Kresba Vít Svoboda
Na Blízkém východě se po teroristickém masakru Hamásu odehrává tragédie: bombardování a pozemní invaze v Gaze i násilí na Západním břehu znamená válku mezi odpůrci mírového procesu na obou stranách, palestinské a izraelské. Teroristé z Hamásu i izraelský Trump, Benjamin Netanjahu, drží jako rukojmí své vlastní společnosti. Ženou nejen do současné války, ale i do dalšího kola křivd a nenávisti, které prohloubí propasti mezi Palestinci a Izraelci na dekády dopředu.
Ve stínu této tragédie se v západních zemích odehrává fraška debat a překřikování, agresivity utržené ze řetězu, jejímž nejvýmluvnějším symbolem se stala česká ministryně obrany halekající, že bychom měli vystoupit z OSN, a provokující na propalestinské demonstraci zabalená do izraelské vlajky.
Hitem letošního podzimu se stal antisemitismus, ale „jiný, než jak ho známe“. Prý už nepřichází od neonacistů, ale z levice, je spojený s kritikou Palestiny a dvojím metrem na Izrael. Projevuje se na vysokých školách a je chytrý, dokáže se maskovat.
Desítky akademiků podepsaly petici proti údajnému šíření antisemitismu na akademické půdě. Dopis plný manipulativních formulací a nedoložených tvrzení signovali vedle lidí jako Ivo Mathé nebo Věra Tydlitátová i úctyhodní a rozvážní lidé jako historik Ivan Šedivý, filosofka Lenka Karfíková či literární historik Martin C. Putna. Uvádějí v něm, že „zejména na západních kampusech přibývá (…) útoků na studenty i profesory židovského původu nebo vyznání“, a dodávají, že se „podobné projevy začínají objevovat i na našich vysokých školách“. To je velmi vážné tvrzení, ale signatáři petice pro něj neuvedli jediný doklad, v podstatě jediné, na co si dokázali postěžovat adresně, byl fakt, že se „mnoho studentů našich vysokých škol“ účastní propalestinských demonstrací. Když se Martina C. Putny v podcastu Respektu zeptali na nějaký protižidovský útok, k němuž došlo na FHS UK, dozvěděli jsme se, že narazil na antisemitský nápis na toaletě. Sám Putna posléze hned začal útočit na svého česko-palestinského kolegu tím, že skandalizoval způsob, jakým se do Česka dostal jeho otec, jako bychom si dráhu svých rodičů před naším narozením vybírali a mohli ji ovlivnit.
Na základě paušálních tvrzení bez dokladů požadují autoři celkem zásadní zásahy do akademických svobod. Vyzývají „všechny kompetentní instituce a vedení škol, fakult a kateder, aby nedovolily rozšíření předsudečné nenávisti mnohdy skrývané za antisionismus nebo za kritiku kapitalismu či kolonialismu“. Jak mají „kompetentní instituce“ rozeznat antisemitismus od kritiky kolonialismu a kapitalismu (snad ještě pořád legitimní), autoři petice neříkají. Možná to je dobře – pokud totiž označují známé a kontroverzní heslo o Palestině svobodné „od řeky k moři“ za výzvu ke genocidě izraelských Židů, je zjevné, že spíš než soudností a kompetencí jsou nadáni velkou interpretační fantazií.
Autoři dodávají: „Samozřejmě předpokládáme, že stejně budou postupovat vůči jakýmkoliv projevům intolerance proti komukoliv.“ Možná bych byl na jejich místě umírněnější. Nenávist a intolerance k reakcím na války a podobné projevy násilí patří a do jisté míry jsou i pochopitelné. V reakci na ruskou válku proti Ukrajině jsme to měli možnost pozorovat docela zblízka: vedle nepřátelství vůči pachatelům vyvolala i nenávist vůči všem Rusům, často s rasistickými podtóny. Když došlo k teroristickému útoku komand Hamásu, byli jsme svědky dehumanizace Palestinců často i od předních českých politiků. Bývalý prezident Miloš Zeman neopomněl znovu dát k dobrému svůj nápad na odsun Palestinců po vzoru sudetských Němců. Připomněl nám tím náš dvojí metr: tolerovali jsme jako svého reprezentanta muže, který vůči Palestincům navrhoval etnickou čistku. Ani signatáři petice patřící k Zemanovým odpůrcům jej za to nekritizovali. Dovedeme si představit, že bychom na jeho místě nechali někoho, kdo by obhajoval podobný zločin proti Izraelcům? Výzvy k etnické čistce vůči Palestincům ze strany exprezidenta kupodivu k psaní petice vážené profesory nemotivovaly tolik jako nápisy na záchodcích.
O „levicovém antisemitismu“ se mluvilo i v podcastu Dobrovský & Šídlo, kam si jeho tvůrci pozvali jako expertku Irenu Kalhousovou, která tématu rozumí, ale příliš ji nepouštěli ke slovu. Podcast tak byl hlavně značně útrpnou přehlídkou upovídanosti jednoho milionáře, kterému se kdovíproč rozhodl dělat stafáž přední český liberální novinář. Asi nejsilnější argument, který zde proti levici padl, byl „dvojí metr“ – akce Izraele prý jsou západní levicí posuzovány mnohem přísněji než činy jiných států v regionu.
Když mluví o dvojím metru lidé, kteří nejsou schopni přiložit stejný metr na delegitimizaci Izraele a dehumanizaci Palestinců, má to v sobě trochu smutné komiky, zkusme to ale vzít vážně. Dvojí metr je problém, ale Izrael a jeho evropští a američtí podporovatelé nás přece k užívání dvojího metru soustavně vyzývají: to oni zdůrazňují, že Izrael je západní země, „jediná demokracie na blízkém východě“. Je pak přece srozumitelné, že se na jednání Izraele uplatňují jiná kritéria než pro jednání třeba Egypta či Íránu. Chtěli by to snad jinak?
Chceme-li čelit antisemitismu, musíme především rozlišovat: odlišovat ho od legitimní kritiky války a izraelské politiky, ale i od nespravedlivé, ale pochopitelné protiizraelské zaujatosti. Pokud je pro nás naopak důležitější podporovat izraelský státní zájem (respektive izraelský státní zájem tak, jak jej definují odpůrci mírového procesu), je pro nás nejlepší pojem antisemitismus co nejvíc rozšiřovat.
Právě touto cestou se vydala velká část „boje proti antisemitismu“ a česká petice v tom na něj navazuje. Výsledkem je rozmlžení pojmů a diskursivní mlha, v níž se skuteční antisemité snadno schovají. Pokud je jako antisemitský paušálně nálepkován odpor proti brutální válce v hustě osídleném městě, ztratí brzy obvinění z antisemitismu jakoukoli váhu. Bojím se, aby signatáři petice neskončili při tázání po tom, kdo vlastně rozšiřuje antisemitismus, jako Baudolino Umberta Eca, který tak dlouho pátral po tom, kdo vlastně zabil jeho milovaného císaře Friedricha Barbarossu – až se dozvěděl, že to byl nevědomky on sám, když jej ještě živého pohřbil v domnění, že je mrtev.
Autor je politolog a publicista.