Do nížinné oblasti východní Bolívie přichází modernita, venkované dávají dětem módní americká jména a vypravěččina babička rozjíždí na dvoře parní velkovýrobu klobás. Její mladý pomocník jménem Piri náhle zmizí, aby se po letech v pravou chvíli vrátil. Na jeho návratu je ale něco v nepořádku…
Nejkrásnější vzpomínky jsou ty zbytečné. Kolik mi mohlo být, tak osm let, když se k babičce a dědovi přistěhoval ten chlapec s ptačím jménem, Piri, jako papoušek. Přijel, aby babičce pomáhal s živností, provozovala na třetím dvoře uzenářství a pekárnu. Vypadá to sice nemožně, ale dům opravdu měl tři dvory a na třetím, jak jsem říkala, babička rozjela parní velkovýrobnu klobás a žemlí. Když se tam člověk objevil hodně brzy ráno, mohl si představovat, že všechen ten kouř, který naráz vyplivovaly mlýnky, kamna, kutry, plničky střívek a hrnce, logicky musí být horečný smog vypouštěný nejnovějšími stroji rozvinutého světa.
V místnosti, původně zřejmě fungující jako předsíň, měl dědeček úřadovnu matriky, kam přistěhovalci z vnitrozemí chodili dát zapsat novorozence, čerstvé nebožtíky a nově uzavřená manželství. Piri říkal, že tohle je práce stvořená pro lenochy: ostošest mlátit do klapek nějaké hračičky, zakazovat chudákům dávat dětem americká jména jako Johnny, Chuck nebo Michael …
