Velmi očekávaný snímek Napoleon klame tělem, není ani historickou freskou, ani válečným eposem, a dokonce ani povahovou studií kontroverzního muže. Svému protagonistovi se vysmívá. Kauzalitou a psychologizací se nezaobírá. Je groteskní a ve všech ohledech rozporuplný.
Ačkoli se šestaosmdesátiletý britský režisér Ridley Scott stále nechystá bilancovat a pouští se do dalších projektů, jeho novinka Napoleon k bilancování tak trochu vybízí. Do krvavého období napoleonských válek byl zasazen už režisérův výtvarně a kompozičně vycizelovaný debut. Ve struktuře snímku Soupeři (The Duellists, 1977) hraje kauzalita druhořadou roli – sledujeme několik výjevů, v nichž se na pozadí velkých dějin opakovaně potkávají a spolu soupeří dva důstojníci napoleonské armády. Za jejich sporem stojí maličkost a Scott prostřednictvím individuálních osudů odhaluje absurditu válek. Film končí výjevem, jenž explicitně odkazuje k výtvarným dílům zachycujícím Napoleona ve vyhnanství na ostrově Svatá Helena, jak stojí opuštěný na pobřeží a pozoruje oceán.
Režisér se svou novinkou pomyslně vrací na začátek kariéry a pokouší se zachytit rozporuplnou osobnost muže, o němž vyšly tisíce knih. Soustředí se především na Napoleonovu temnou stránku – vnímá jej jako …
