkává – zápas se svým egem. Hájkova čtvrtá sbírka je pokusem zastat obdobně zkoušeného, bezradného a sebestředného člověka v situaci, kdy se celá zeměkoule, navzdory své zalidněnosti, propojenosti a prozkoumanosti, stává takovým opuštěným, nehostinným ostrovem uprostřed… čeho vlastně?

Doma i za hranicemi

Hájkův pokus se, soudě podle kompozice sbírky, uskutečňuje ve třech různých kontextech či perspektivách. První dvě části sbírky tvořící soubor Výlet do Schengenu předvádějí člověka – nejprve v převážně domácích, osobnějších, pražských či krajových kulisách, později distancovaně v končinách evropských a světových – jako tvora před sebou i druhými pořád vlastně prchajícího, zvědavě i unaveně bloudícího po světovém hřišti, v dostatku i zdánlivém bezpečí tápajícího pod maskou suverénního světoobčana. Jako tvora, který pevně a dobrovolně vězí v civilizaci, kde zpola vážně, zpola žertem svým pohoršeným, lítostivým klacíkem přehrabuje nedokonalosti a bezpráví světa. Jako tvora, který vprostřed společenství horlivě vraždí svoji osamělost a zároveň hledá svatý klid. Jako tvora, který ledasco pozoruje a komentuje, účastně, trefně i poťouchle, pokrytecky i s doznáním vlastní bezmoci. Jako tvora, který se pokouší vyznat v tom, čemu pro nedostatek většího slova i nemožnost vpravdě se zamyslet říká život. Jako tvora, který bez ustání migruje a je migrován. Jako tvora, který působí vlažně ne proto, že ztratil zájem a pozbyl iniciativy, ale proto, že se jeho široké, těkavé vědomí snadno vyčerpá, že se pod tlakem násobené skutečnosti a vjemů jí produkovaných rychle unaví. Jako tvora, který na cestě ke smyslu často rád a s lehkým srdcem zjistí, že i tato souvislost, tento výhled na krajinu města, tento souzvuk slov, „zázrak topolů“ nebo „gyros palmy“ jsou samy o sobě pozoruhodné, že prodlévat cestou k cíli a klopýtat přes vtíravé jazykové hříčky je možná zajímavější než rýsovat všespásné celky a že i lpění na detailech může být projevem starostlivosti. Jako tvora, který si tohle všechno uvědomuje, ale nic a nikoho včetně sebe nakonec nezmění, změnit nedokáže, nechce, při vší dobré vůli a dlouhém výčtů důvodů se jako Čechovova postava vykročit neodváží.

Takto široký a mnohotvárný obzor Hájkova poměru ke světu umožňuje, v těch nejlepších číslech sbírky, promluvit několika málo slovy o mnoha skutečnostech. Třeba v básni Pod ledovými slujemi II: „Brod – neviděn – trvá. / Studený jak cizí perspektiva. // Průzračným proudem / myju si řiť. // Na břehu čeká / moje drahá žena. // Životního pocitu / nelze se jen tak zbýt. // Ale jako tělo / můžeš ho přijmout.“

Vikomt a já

V třetí části sbírky, v souboru Můj jediný čtenář, proměňuje autor razantněji perspektivu své výpovědi. Vytváří postavu Vikomta, přísného, popudlivého čtenáře­-kritika, a v sé­­rii konfesijních básní předestírá kroniku jednoho vztahu mezi autorem a jeho (jediným) čtenářem, podávanou však jednostranně pouze z pohledu autora. Musíme autorovi věřit, že Vikomt je takový, jak nám ho líčí, a že prohlásil, co autor tvrdí, že prohlásil. I kdybychom nakonec měli zjistit, že Vikomt a autor jsou jedna a tatáž osoba, respektive dvě persony uvnitř jedné mysli. Komunikační situace zde ustavená totiž autorovi umožňuje nepřímo (tj. očima Vikomta) a věcně (jde přece o básně o básníkovi, jeho roli a obavách) mluvit o sobě, aniž by to působilo excentricky, domýšlivě, neopodstatněně.

Hájkovou sbírkou prostupuje jakási rozmarná vážnost. Rozmarná proto, že toho na sebe i o světě příliš mnoho ví, a vážnost proto, že pořád touží něco vypovědět.

Autor je literární kritik.