Kouř

Nejkrásnější vzpomínky jsou ty zbytečné. Kolik mi mohlo být, tak osm let, když se k babičce a dědovi přistěhoval ten chlapec s ptačím jménem, Piri, jako papoušek. Přijel, aby babičce pomáhal s živností, provozovala na třetím dvoře uzenářství a pekárnu. Vypadá to sice nemožně, ale dům opravdu měl tři dvory a na třetím, jak jsem říkala, babička rozjela parní velkovýrobnu klobás a žemlí. Když se tam člověk objevil hodně brzy ráno, mohl si představovat, že všechen ten kouř, který naráz vyplivovaly mlýnky, kamna, kutry, plničky střívek a hrnce, logicky musí být horečný smog vypouštěný nejnovějšími stroji rozvinutého světa.

V místnosti, původně zřejmě fungující jako předsíň, měl dědeček úřadovnu matriky, kam přistěhovalci z vnitrozemí chodili dát zapsat novorozence, čerstvé nebožtíky a nově uzavřená manželství. Piri říkal, že tohle je práce stvořená pro lenochy: ostošest mlátit do klapek nějaké hračičky, zakazovat chudákům dávat dětem americká jména jako Johnny, Chuck nebo Michael a odpočívat vykládáním pasiánsu, při kterém člověk podvádí sám sebe. Pojem „psací stroj“ mu připadal strašlivě směšný, protože jsme byli zvyklí na brutální stroje měnící maso v narudlou beztvarou hmotu a potom v klobásu.

Večer měl Piri za úkol měřit metry prasečích střívek připravených na další pracovní den. Ani Penelopa by to tak dobře neuměla! vykřikoval dědeček cestou kolem, a my jsme nikdy nevěděli, jestli si dělá legraci, nebo ho fascinuje, jak jeho manželka dokázala zavést dělbu práce. A zatímco se Piri mračil, protože nesnášel, když ho srovnávali se ženou, já se snažila si vybavit, která z pomocnic, co prošly třetím dvorem, měla tak podivné jméno. Babička mě nerada viděla takhle zahloubanou, ať do vzpomínek, nebo do představ, bylo to pro ni totéž, obojí stejně chorobný příznak, bála se, že u mě propuká nemoc, kterou trpěl můj bratr.

Piri si vždycky sedl, postavil si vědro na zem mezi nohy a s úplně rovnými zády počítal, oběma rukama natahoval další a další kusy, metry té průsvitné látky, kterou měla babička naplnit rozmělněným masem. Tehdy mi to nepřipadalo odporné. Vlhké mlaskání střívek v octové vodě ve vědru a vážný Piriho výraz, soustředěný na chabé početní dovednosti, ve mně vyvolávaly nevysvětlitelnou slast. Všimla jsem si, že Piri si vždycky kousek té slizké membrány schovává do kapsy u kalhot, přestože střívko ještě někdy páchlo výkaly. Ukazováčkem na rtech mi přikazoval, že ho nemám prozradit, tak jsem nikdy nic neřekla.

Jednou odpoledne poslala babička Piriho něco vyřídit do hlavního města. Měl se vrátit ještě ten večer, ale nevrátil se. Babička napřela veškeré síly, důvtip a intuici do pátrání, za které by se nemusel stydět ani Sherlock Holmes. Vyslechla několik předpokládaných snoubenek, zahrála si na pravdu se sázkařem na kohoutí zápasy, probrala řeči o dluzích a výhrůžkách, až se nakonec musela spokojit s počátečním svědectvím šoféra, chlapíka z Montera, náladového, ale s dobrou pamětí. Bylo to jednoduché. Piri nastoupil do dálkového autobusu, zaplatil jízdenku do města Santa Cruz, přestože se dala koupit i jenom do Warnesu, vesnice na půli cesty, odsouzené spíš k zániku než k modernosti, což podle babičky pouze dokazovalo, že chlapec neměl žádný úkladný a zákeřný plán pro to, co se posléze v rodinné legendě nazývalo „Nevysvětlitelný Piriho útěk“ a čemu dědeček, který si navzdory všemu uchovával posměšného, byť ne zcela cynického ducha, říkal „Jak se Piri vypařil“.

Pravda je, že jsme se nikdy nedozvěděli, proč Piri vystoupil uprostřed ničeho v oblasti, kde nejsou žádné cesty, statky ani pole, jen tráva, stromy a slunce, plující nad hlavou v pomalém umírání léta.

Mockrát se mi o něm zdálo, jak souká prasečí střívka, spřádá nekonečnou cestu, která se pak zašmodrchá. Sblížení ve snech vyvrcholilo noční můrou, v níž se Piri proměnil v mého bratra a se spokojeným pohvizdováním stahoval z vysokého stromu dlouhé, tlusté růžové střevo. Vtom jsem si uvědomila, že ta něžná melodie není žádné pohvizdování, ale zvuk střeva zatíženého jakousi mrtvou vahou, a jak se do něj opíral vítr, vyluzovalo nepopsatelný, hluboký tón podobný nářku. Boty bez těla se klimbaly, pokryté výkaly. Z nemožnosti zjistit, jestli jsou výkaly prasečí, Piriho anebo bratrovy, pramenila strašná úzkost. Neodvážila jsem se vyprávět sen babičce, aby mi nevyčetla, že si přivolávám padoucnici.

O několik let později, když se ve vesnici slavnostně otevřela první vyasfaltovaná silnice, jsem doprovázela babičku na lékařskou prohlídku do hlavního města – podle rentgenu vypadaly její plíce jako dvě zuhelnatělé desky –, a autobus najednou po cestě zastavil a vystoupil z něho podvyživený kluk, hodil si batoh na záda a vydal se přes pastviny mezi vypasenými krávami a chrochtajícími čuníky, jako by mířil ke slunci.

Opřela jsem se čelem o okénko, abych ho lépe viděla. Skončil by svět, kdyby člověk šel a šel až na konec? Také jsem dostala chuť vystoupit. Soumrak byl nesmírný a vlahý a už se dala zahlédnout záře ze vzdálených ropných polí, která prý neustále hoří, říkali lidé, a občas někoho schramstnou jako peklo. Babička mi asi četla myšlenky a stiskla mi zápěstí mozolnatou rukou. Držela mě na zemi, mne nebo moje touhy. A potom řekla, jako by to mělo nějakou souvislost: prasečí střívka chlapi používají k tomu, aby neměli děti.

Tohle bezpochyby uměla: cokoli přifouknout kouzlem nebo nacpat rozemletým masem a potom to zničit.

Než jsme znovu uviděli Piriho, muselo ještě uplynout několik let. Nikdy jsem se nedozvěděla, jak se k němu doneslo, že babička umírá. Nemohl si s ní promluvit, protože babička už obývala jiný svět, kde není slunce ani obzor, a nás, kteří jsme zůstávali na této straně, nepoznávala.

Se zesnulou jsme se loučili doma, byť se v té době dostávalo do módy najímat si ke bdění u nebožtíků sál, jenže to si mohli zaplatit jenom narkobaroni, pro které se smrt stávala pouze další záminkou, jak vystavovat na odiv čerstvě nabyté jmění. Dokonce smutečním hostům rozdávali upomínkové dárečky, jako by jejich nebožtíci něco slavili, nějaký zvláštní triumf, postup na společenském žebříčku. Ještě na této poslední hranici se snažili duši zesnulého odlišit od těch ostatních, které se na práh nebe nejspíš zatoulaly a ubíraly jas jejich novým molekulárním podobám.

My jsme si na tento veledůstojný rituál, spočívající v tom, že člověk zírá na tělo milované bytosti otrávené formaldehydem, znovu a znovu přistupuje k rakvi a ujišťuje se, že výraz pomalu ztrácí poslední zbytky života a mění se v rictus, jak se prý podle Piriho nazývá onen cizí škleb navždy sevřených úst a lícních kostí vystouplých jako pěsti, kdy z člověka zbývá jen detritus, ostatek skutečného, opravdového života, zkrátka jak říkám, na tu zničující podívanou jsme si nanejvýš mohli dovolit povolat Silvii, nestárnoucí neprovdanou učitelku, která ti uměla oplakat příbuzného s tak hlubokým citem, za jaký jsi byl ochotný zaplatit. Možná ta živá mrtvá nešťastnice využívala příležitosti, aby si mohla veřejně poplakat nad svou hrůznou pověstí nebo aby si mezi čerstvými nebožtíky našla podobného zombíka, který by se k ní hodil.

Piri rozsvítil fialové lampičky ve čtyřech ro­zích rakve, které měly babičku doprovodit na její cestě do neznáma. Smyslná zář vrhaná svítilnami na definitivně spící tělo mi připomněla, jak jsem ji vídala sklánět se nad obrovskými hrnci, ve kterých se vařila prasečí střívka. Pára a kouř nad kamny jí v soustředěné tváři zjemňovaly rysy a pokrývaly je jakousi patinou, ale nebyl to pot, spíš nějaká aura nebo idea. Babička měnící se v ideu. Ani nyní, když tu ležela mrtvá, s mozolnatýma rukama pokřivenýma artrózou a dřinou, nevymizel z ní náznak utrpení. Modlila jsem se za ni a snažila se z prosebných litanií neopomenout ani slovo, aby se nestalo, že mojí vinou, vinou mé roztržité představivosti, ztratí svou osvobozující a proměňující moc; v mém usebrání i ta tolik hloupě omílaná věta „kéž odpočívá v pokoji“ získávala původní význam.

Cítila jsem se nesnesitelně unavená. Všichni tvrdili, že vlastní živnost je nejlepší dědictví, jaké mi mohla babička zanechat. Se vším, co jsem se naučila, se můžu o naše živobytí postarat, teď, když mi chybí jen málo, abych dospěla v ženu, a dědeček se svou stále ještě urostlou, vysokou figurou dodává důstojnost mé hrozící osiřelosti.

Nenacházela jsem nic, čím bych zahnala obrazy budoucnosti, vlastní budoucnosti, ve kterých jsem se viděla, jak vstávám za kuropění, využívám prvního denního světla k čištění střívek octovou vodou, rozplétám je a narovnávám jako provázky na pult a potom celá zpocená, také proměněná v ideu, v kouřovou obsesi, to hedvábí šikovně nandávám na plničku a klikou do něj tlačím rozemleté maso a tak stále dál až na věky věků, amen. Tak jsem vstala a vydala se pro podnos s kávou.

Piri šel za mnou. Chtěl mi pomoct, s čímkoli bude potřeba. Požádala jsem ho, aby nalil vodu do konvice a postavil ji na oheň.

Nebude to stačit, řekl. Přišlo hodně lidí.

Postavil na kamna plechový hrnec a opřel se o zeď, čekal, až se voda začne vařit. Teprve v tu chvíli jsem si ho pořádně prohlédla. Byl to stejný Piri, jen měl svaly jinak přirostlé ke kostem, vytesané tak, jak to dělá dospělost. On si mě také bedlivě prohlížel, ale trvalo mi, než jsem si to uvědomila, možná proto, že i ostatní hosté na obřadu se na mě takhle dívali, nenápadně, ale intenzivně, snad dokázali zahlédnout stejnou budoucnost, jakou jsem zvětřila i já.

Vyrostla jsi, řekl. Nebyl to nějaký závěr, výsledek měření, ale hranice, za níž se nacházelo pochopení života, k jejímuž překročení mě vyzýval.

Používám teď své skutečné jméno, myslím tím jméno, kterým mě pokřtili, řekl ještě. A rovnou vytáhl průkaz totožnosti.

Nevěděla jsem, že se jmenuješ „Frank“, řekla jsem. A pak tišeji: Jako Frankenstein.

Jako kdo? předstíral Piri, že neví. Kývla jsem bradou směrem k vodě, že se už vaří, a začala chystat plastové pohárky. Piri nasypal do vody celý balíček hrubě mleté kávy a zamíchal to naběračkou, na které se ještě držely mastné fleky. Nic jsem neříkala. Nějakým způsobem jsem si to užívala, bylo mi příjemné vrátit se k dávnému pohodlí dětství, kdy jsme se takhle pohybovali po kuchyni, k věcem, které zůstávaly viset ve vzduchu.

Zatímco jsme nalévali kávu do šálků, on mastnou naběračkou, já skleněnou odměrkou, Piri mi vykládal, že dostudoval večerní střední školu, a dokonce si udělal odbornou nástavbu na vypravěče.

A to je co? zeptala jsem se, protože takové zaměstnání jsem si neuměla představit. Babička mi vyprávěla, že se s dědou seznámila, když počítal dobytek na statcích dodávajících zvířata na městská jatka, a takové zaměstnání mi připadalo horší než být instalatér nebo třeba hrobník; naštěstí se pak stal úředníkem na matrice, ale babička k tomu říkala, že je to všechno jedno, stejně se pořád opakuje totéž: pracovat v potu tváře, souložit, jíst. Kdežto zaměstnání, kterým se živil Piri, se mi zdálo nesmyslné. Kdo ti je ochotný platit za vyprávění? Ve školách, kde se už zavádí nová vzdělávací reforma, řekl Piri. A také občas dělám kulisáka při divadelních představeních.

Tak se předveď, znovu jsem mu pokynula bradou. Když o tom teď přemýšlím, tehdy jsem bradou vyjadřovala všechno, sídlila tam má nesmělá odhodlanost, byl to ještě nedozrálý knoflík mých tužeb, a především také hráz zadržující hrůzu z nadcházejících let, kdy budu sama samotinká, bez babičky a její nesmírné, neohrabané lásky.

Chceš, abych ti něco vyprávěl? usmál se Piri. Vlastně to byl na té návštěvě jeho první úsměv. Určitě kouřil, jako můj dědeček, protože jeho žluté zuby vyvracely nebo potvrzovaly, teď nevím, obezřetnou dospělost, z jejíž výše se mnou mluvil.

Všiml si, že se mu dívám na zuby, protože se přestal usmívat a zrudl. Sklopila jsem oči a zrak mi padl na jeho boty, stejné jako vždycky. Ale on si už odkašlal a chraptivějším hlasem začal: „Byla nebyla jednou jedna holčička, které babička upletla překrásný pláštík s kapucí z červené vlny, aby ji chránil před všemi nebezpečími světa, a ten pláštík měl takovou ochrannou moc, že…“

A jak říkám, zradila mě brada. Vydral se z ní nezadržitelný hluboký vzlyk, třebaže jsem se kousala do spodního rtu, až mi přeschlá kůže praskala.

Piri mě objal. Cítila jsem kyselý pach jeho krku.

Ta tvoje práce se mi líbí, řekla jsem mu jako na omluvu.

Mám vyprávět dál? zeptal se.

Ano, jen ať pokračuje. Jemně jsem se vymanila z objetí jeho zcestovalého těla a hledala jsem, na co se soustředit, abych zůstala ve spojení s ním a s příběhem.

Pevnou rukou jsem nasypala do šálků malé dávky cukru. Nezáleželo mi na tom, že káva vystydla. Kdo jiný by mě mohl utěšit? Dědeček, obklopený vysloužilci z války o Chaco, pomalu popíjel vínovici, kterou mu na zahnání smutku nalil nějaký spolubojovník.

Tisíciletá holčička s červenou karkulkou mezitím překročila všechny hranice. Teď stanula tady, tváří v tvář stejnému nebezpečí cenícímu zuby. Proč máš tak velký jazyk? zeptal se Piri hlasem nacvičeným v kvalifikačních kursech.

Abych tě mohl lépe sníst, zasmála jsem se, překvapená, že v tak hořkém odpoledni se může objevit neposkvrněné, stydlivé štěstí.

Někdo mi přišel říct, že kněz a kapela už jsou tady. Nastal čas rozloučit se s babičkou, navrátit ji zemi a obrátit v prach. Chtěla jsem, aby mě Piri ještě objal a dodal mi odvahy. Kam zmizel? Určitě hledá něco ze sama sebe na třetím dvoře. Ten bude zklamaný, až uvidí, jak cihlami prorůstá plevel a v korytě čerpacího kola skoro není voda, jen tekutý rez v místech, kde jsme si tolikrát prohlíželi odraz svých tváří, jeho obličej vždycky za mým. Nebojíš se, že tě tam strčím? ptal se a znělo to stejně drsně a morbidně, jako když si schovával do kapsy kousky střívek. Kdybych ho hledala za jiných okolností, zaběhla bych do zadních pokojů a volala na něho jako v pohádce: „Jsi tady, vlku?“ Ale tohle byly minuty smrti a tu chvíli jsem nesměla zneuctít ani svou představivostí, ani panikou.

Cestou na hřbitov, když jsem s dědečkem kráčela hned za autem, které vezlo rakev, jsem po Pirim znovu pátrala mezi lidmi, ale jeho hlavu s černými kudrlinami se mi nedařilo najít. Dokonce jsem ho instinktivně hledala i čichem, proti své vůli jsem nasávala pach předčasně zvadlých obrovských květin, sametových jako tarantule, jaké se obvykle nosí mrtvým chudákům.

Koho hledáš? pošeptal mi přiopilý dědeček. Byla jsem vděčná za jeho dech páchnoucí po kořalce.

Piriho, odpověděla jsem.

Koho?

Piriho, dědečku, babiččina pomocníka.

Sem žádný Piri nepřijel, řekl dědeček.

Ještě párkrát jsem se otočila, ale narazila jsem jen na zamračená obočí, samé stejné tváře všech smutečních hostů nezávisle na věku, závisti nebo soucitu. Hledala jsem i mezi botami, hledala a hledala, ale nic.

Dědeček mnou nenápadně zatřásl. Jsi padlá na hlavu, řekl. Nezranilo mě to. Dědečkovo hrdinné čelo drtila tíha tisíců let a jeho metály válečného vysloužilce působily na vychrtlém těle nepatřičně. Stejně ho nikdo nemohl slyšet, protože smuteční kapela už rozbíjela soumrak dutým bubnováním, jako když se vyprazdňuje zpomalené srdce.

Ze španělského originálu Humo ze svazku Para comerte mejor (Sudaquia editores, New York 2015) přeložila Anežka Charvátová.