Příběh zázračného talentu české rapové scény, známého hlavně díky crew Gynger Money Gang, měl od začátku blízko k městské legendě. Ze sjetého rappera se svižnou imaginativní flow se během uplynulé dekády stal narkoman bez domova, který občas rapuje. V poslední době se objevil v nezávislém dokumentu a následně v rubrice krimi.
Ilustrace Bety Suchanová
Vidím to jako dnes, píše se rok 2012, druhá trapová vlna pomalu začíná kralovat rapu, ale v Česku to až na výjimky ještě není znát. Několik přátel mě nezávisle na sobě upozorní na zvláštní úkaz, který se vymyká všemu, s čím jsem se do té doby setkal. David Štilip alias Tyler Durden alias Matro da Vinci alias Narko Polo alias Lord z Párnie alias Poseidon Vltavy – abych uvedl aspoň některé z jeho přezdívek – z labelu Gynger Money Gang před obrazovkou počítače freestajluje na ukradený beat, občas si potáhne z cíga a podle rozšířených zorniček to vypadá, že se někde vedle klávesnice válí plech s perníkem. Rozhodně nejde o nějaké nastrčené kulisy nebo stylizaci, jakou známe z klipů, které by klidně mohl sponzorovat výrobce hladké mouky. Devatenáctiletý rapper však rýmuje nejen vyjetě, ale i zábavně. „Prej jsme ulítli moc, a to jsme sotva začli / Volej sto padesát osm, když nás vidíš hastlit / Drogy, krádeže, street, vesmír nám klade pasti / My v tom vyrostli, víš, začali jsme od propasti.“ Samozřejmě se to neobešlo bez nihilismu, který patří k věku, ale Durden mu nikdy nepropadl natolik, aby se topil v sebelítosti. I dítě přece ví, že občas je zábavnější hračku rozbít než si s ní hrát, a sebedestrukce je jen vyšší level. Hra na pravdu začíná.
Příběh feťáka
S odstupem dekády se může zdát, že Štilip nepřišel s ničím zas tak novým. Street rap byl od počátků hip hopu určující disciplína a „cesta štrýtu“ představovala takřka povinné téma. Proč se tedy kolem Durdena s jeho podroušenými freestajly, několika klipy dělanými na koleně a mixtapem Poseidon Vltavy vytvořila taková legenda? Kromě nejrůznějších hlášek, pro něž měl – stejně jako pro vymýšlení svých nicknamů – zvláštní nadání, fascinoval věčně sjetý rapper především tím, že nebral ohledy na scénu, případné publikum ani na sebe. Až na výjimky nedával rozhovory, ale ze všech, kteří podlehli jeho pervitinové flow, udělal svého druhu voyeury. Co by jiní skrývali, vystavoval na odiv („včera jsem si píchal v podchodu“) a bylo skutečně těžké tomu nepřihlížet v roli zvědavého diváka. Nejdříve se o něm mluvilo jako o nastupujícím talentu, který všechny převálcuje („v kapse ani korunu, na hlavě korunu,“ rapuje v tracku Dreamin), to se ale brzy změnilo a fanoušci se začali sázet, jak dlouho tuhle jízdu může vydržet. Rok? Možná dva?
Zatímco většina rapperů se do omrzení zaklínala, že to, o čem rapují, také žijí, Durden nic dokazovat nepotřeboval. Co s ním dělá jeho životní styl, šlo sledovat skoro v přímém přenosu, včetně fyzického i psychického rozpadu. Žádná hra na gangstera, ale necenzurovaný příběh feťáka z ulice, který si stejně jako spousta maníků před ním myslel, že to nějak ustojí. Ještě po několika letech, anabázi s toxickou psychózou a pobytu v léčebně Durden ve stavu totální vystřelenosti v rozhovoru pro G-Talk prohlásí: „Přišli jsme na to, že ten perník se dá zvládnout. Jsem zvědavej, na co přijdeme zejtra.“
Návrat krále?
Z hledání „pravdivého rapu“ se v určité fázi stala obsese – jako by se umělecká kvalita dala měřit autentičností. Durdenovi bylo ale těžké nepropadnout. Zvláště když nevěříte na příběhy se šťastným koncem. Vznikla například facebooková stránka Hunting Tyler Durden, kde ti, kterým se podařilo vyhořelou hvězdu potkat, postovali společná selfie a monitorovali Durdenův pohyb po Praze, což brzy získalo pachuť stalkingu. Durden sice občas něco vydal, objevil se v několika featech, většinou to ale za moc nestálo. Tomu, že se vrátí v plné síle a s desetiletým zpožděním konečně dosedne na rapový trůn („křeslo pro Fausta“), věřil málokdo.
Zhruba před rokem nahánění Durdena přestalo dávat smysl, protože ho excentrický filosof Antonín Dolák vzal do svého „ateliéru“ v pražském sídle KSČM a od té doby svou kariéru youtubera krmil společnými videi. Z rarity se stala rutina. Když člověka zajímalo, v jakém stavu se Durden zrovna nachází, stačilo prostě sledovat Dolákův kanál, na němž se odehrávala různá setkání třetího druhu. O úrovni natočených videí přitom vypovídá fakt, že vymaštěný rapper byl v posledku vtipnější než ostatní zúčastnění. Pokud to celé dávalo nějaký smysl, pak jen díky jeho schopnosti rozložit jakýkoli dialog. Když například Antonína vytrvale oslovoval Martine, zdálo se, že s touhle neřízenou zrzavou střelou nedokáže manipulovat ani doktor filosofie, což bylo celkem úlevné zjištění. Debatu o tom, kdo chtěl na jeho legendě parazitovat a kdo mu chtěl skutečně pomoct, teď nechme stranou; jedno navíc nevylučuje druhé. Jisté je, že Durdenovi jeho zachránci moc nepomohli.
Dá-li se v souvislosti s Durdenem mluvit o „comebacku“, je to díky letošnímu albu Vratky z minulejch pátků, kterému by ale slušelo spíš označení EP, protože jde jen o šest tracků doplněných o jejich raw verze. Názvy skladeb jako Problematika danýho textu, Veškerej rámec mezí nebo Mladej motor prozrazují, že rapper svůj talent zcela nevymazal ani dlouhodobým přísunem narkotik. I když o žádném „návratu krále“ nemůže být řeč, asi nejsem jediný, kdo se obával mnohem horšího výsledku. Stále tu jsou místa, kde lze detekovat schopnosti „Tylera 2012“ („jsem Slovan na solení“, „nakládám jak Albatros“), kdo si ale myslel, že Durden převálcuje současnou domácí scénu podobně, jako to předvedl v roce 2013 v živé session s Yzomandiasem na rádiu Spin, ten se přepočítal.
Pozitivní atmosféra vegetace
Mimo to se Štilip stal jedním ze tří protagonistů dokumentu Moje nebe je horší než tvoje peklo režisérky Kateřiny Dudové, který získal jednu ze zvláštních cen na letošním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Ačkoli se Durdenovi věnuje jen úvodní čtvrthodina a většinu času ho sledujeme, jak leží na kanapi v bezdomoveckém squatu, mluví z cesty a občas se v jeho proudu řeči objeví záblesk osobitého vtipu, jde o jedny z nejsilnějších momentů filmu. Dudová v posledním roce Durdena natáčela soustavně a prý o něm připravuje samostatný dokument, takže se máme na co těšit. A pak je tu jedna zvláštní synchronicita: Tyler v dokumentu opakovaně zmiňuje, že se nechá zavřít do blázince, láká ho totiž „pozitivní atmosféra vegetace“ v bohnické léčebně: „Mně se Bohnice fakt líběj, já bych na to hodil filmařskej detail jakoby, na ty Bohnice, jak je to krásný.“ V době, kdy měl snímek pražskou premiéru, už byl hospitalizován.
Právě jeho současný pobyt v psychiatrické léčebně přímo souvisí s tím, že se o Durdenovi opět píše a dostal se dokonce i na stránky mainstreamových a bulvárních médií: Štilip totiž bezdůvodně napadl několik náhodně vybraných žen úderem pěstí, což zachytil městský kamerový systém. Můžeme se jen dohadovat, zda jde o projev čiré psychopatologie, nebo o brutální taktiku, jak se na zimu dostat z ulice do léčebny. Interpretaci, která toto násilí vykládá jako svéráznou uměleckou performanci nebo happening, snad nebere vážně nikdo. Převažuje šokované znechucení. Je ale skutečně tak udivující, že Durdena jeho cesta za hranice příčetnosti dovedla k nepřijatelnému činu? Od samého počátku bylo přece jasné, že legenda o věčně sjetém fantomovi pražských ulic, jehož superschopnost spočívá v tom, že zvládne být sám sebou i na tvrdých drogách, nemůže skončit dobře. A neméně jasné bylo, že fetovat nepřestane. Durdenova oblíbená průpovídka říká, že „bejt real je vzácný“. On sám je ale „real“ možná až moc.
Autor je spolupracovník redakce.