Láska, válka, alkohol - filmový zápisník

Z nového filmu Akiho Kaurismäkiho Karao­ke Blues si budu nejspíš pamatovat hlavně dva detaily – a ne náhodou se jeden z nich nachází hned na začátku a druhý na konci snímku. V tom prvním si hlavní hrdinka pouští na starém rádiu, které vypadá, že by mohlo pamatovat druhou světovou válku, zprávy, v nichž se právě mluví o bombardování na Ukrajině. Druhý z nich je krátký záběr, kde hlavní hrdinka Ansa chvíli zírá na svůj protějšek, zamilovaného alkoholika Holappu, a pak na něj spiklenecky mrkne. Oba tyhle momenty spolu s několika dalšími jako by shrnovaly neuvěřitelně konstantní a zároveň překvapivě tvárnou poetiku finského režiséra.

Každý nový Kaurismäkiho počin znamená příležitost k návratu do režisérova „světa“, který je charakterizován stále stejnými prvky – důsledně lakonická „deadpan“ prezentace jak v herectví, tak i v celkovém vyprávění, mizanscéna libující si v zastaralých artefaktech a zároveň zakotvená v nevlídném prostředí spojeném s dělnickou třídou, jako jsou různé montovny, ubytovny, levné jídelny či nálevny, a k tomu vyprávění, jež se velmi často točí buď kolem romantické heterosexuální lásky, nebo různých forem outsiderství. Z tohoto popisu bychom snadno mohli nabýt dojmu, že Kaurismäki vytváří útěšné nostalgické prostory. Ve skutečnosti ale tenhle svět vždycky režisérovi sloužil nikoli jako útulný domov, ale naopak jako místo kontrastu, do kterého se už od začátku své kariéry snaží vměstnat zdánlivě odlišné poetiky. Jeho debut Zločin a trest (Rikos ja rangaistus, 1983) je adaptací klasického Dostojevského románu, v dalších titulech pak do svého universa pozval Shakespeara (Hamlet podniká, Hamlet liikemaailmassa, 1987), klasické noirovky a gangsterky (Calamari ­Union, 1985) či postupy rané kinematografie (Juha, 1999). Podle toho, jakou látku zrovna zpracovává, jeho snímky tendují k rebelskému coolness, k slapsticku, k melodramatu či k noiru.

Kaurismäkiho časoprostor zároveň obvykle není vlídným domovem ani pro jeho postavy, které se po něm často bezcílně potulují, případně ho rovnou chtějí nadobro opustit a zakotvit na nějakém „skutečnějším“ místě – nejčastěji v Estonsku. Nedá se také říct, že by šlo o nějak zvlášť útěšné místo – kombinace archaických prvků, dělnické reality a pečlivě naaranžované mizanscény působí spíš jako abstraktní prostor, kde se nostalgie potkává se syndromem vyhoření. Kromě žánrových poloh navíc Kaurismäki propouští do svého univerza společenské problémy reálného světa – v posledních letech se zabývá zejména tématem migrace. Není divu, že bývá často srovnáván s dalšími dvěma mistry vysoce stylizovaných melodramat reflektujících proměny dobové společnosti, Douglasem Sirkem a Jasudžirem Ozuem.

Karaoke Blues by se dalo dokonce chápat jako dílo, jehož hlavním tématem je právě prostředí a jeho vztah k realitě. Zmíněná úvodní scéna se zprávami z války na Ukrajině, které doléhají do vyprázdněného bezčasí, v němž se děj odehrává, nás okamžitě vytrhne ze světa fikce a nasměruje ke skutečnosti. Podobný efekt má i scéna v kině, kde hrdinové sledují Jarmuschovu zombie satiru Mrtví neumírají (The Dead Don’t Die, 2019), ale před sálem jsou vylepené plakáty na staré tituly klasického Hollywoodu. Stejně zvláštně snímek přistupuje i k hudbě. Finské verze starých šlágrů znějí napříč celou Kaurismäkiho tvorbou, ale tentokrát režisér vsadil na dívčí indiepopové duo Maustetytöt, jehož poetika se s tou režisérovou silně prolíná.

Kaurismäki rozvíjí lakonické romantické drama, v němž se sváří dvě vášnivé posedlosti – romantická láska a alkoholismus. Závěrečné spiklenecké mrknutí Ansy na Holappu míří samozřejmě zároveň i na diváka. Je to gesto vyzývající ke smíření.

Autor je filmový publicista.