LP, Dead Oceans 2023
Rocková, potažmo kytarová hudba se dnes netěší nejlepší pověsti. Bývá pokládána za projev kulturního konzervativismu, za retro produkci bez výraznější kreativity. Tento dojem jen podtrhuje skutečnost, že většina rockových kapel posledních dvou dekád byla opakovaně oceňována za to, že dokázala evokovat jiné, starší skupiny: Strokes zněli jako Television, Interpol jako Joy Division, Libertines jako Clash. Podívejme se však na věc z jiné strany: není projevem kulturního konzervativismu spíš představa, že by každý relevantní hudební projekt měl mít svůj nezaměnitelný styl? Není právě idea ryzí originality přežitkem z jiné doby? Letošní, páté album amerických Wednesday, na němž se střetávají grunge, country, shoegaze a indie rock, dokazuje, že variace již slyšeného nemusejí být jen projevem postmoderně vyprázdněných asambláží, ale mohou představovat zajímavou interpretaci popkulturní historie. Nepochybně nejde o bůhvíjak originální skladby, vše, co na nich zní, už jsme někde slyšeli, zároveň jsme to ale neslyšeli právě takhle. Skupiny typu Wednesday tak mohou být zajímavé tím, jak věrně zachycují povahu současné kulturní produkce, která zpravidla nepředstavuje ani originál, ani kopii, a kterou je proto třeba vnímat v jiných kategoriích. Podobné impulsy přitom často přicházejí právě od rockových skupin, jejichž tvorba zřejmě už nikdy nebude zcela nová, zároveň ji ale tvoří lidé, kteří o ní nově přemýšlejí. Deska Rat Saw God je právě takovým příkladem.