Den se roztékal ve stružkách a odkapávání, žádný kohoutek dnes nebyl dovřený, všechny vany a mísy protékaly. Nejprve se vrátil do postele, ale po nějaké chvíli se rozhodl, že se teď hned půjde podívat do těch teras, jimž tady říkají Vínový kopec.
Otevřená brána, kudy se na Vínový kopec vcházelo a za níž stoupalo několik schodišť obklopených záhony, které nejdříve pokládal za starý hřbitov, se nacházela v tak těsné blízkosti rušné vozovky, že to vypadalo jako chyba. Ačkoli místo spatřil jen párkrát na pár vteřin z tramvaje, nebylo možné si ho nepovšimnout. Kvůli jeho nešikovnosti. První dojem byl ten, že bránu kvůli stavbě silnice posunuli. Okamžitě ale také zpozoroval, že branou je možné vejít koneckonců snadno, že k ní vede nenápadný chodník, a zaznamenal, že v lákavé zeleni, do níž chodník vedl a jež se už zbarvovala, nikdy nikdo není.
Chtělo se mu tam.
Osprchoval se a úplně oblékl, ale když si obouval boty, napadlo ho, že si před odchodem uvaří a rychle vypije kávu. V kabátě se vrátil do kuchyně. Nemohl ale být s přípravou hotov tak rychle, jak si představoval, protože v zásobníku stroje nebyla doplněná voda a v páce se černala napěchovaná káva. Naplnil nádrž a sedlinu vytloukl do misky – ale všechno se zpomalovalo, protože miska byla po okraj plná starých sedlin. Rozhodl se, že ji vyklopí rovnou do popelnice, aby neumazal kuchyňský koš – taky už skoro plný.
Vyšel s miskou před dům, odklopil víko a bez rozmýšlení misku obrátil dovnitř. V tu chvíli spatřil, že do popelnice někdo vyhodil růže. Mnoho svazků, růžové, růžovo-oranžové a tmavě růžové, skoro až fialové, v každém případě kupované, zastřižené do stejné délky. Některé z nich byly až do středu květu vyschlé. Jiné ale měly okoralé jen vnější plátky nebo byly v naprostém pořádku. Tahal jednu květinu po druhé a oklepával z nich mazlavou kávovou sedlinu.
Mrholení se změnilo v déšť.
Bolest se – po obvyklé ranní úlevě – začala ozývat.
Všechno, s čím spěchal, stálo na místě.
Po nějaké chvíli se opíral v kuchyni o dřez, v jehož výlevce se vršila obrovská kytice růží s nánosy sedliny na květech, stoncích a listech. Stál tam v promočeném kabátě, bolest nesnesitelně vystřelovala a jediné, na co se zmohl, bylo opírat se o dřez a zírat na růže ve dřezu. Otočil kohoutek a pustil do květin proud vody.
V bolestech si povšiml zvláštního efektu, při němž mokrá část kytice jako by byla v šeru osvícená proudem a díky tomu se ocitla níž než zbytek – to místo se podobalo perleťové prohlubni. Upřeně pozoroval kávové kruhy obtáčející otvor na jejím dně, které voda rozpojovala a posílala dál, ale v posledním okamžiku vždy znovu propojila a zapojila do víru, do nového obíhání. Ale po chvíli viděl víc: slepence tmavohnědých vlasů, které krouží kolem otvoru, mohou v něm kdykoli zmizet – ale ještě se to odkládá… a ještě.
Když se poněkud sebral a konečně si svlékl promočený kabát, polkl dva prášky a ke dřezu přisunul židli. Seděl a z hromady opatrně vytřásal jednu růži po druhé, omýval je od kávy a omyté pokládal do volné části pracovní plochy. Květy na tom byly zle. Předchozí dojem nebyl správný. Několik prvních růží chvíli vzdorovalo, ale pak mu celé zůstaly v mokré ruce.
Zvolil jiný postup.
Zvedl se ze židle – lék už zabíral – a z koupelny donesl balíček ušních tyčinek. Práce se dařila, ale postupovala pomalu, neustále musel tyčinky měnit, vmžiku se zalévaly černou šťávou. Když s prvním květem skončil a černé ušanky spočítal, zjistil, že jich je osmnáct. Musí s nimi šetřit. Přesto vzápětí použil další, protože zpozoroval, že káva dovnitř vnikla také shora. Zanořil ušní tyčinku hluboko doprostřed květu a několikrát s ní otočil. Až nyní růže vyhlížela čistě. Tenkou gumičkou ji s největší opatrností dvakrát obtočil a v dolní části mírně stáhl, aby s ní mohl bez obav otáčet.
Jednu po druhé co nejopatrněji vyjímal růže, neoklepával je ani nevytřásal. Čistil je, omýval, otíral a podvazoval, odstřihával jejich zamřelé konce a kladl je na desku. Přestože se téměř nehýbal, potil se.
Vínový kopec, kam se dnes nejspíš nedostane, do jehož brány ještě nedávno, ještě dnes ráno ústil neviditelný chodník, po němž se dalo jednoduše vstoupit mezi podzimní květy, asi floxy, do teras a stěn, co svítily, se nyní černal – představoval si a dál postupoval od jedné růže ke druhé – za vzdálenou rušnou vozovkou, přes niž zřejmě, zdálo se to pravděpodobné, nebylo možné přejít; terasy Vínového kopce temněly za chodníkem, který se ztrácel ve vytrvalém dešti a nedařilo se ho rozeznat, a i kdyby ano – možná by končil přesně uprostřed silnice plné aut nebo by se později připojil zpět k vozovce a ke vstupní bráně vůbec nedospěl. A vzápětí se mu znovu vynořil v celé své snadnosti a vstupní brána přívětivě rámovala terasy a zvala.
Omytých růží na lince přibývalo.