Z nového filmu Akiho Kaurismäkiho Karaoke Blues si budu nejspíš pamatovat hlavně dva detaily – a ne náhodou se jeden z nich nachází hned na začátku a druhý na konci snímku. V tom prvním si hlavní hrdinka pouští na starém rádiu, které vypadá, že by mohlo pamatovat druhou světovou válku, zprávy, v nichž se právě mluví o bombardování na Ukrajině. Druhý z nich je krátký záběr, kde hlavní hrdinka Ansa chvíli zírá na svůj protějšek, zamilovaného alkoholika Holappu, a pak na něj spiklenecky mrkne. Oba tyhle momenty spolu s několika dalšími jako by shrnovaly neuvěřitelně konstantní a zároveň překvapivě tvárnou poetiku finského režiséra.
Každý nový Kaurismäkiho počin znamená příležitost k návratu do režisérova „světa“, který je charakterizován stále stejnými prvky – důsledně lakonická „deadpan“ prezentace jak v herectví, tak i v celkovém vyprávění, mizanscéna libující si v zastaralých artefaktech a zároveň zakotvená v nevlídném prostředí spojeném …
