Komplexy velkého vůdce

Ačkoli se šestaosmdesátiletý britský režisér Ridley Scott stále nechystá bilancovat a pouští se do dalších projektů, jeho novinka Napoleon k bilancování tak trochu vybízí. Do krvavého období napoleonských válek byl zasazen už režisérův výtvarně a kompozičně vycizelovaný debut. Ve struktuře snímku Soupeři (The Duellists, 1977) hraje kauzalita druhořadou roli – sledujeme několik výjevů, v nichž se na pozadí velkých dějin opakovaně potkávají a spolu soupeří dva důstojníci napoleonské armády. Za jejich sporem stojí maličkost a Scott prostřednictvím individuálních osudů odhaluje absurditu válek. Film končí výjevem, jenž explicitně odkazuje k výtvarným dílům zachycujícím Napoleona ve vyhnanství na ostrově Svatá Helena, jak stojí opuštěný na pobřeží a pozoruje oceán.

Režisér se svou novinkou pomyslně vrací na začátek kariéry a pokouší se zachytit rozporuplnou osobnost muže, o němž vyšly tisíce knih. Soustředí se především na Napoleonovu temnou stránku – vnímá jej jako tyrana, jehož válečné a politické úspěchy ani zdaleka nemohou ospravedlnit jeho podíl zmaření obrovského množství lidských životů. Velkého vůdce, který se stylizoval do role novodobého Caesara či Alexandra Makedonského, zobrazuje jako bizarní figurku v upnuté uniformě a v podstatě se mu vysmívá.

Toxické mužské ego

Dvouapůlhodinový snímek se snaží pokrýt důležité události v životě rodilého Korsičana od Velké francouzské revoluce přes válečné úspěchy i fiaska až po vyhnanství na Svaté Heleně. Epicentrem filmu je však Napoleonův vztah s jeho první ženou Josefínou, na níž je svým způsobem závislý, ačkoli jsou povahově zcela odlišní. Josefína disponuje společenským šarmem a důvtipem, jež Napoleon postrádá, a nikdy se mu zcela nepodřídí. Ži­­velnost a svéhlavost jsou pravděpodobně tím, co ho na ní přitahuje. Nedočkáme se však žádné hluboké psychologizace, vyjeví se jen toxické mužské ego a absurdní potřeba dokazovat si vůdčí úlohu.

Když ho Josefína začne podvádět, Napoleon opustí svou armádu uprostřed invaze do Egypta a odjede zpátky do Francie. Co za tím však opravdu stojí? Žárlivost, vztek, hrozba potupy, či jen další příležitost projevit svou dominanci? Ze všech Napoleonových činů čiší ambivalence. Josefíně píše vroucné a poetické dopisy, ale když je s ní, zmůže se na pár ukňouraných vět. I přes nepopiratelné strategické schopnosti se později vyjevuje jako vzteklý muž a chabý politický diskutér. Je aktivní při vedení bitev, ale po většinu času zůstává pasivním a zádumčivým pozorovatelem, u nějž každou chvíli hrozí cholerická exploze. Tvář má často nehybnou a Joaquin Phoenix do ní otiskl svou typickou melancholii. Nikdy si diváka ani žádnou z po­­stav nepustí skutečně k tělu.

Scott jde svým dílem proti takzvané teorii velkého muže. Nevyzdvihuje vliv Napoleonovy osoby na chod dějin. U většiny bitev se dočkáme jen náznaků příčin a následků. Válečné segmenty slouží především k vykreslení samozvaného císaře, jenž při bitvách zůstává chladný, zatímco v útrobách paláce se chová sobecky, ublíženě a impulsivně. Nedostatkem informací, absencí psychologizace a celkovou zkratkovitostí jako by Scott dával najevo, že se tyranem nemáme příliš zaobírat. Jediné, co po něm zůstalo, jsou milio­­ny obětí.

Rozporuplný antihrdina

Napoleon je groteskní a nejapná postavička, která spíše než Caesara připomíná prince Mamánka. Scott přemalovává heroicky stylizované propagandistické obrazy absurdním náčrtem neuchopitelného antihrdiny a dobarvuje je svébytným černým humorem. Ze snímku vyčnívají četné groteskní situace, v nichž se Napoleon vzteká, padá ze schodů, debužíruje nebo souloží, aniž by svlékl uniformu.

Film Napoleon je ve všech ohledech rozporuplné dílo. Dá se mu vytknout nekoherentní narativní struktura, přehuštěnost, přílišná zkratkovitost či nedostatečné prokreslení postav. Rozháranost a neuchopitelnost jsou ale zároveň i jeho největším půvabem. Ať už šlo Scottovi o cokoli, jeho novinku lze číst jako cenný příspěvek do diskuse o možnostech, jak vyprávět o nejznámějších historických postavách.

Autor je filmový publicista.