Velmi skromné dary

1. kapitola

jsem někde na Broadwayi, tady prší, ale dole už úplně leje. V mokrých sluchátkách ještě slyším Three Easy Pieces od Johna Cage. Schovávám se pod markýzu a snažím se zapálit si cigaretu. Nějaká stařena se otočila za deštníkem, který jí vítr vytrhl z ruky. Směje se sama sobě. Taky se směju. Přes proud vody, který teče ulicí stejným směrem, jakým se vydal deštník, najednou vyskočí černý pes na vodítku. Zdá se, že to tu tak chodí. Věci se mění v bytosti a bytosti ve věci. Není to ledajaký déšť, je to spíš bouřka, která přišla přímo od oceánu. Kouřím a koukám na svoje boty. A už stojím ve vodě. Jako každý cizinec přemýšlím o tom, jestli vedle mě nestojí člověk, který nerozumí mému jazyku. Už mám vidiny, asi to tak bude. Nasávám vůni deště a svých Lucky Strike, cítím se stejně, jako když jsme byli malí. Slyším Gordanin křik a vidím, jak nás naháníš k brance jako kuřátka. Táta je v práci. Máma taky. Teta Juliška stojí ve dveřích a utírá si ruce kuchyňskou utěrkou. Ty náš popostrkuješ a ona nás nachytá a nařizuje, napůl maďarsky, napůl srbsky, ať se ani nehneme z předsíně. Gordana mi žehlí promočené triko a směje se. Potom nám vyhubuje, zatímco teta Juliška nám drbe hlavy ručníkem, a ty stojíš na zápraží a koukáš do dvora. V tu chvíli jsi někam utekl. Nikdy mi nebylo jasné, kam a proč. Byl jsi starší. Vždycky jsi měl víc důvodů než my mladší. Už tehdy to tak bylo. Tvoje kolo, tvoji králíci, tvoje výtvory, co se válely po zahradě, jako ta dřevěná věc, co vypadala napůl jako letadlo, napůl jako větrník, kterému se vrtule na zobáku vždycky roztočila, když foukal vítr. Jak ta by se teď tady asi kývala a otáčela! Jestli nebudu vědět, co se sebou, ještě víc než teď, otevřu si továrnu na výrobu přesně takových větrníků ve tvaru letadla, protože ty tu chybí. Ani Manhattan holt není dokonalý. Ten pes už našel svého pána. Ten člověk teď klečí v kaluži a mazlí se s tím psiskem, jako by se dotýkal nepostradatelné části své vlastní duše. Ty tomu budeš rozumět. Kdysi jsi byl milosrdný vůči bezmocným.

Nechci ti tu naříkat. Nebýt toho, že se nesmí kouřit v podnicích, kde prodávají kafe a alkohol, byl by pro mě New York skvělý místo k životu. Přijel jsem před třemi dny. Na letišti na mě čekal Joy, od pohledu rodinný typ, něco přes padesát. Dělá koordinátora projektu, na který mě pozvali spolu s ostatními. Stará se o to, abychom všichni měli mapy, lístky na subway a peníze. Budu dostávat sedm set babek týdně! Ubytování už máme placený, takže peníze jsou jenom na útratu za jídlo a pití. Proč jsem zmínil Joye? Asi proto, že byl první, s kým jsem tu mluvil. Povídali jsme si o japonských autech. On má Hondu, takže žádný patriot to není. Zeptal jsem se, jak se v New Yorku žije, načež se jen zasmál a řekl: „Netuším, já jenom dojedu do práce, odsedím si tam půl dne v kanceláři a jedu domů, za ženou a dětmi do Connecticutu.“ Tam je příroda. Ty víš, že já přírodu nesnáším. Když jsme projeli mýtnou branou a uháněli k Manhattanu, srdce mi zaplesalo radostí.

Málem bych zapomněl! Kdyby tě to zajímalo, můžu ti podrobně povyprávět, jak jsme se tam všichni během těch 24 hodin sešli. My, dramatici z východní a střední Evropy. Na cestě tam se stala zajímavá věc, to nemůžu vynechat. Vzpomínáš, jak mi ta od jugoslávských aerolinií řekla, že se „vynasnaží, abychom v Mnichově nepropásli letadlo do New Yorku“. Tam jsme se loučili a ty jsi mě utěšoval, že všechno „bude okey, jakmile opustím vzdušný prostor týhle posraný země“. Otočil ses a vyšel z letiště. Stál jsi před budovou a s někým telefonoval. Pozoroval jsem tě celou dobu, dokud jsi nepřešel silnici a neztratil se mezi auty na parkovišti. Tehdy začalo moje dobrodružství. Nejdřív jsme přiletěli pozdě do Mnichova. To jejich letiště je dlouhé, ale ne tak roztahané, aby se tam člověk nevyznal. I tak se k terminálu, odkud letělo letadlo do New Yorku, nedalo dojít za pět minut. Přesně tolik času nám všem zbývalo na ten navazující let, pokusili jsme se to stihnout. Byli jsme tři. Jeden starší člověk někde od Bělehradu, žena okolo čtyřiceti a já. Bylo mi jasné, že jsme v prekérní situaci, zastavil jsem letušku JATu a ptám se jí: „Promiňte, ale jak si myslíte, že se tam dostaneme za pět minut?“, a ona jen vyhrkla: „Pospěšte si.“ V dálce byla vidět tabule s číslem terminálu, ale to číslo bylo tak drobné, že to k ní muselo být minimálně tři sta metrů. Už jsem se chtěl rozeběhnout, ale zastavily nás německé zaměstnankyně letiště. „Teď tam nemůžete, terminál už je zavřený,“ řekly a už ve vysílačce s někým mluvily. Letuška od jugoslávských aerolinek doslova zmizela z letištní haly. Ten starý člověk, ta žena a já jsme na sebe jen bezmocně zírali. Stařík se ale rozhodl říct svoje: „Že jsem se na to nevykašlal, poslali mi letenku, abych za nima přiletěl, i když jsem jim jasně řekl, že o to nestojim. Mohl jsem teď sedět doma a být v klidu, seru na děti i na vnoučata…“ Ta žena byla evidentně rozčílená, přišla ke mně a skoro mě vzala za ruku: „Vy umíte anglicky, že jo, já neumím ani bú, pomůžete nám?“ Za pár vteřin přišli dva policajti a všechny tři nás vzali na stanici. Jo, zatkli nás. Jeden hloupej, světlovlasej germánskej fízl se za náma coural, jako by měl v řiti záložní plechovku Beck’s. Dali nás do prázdný cely, kde byly jenom lavičky, a ten stejnej Fricek nás pozoroval od dveří jako nějaký leguány v akvárku. Mluvil s někým, koho jsme neviděli, chrochtavě, nahlas a spokojeně. Ten hlas z dálky jsem byl schopný zaslechnout. Říkal, ať připraví foťák. Stařík seděl na lavičce a měl v plánu si zapálit cigaretu, ale brzo ho to přešlo. Kouřit se nesmí ani mimo tuhle policejní stanici, natožpak když se tvůj pohled střetává s pohledem bavorskýho policajta. „Zeptej se jich, jestli mě nemůžou pustit domů, sakra,“ poprosil mě stařík s vážnou tváří. Nestihl jsem odpovědět, protože mě přišli odvést na focení. Tři pózy, pořízené západoněmeckým přístrojem, možná i východoněmeckým objektivem Carl Zeiss, teď jsou Němci zase sjednocení! V tu chvíli jsem řekl něco německy, asi něco jako „Proč jsme tu?“ nebo něco takového, a Fricek poskočil, skoro jako by viděl flašinetáře s opicí na rameni. Zavolal Hanse a slyšel jsem, jak opakuje: „Tenhle umí německy.“ Napadlo mě, že stejně na tom něco je, když tě zatknou Němci. Jedna věc je, že mi vůbec nebylo jasný, proč nás museli fotit, a ještě na policejní stanici, a navíc není ani trochu příjemný poslouchat, jak ti Němec něco nařizuje. „Ano, umím německy, učil jsem se ve škole,“ odpověděl jsem. Nemluvím ale dost dobře na to, abych se ho v rychlosti zeptal: „Copak těm tolika Židům, z nichž většina německy uměla, to nějak později pomohlo?“ Chtěl jsem to říct. Potom vyfotili tu ženskou a nakonec toho starce, který už toho měl očividně plné zuby, až mě napadlo, že možná jednomu z policajtů vezme pistoli a všechny nás zabije. Vybrali od každého dvacet eur. Dostali jsme nálepku do pasu a vysvětlili nám, že odteď nejsme ilegální imigranti a máme v Německu tranzitní vízum. Do příštího letu jsme mohli nadávat v letištní hale.

Podle pravidel dobrého eposu musí být zlo brzo vystřídáno dobrem. Začali se nám omlouvat. Za necelou půlhodinu jsem byl v letadle do Frankfurtu, odkud pak proběhl co nejrychlejší transfer do New Yorku. Neseděl jsem s ostatními, ležel jsem sám v byznys třídě. Lufthansa si to kompletně vyžehlila. A to jenom za dvacet eur, který skončily v rukou německých fízlů, což je každopádně méně, než by stála letenka v ekonomické i byznys třídě. Teď jsem si ležel přikrytý dekou a v ruce dálkový ovladač na přepínání kanálů. Prohlížel jsem si letenku, kterou mi dali místo té původní, která už teď byla k ničemu. Jak jsem zjistil, ta nová letenka byla původně vydána na jméno Ramajani Upanišadi. Místo nějakého Inda nebo Indky to teď byla moje slovanská barbarská mohutnost a můj skytský trup, které se pohodlně rozložily na dobytém sedadle. Narazil jsem na kanál s klasickou hudbou a vychutnal si Adagio pro smyčce od Samuela Barbera. To ti byla změna! Animace našeho letadla, které se vydává přes Atlantik, se jen pomalu měnila. Pozoroval jsem ji a čekal na chvíli, kdy se malé letadélko pohne. Nevděčný úkol. Když přišel čas na jídlo, zeptali se mě, jestli chci asijské, nebo evropské menu. Co by si objednal Orwell?! Pravděpodobně fazolový guláš s dvěma smaženkami. Nejvíc ze všeho jsem byl nadšený z deky. Zachumlal jsem se do ní a pokusil se spát. Nešlo mi to. Tehdy jsem se ptal sám sebe, a i teď se ptám, jak jsem si tohle, brácho, všechno zasloužil. Kdo mě vlastně v Srbsku vybral, abych jel? Proč? Nikdy jsem se po tom nepídil. Nejsem si ani jistý, že si to zasloužím. Všechno je tak tajemné a zároveň nenucené. Nedoprovázela mě žádná delegace, složená třeba z dramatických umělců nebo spisovatelů. Nemám vyřídit žádné zprávy ani nemám splnit žádné zadání, které by přineslo obecný prospěch. Tam, odkud jedu, o tom sotva někdo něco ví. Oficiálně mě nikdo jiný kromě tebe nevyprovodil. Vždycky ti za to budu vděčný.

Pokusím se trochu prospat. Píšu ti z malého pokoje, ve kterém jsou dva počítače a který je věnován památce mladého dramatika, který odešel ze světa příliš brzy. Jeho rodiče nechali upravit malý byt, který má nést jeho jméno. Přes den je tu plno lidí, ale teď o půlnoci tu nikdo není a ti, co žijí ve stejné budově, už dávno spí. Odtud ti budu psát následující tři týdny.

Jdeš mi na nervy s tím, že si nechceš nainstalovat skype, mohli bychom se slyšet a povídat si, jak bychom jen chtěli. Volal jsem si s Gordanou. Má ze mě velkou radost. Řekla mi, ať se poohlédnu, jestli by tu nebyla možnost zůstat, byla by to prý pro mě dobrá příležitost. Ale přes to všechno mi přišla smutná. Voláte si někdy vy dva spolu? Možná má něco, s čím mě nechce zatěžovat. Prosím tě, zjisti to a promluv s ní. Volal jsem i rodičům. Daddy zněl okey, akorát unaveně. Navrhuje, abych si tu našel nějakou kočku, klasika. Pochopil jsem, že máma toho má až nad hlavu. Nezmínila ani, jak chce řešit důchod, asi jí to trápí. Jak ty to všechno vidíš? Ještě jsem si na něco vzpomněl. Nemůžu zjistit, proč zrovna mě nějaká americká instituce dramatiků pozvala, abych se tři týdny toulal tady po městě a na jejich účet. Nemyslím si, že bych si to zasloužil. To se nestalo ani našemu tátovi, ani tobě. On a máma jsou pro mě hrdinové, stejně jako ty. Gordana je hodná holka. Musí z toho svého podnájmu, kde žije už deset let, jezdit denně do práce do nějaký díry. Je to strašně ponižující.

Promiň takový konec, už si jdu fakt lehnout, začíná svítat. Napiš mi, co ti mám koupit. Píšu si seznam. Mám tě rád, brácho.

Tvůj bratr Vukašin, výplod střeva stejné matky!

2. kapitola

Milý brácho, v cizině…

Tak nejdřív… no ty krávo!

Posral ses, jen to přiznej! Musím tě trochu pošťouchnout. Jednak abych ti připomněl, kdo je starší, jednak nejsem spisovatel, takže působivosti musím dosáhnout banálně, řeklo by se archetypálně (rozuměj: banátskej prosťáček!). Rád slyším, že jsi dobře dorazil a zabydlel se. Mnichov na prd, což? Říkal jsem ti, že ty naši zas něco podělaj. To se dalo čekat. No, s tou pasáží, jak ti Němci zavařili, tam jsi trochu spisovatelsky přeháněl, ale do nějaký míry souhlasim. Teprve uvidíme, jestli bylo sjednocení Německa dobrej nápad, nebo začátek konce!

Kdyby mě teď Daddy slyšel, řekl by, že jedu na antiglobalistický vlně. Jinak, když už jsem ho zmínil, myslim našeho otce, nechci tě děsit, ale zase začal kouřit. Matka řiká, že vykouří krabičku denně. Jestli ne každej den, tak minimálně každej druhej k nim chodim na kafe a kecáme. Matka a já hlavně o autu, kdo ho kdy odveze na opravu (tý herce bude do roka dvacet!), jestli přišla chvíle ho prodat a koupit něco ojetýho, mladšího, nebo ho ještě budem týrat. Takže všechno při starym. Já dělám furt stejně, práce je málo kvůli všeobecný bídě, takže mám i menší plat. Už nejezdim každej den do Novýho Sadu. Jenom tak třikrát čtyřikrát za tejden. Opravujou silnici, takže musim jet přes Džurdževo, Šajkaš, Budisavu a Kać. Krásný podzim. Krásná Bačka. Všimnul jsem si, že u nich vesnice nejsou tak zdevastovaný jako u nás. Lidi je udržujou i přes tu všudypřítomnou bídu. V Banátu (jeden den jsem byl i v Ilandže) domy padají k zemi samy od sebe. Mezi těma torzama domů se toulají jen starci a tu a tam nějaký dítě. Poničený střechy, ze základů roste plevel a míří až k nebi! Vozil jsem šéfa prodeje k nějakýmu chlápkovi, kterej opravuje jeden starej rodinnej barák v Ilandže, je to jeho bývalej spolužák. Pěknej, velkej barák. Až bude hotovej, bude nová střecha a dostaví ještě nějaký přístavky ve dvoře. Ty dva vysedávaj vždycky na verandě a pijou, já přešlapuju po dvoře. Svlačec už pohltil celej starej plot, za kterym je zahrada a lopuchy s listy jako sloní ucho! Chybí už jenom, abyste se ještě někde objevili vy dva s Gordanou. Otočil jsem list a tam najednou šnek. Obrovskej! Takový ve městech nejsou. To jsou ty zahradní, pravěký! Já vim, ty nejsi milovník přírody, tobě to nic neřekne. Městskej chlapeček! Až do základky ses rochnil v bahně v Gradnulici a pak se z tebe stal hošánek z města! Nemám proti tomu nic. Stejně, ty se líp vyznáš teď v tý megalopoli, než bych se vyznal já. Pro tebe New York, pro mě Ilandža!

Ale abych dokončil příběh o panu Obnoviteli. Ti dva už dopili láhev, vtom jsem se objevil, abych upozornil šéfa prodeje, že je čas jet. Mezitím se dohodli na nějaký tý objednávce stavebního materiálu, Obnovitel se ale nějak rozněžnil a začal: „Vůbec netušíte, jak mi celý ty roky bylo. Tyrolsko. Dvacet pět let práce venku. Všechno se dá vydržet, kromě jednoho. Ty odporný, sterilní hory! Lidi posedlý zdravym životem, chozenim a horskou turistikou. Otevřeš místní noviny a tam čteš: ‚Náhle a ke všeobecnému zármutku nás ve věku devadesáti dvou let opustil manžel, otec, děda, praděda a prapraděda, řekněme třeba Bernhard.‘ To se prostě nedá vydržet. Starosti neexistujou, jenom ustálenej každodenní pořádek! Kroť se, neobtěžuj sebe ani ostatní, dýchej zhluboka, jez pomalu, raduj se potichu…“ žaloval Obnovitel. Potom se zeptal, jestli jedem do města, že by jel s náma, věděl, že hodně vypil. Spali jeden druhýmu na rameni, tak jsem jel pomalu. Byl nádherný soumrak. V prázdných brázdách zajíci, v rákosí srnky.

Musim přiznat, že jsem sám nervózní z toho tvýho sebezpytování. Když už teda spolu konečně mluvíme, a dlouho jsme to před touhle tvojí cestou nedělali, doufám, že nepochopíš špatně, co ti teď řeknu. Možná jsme tvoji hrdinové, ale pro nás seš hrdina ty. Hlavně ty jsi, brácho, fakt něčeho dosáhnul. Stal ses slavnym a uznávanym, kolik to jenom šlo. Navíc daleko od domova a to chce nějaký uznání. Ani naši rodiče, ani já jako tvůj starší bratr, ani naše sestra, nikdo jinej kromě tebe nezažil takovej úspěch. Proto se neohlížej a moc nepřemejšlej. A kdybys to už nevydržel, napiš na to téma nějakou divadelní hru!

Co se týče tý scény, kdy mluvím před letištěm do telefonu, i ta zapadá do příběhu o úspěších a neúspěších. Potom, co jsme se rozloučili, mi zazvonil telefon a tam se ozval Mika Marošan, můj bejvalej spolužák. Chystá se večírek na oslavu dvaceti let od maturity. Brácho, řeknu ti, hrůza. Bylo to už před dvěma desetiletíma. Říkám Mikimu, že je to okey, a pokračoval jsem dál. Jel jsem do města, chtěl jsem se zastavit u Gordany (o tom ti ještě něco povim), přemejšlel jsem a vzpomínal. Dvacet let ničeho. Kde jsem dneska? Za rok a půl mi bude čtyřicet. Řídim náklaďák u dodavatele stavebního materiálu v jedný čtvrti, která kdysi byla samostatný město. Už to bude skoro sedm let, co dělám jenom to. Nedokončil jsem fakultu. Mám jen střední, kulturologický zaměření. Byl jsem ve válce, i když jen na tři týdny. Nemám ani ženu, ani děti. Majetek možná jednou i mít budu, teda po majetkovym vyrovnání a smrti rodičů. Ale což, mám oslavu dvaceti let od maturity! Pitku mám jistou. Stejně jako mletý maso v trojobalu a tři pití zdarma. Bude píchačka na malym parkovišti před restaurací.

Zaparkoval jsem na Kosančićově náměstí a vylezl nahoru do restaurace Jaro. Měl jsem velkou chuť si dát lincuru, ale sešlo z toho. Čekal jsem, až se mi Gordana ozve a půjdem si sednout někam na lavičku. Vzpomněl jsem si na dobu, kdy jste ty a Gordana studovali v Bělehradu. Na matčiny balíčky pro tebe a pro ni. Měl jsem ty víkendy rád. Housky a klobásy v pickupu, přede mnou ne moc dlouhá cesta, i já vyjíždim z týhle díry a zmaru, blátivýho odpočívadla, který nikdy nebylo součástí velkých plánů starých impérií, jedu do Bělehradu! Rád jsem vysedával v tvym studentskym bytě, hlavně s těma dvěma holkama z Kraljeva! Lituju člověka, kterej neprožil studentský léta. Skoro jsem tu hubenou dostal do postele, viď? Ale tys mi s ní tehdy moc nepomohl. Musel jsem působit uboze a nevhodně. Hovory o holkách nám nikdy moc nešly. Hlavně s tebou, takovým vyznavačem stálejch vztahů! S Gordanou jsem o tom mohl vždycky mluvit. Dokonce ji to i zajímalo. Bezmála o devět roků mladší než já, ale vždycky měla připravenou chytrou otázku nebo návrh. A vždycky měla pravdu. Konečně už byla na cestě, volala mi, že je u kavárny Banija. Sešli jsme se na Pašićově náměstí. A teď bacha: objali jsme se a já říkám: „Co zajít do meka?“, a ona: „To není fér, to byl můj nápad!“ Co ti budu říkat, propásnul jsi bratrsko­-sesterské setkání u velkých hranolek a koly light. Bylo jí líto, že si nemohla vzít volno a vyprovodit tě na letadlo. Řekl jsem jí o srazu po dvaceti letech od maturity. Ona vždycky umí dobře poradit, všechno prej bude v pohodě, dokud budu sám sebou. Jestli budu moc pít, tak se to posere. Uměla prostě vždycky říct to, co by se tak od sestry čekalo. Ptal jsem se na Mišu. Zeťáka nám v bance povýšili. Ptal jsem se na svatbu. Není to pro ni důležitý, stejně nemaj peníze. Chce mít dítě. Hrůza, když vezmeš v úvahu, kolik má takovej etnolog­-antropolog pracovních nabídek, a když půjde na mateřskou, svět zapomene, že vůbec kdy existovala. Je dospělá a všechno si to uvědomuje. Koukal jsem se sklopenou hlavou, když mluvila. Přesně jak si psal. Vždycky jsem měl svoje starosti, víc než vy dva. Nevzpomínám si, jak vás teta Juliška mokrý převlíkala v předsíni, ale pamatuju si všechno ostatní. Je vlastně pěkný, že jsem měl kdysi svoje starosti, dneska to tak už není. Dnes mám hovno. Maximálně tak unavený péro středního věku. Rozloučili jsme se u restaurace Ruský car a vracel jsem se pomalu zpátky. Stmívalo se. Vždycky jsem snil o tom, jak stojím před Pančevským mostem v Bělehradě a odchytnu nějakou pěknou studentku, ale nikdy na to nedošlo. Vždycky už bylo pozdě. I když jsem se neměl k čemu nebo ke komu vracet, tak už před tím místem, kde stávaj stopaři, mi srdce prozpěvovalo nějakou neurčitou dětskou písničku o návratu domů. Nějakej starej popěvek. Z dob, kdy se džus prodával v pytlíku s brčkem. Tyčinky a preclíky bez zvláštního názvu. Věci, který nám rodiče balili s sebou na exkurzi do Užice nebo Žiči. Jako bysme snad jeli do Afriky?! A všichni bysme si z takový exkurze přinesli dřevěnou píšťalu vyřezanou do tvaru pušky.

Když už jsme u toho vzpomínání, řeknu ti něco, o čem ještě nevíš! Vzpomínáš si, jak ses na tetu Julišku naštval, protože ti asi něco zakázala, a řekl jsi jí: „Nesnáším Maďary.“ S naprostou vážností jsi tohle řekl stařeně, která vás dva každej den chodila hlídat, protože já jsem na vás nestačil a musel jsem do školy. Jasně, že o tom nemáš tucha. Všechno skončilo tak, že rodiče promluvili s tetou Juliškou a potom i s tebou. Omluvil ses. A já se ti teď taky omlouvám, ale to je tak, když máš staršího bráchu, kterej si věci pamatuje. Ubohá teta Juliška. Důchodkyně, který peníze stačily tak na to, aby si došla na tržnici, nikdy nepracovala, ale její manžel byl dělník u stavebního podniku. Slušný lidi. A najednou přijde nějakej klučík, syn učitele dějepisu a vychovatelky, a je maďarofob! Promiň, ale fakt mě to pořád baví.

Byl bych rád, kdybysme si takhle psali, jeden druhýmu, když máš teď čas. Já ho mám, neboj. Nechci si stahovat skype (jak by řekl Daddy, „sundat“), takhle je to snazší. Můžu vstát, kdy chci, nalít si pivo, můžu se jít vyčůrat a vrátit se. Tak jsem v pohodě a to je pro nás ve středním věku nejdůležitější.

Musíš mi popsat, jak lidi vypadaj. Co se týče dárků, slib mi, že peníze, který měly jít z fondu na moje dárky, poputujou na nějakou láhev whiskey, kterou si vypiješ s nějakou roštěnkou.

Jestli můžu bejt i na závěr svýho psaní za blbce, měl bych ještě otázku. Ta hudba, o který jsi mluvil, ta od Samuela Barbera, který vy narozený v roce 1980 říkáte „adagio“, není to ta, který my o desetiletí dřív narozený říkáme hudba z filmu Četa nebo taky hudba ze scény, kdy Defoe padá rozstřílenej k zemi a záchrannej vrtulník letí bez povšimnutí dál?

Tvůj hříšnej brácha Živa

Ze srbského originálu Sasvim skromni darovi (Arhipelag, Bělehrad 2011) přeložil Denis Toms.