Lov

To je on. Bratr mi podal dalekohled a pak malorážku. Jak víš, že je to on? Vím to, řekl. Vím to od poprvé. V peněžence nosil fotku vystřiženou z novin. Vystřihl si ji před nějakými deseti lety. Malorážka mi klidně spočívala na rameni. Přiložil jsem dalekohled k očím a ve dvojitém oválu čočky se objevil muž s knírem, který mu zakrýval horní ret, jako zlosyn z mexického filmu. Vryl jsem si ho do paměti a udělal, co se dalo, abych ho nenáviděl. Je to on. Rozhodl jsem to, jak jsem ho viděl napoprvé, řekl Papi. Bratr nikdy neměl rád tuhle přezdívku, to poslední, co mu zbylo z dětství. Ale nic se člověka nedrží tak jako dětská přezdívka. Vidíš ho dobře? Rozeznal jsem knír, lesklé vlasy ulíznuté brilantinou, skoro nic víc. Pootočil jsem kolečkem zaostření, až se vyrýsoval líp. Přimhouřil jsem oči a objevil se obličej muže, kterého jsem měl nenávidět. Neviděl jsem skoro nic, takže jsem se vší mocí snažil vypadat neochvějně a klidně. Jasně, odpověděl jsem bez zřetelné představy, co se ode mne očekává. I když jsme se málo znali a nebydleli jsme spolu, bratr byl pro mě něco jako hrdina a chtěl jsem, aby na mě byl hrdý. Mám pro tebe dárek, zmínil mé desáté narozeniny a přesvědčil mámu, aby mě s ním nechala stanovat. Všechno měl dobře naplánované. Mlhavě jsem pomyslel na potápění, masku, ploutve a na šnorchl, který od něho asi dostanu, a běžel jsem si sbalit batoh. Na pláž jsme se dostali v noci a neviděl jsem nic, leda nehmatatelnou přítomnost Karibského moře, jeho hněvivé jazyky. Brzy ráno mě vzbudil a co nejrychleji jsme vyrazili po čáře přílivu. Řekl mi, ať neťapám do horkého písku, bořil bych se a šli bychom pomaleji. Písek se třpytil, byl měsíčně bílý a hladký jako zrcadlo, do kterého se zakreslovaly naše stopy. Šli jsme hodiny a mně připadalo, že jdeme z jednoho konce světa na druhý. Mluvili jsme málo, bratr vtipálek, hlučně se smějící na rodinných oslavách, se vytratil a jeho modré oči, jindy tak jiskřivé, byly teď neprůhledné. Řekl mi, že půjdeme několik hodin, než nám slunce znemožní pokračovat, a zase zmlknul. Cítil jsem se provinile. Ptal jsem se sám sebe, co jsem udělal špatně. Přál jsem si, aby mě ten vzdálený bratr, syn otce, kterého jsem nepoznal, měl rád a byl na mě hrdý kvůli něčemu, co nikdy nedokážu udělat. Když táta umřel, Papimu bylo právě tolik, kolik je teď mně, a myslel jsem si, že to z nás dělá něco jako dvojčata. Vím, že je to on, mockrát jsem ho hledal od té doby, co jsem ho viděl v novinách. Jseš si jistý? Karibik mi poprvé zmáčel nohy a mě překvapil skoro elektrický kontakt s kůží, jako tekutý rejnok. Mnohokrát jsem o tomhle moři snil, a nebylo to, co jsem čekal. Slunce schované za šedým, tísnivým, bouřlivým nebem přece připékalo. Dlouhými kroky jsme přecházeli otevřený prostor mezi zalesněným okrajem a odlivem, kličkovali jsme mezi palmami a polámanými kmeny jako hřbitovem ztroskotaných lodí. Tady si člověk musí dávat sakra pozor, takový kokos zničehonic spadne a rozbije ti šišku, řekl mi. Na chvilku jsem se zadíval na řadu kokosových palem jako z turistické pohlednice, nehybných, jakoby právě vysazených. Beze slova jsem přikývl, nevěřícně, ale od palem obtížených žlutými kokosy jsem se držel dál. Přešli jsme bílou pláž, na které se tyčila kostra kovového přístavního můstku prožraná solí, málem na spadnutí. Moře stoupá, řekl vážně. Ani jednou jsem si nepostěžoval na hlad nebo únavu. Ani na kokosový olej, jehož žluklým pachem mi nasmrádlo tričko, když jsem se jím natřel, jak mi máma kladla na srdce. Nějaký černoch odsekl přesnou ranou mačety vršek jednoho kokosu, přelil mléko a podal nám je. Papi mu zaplatil, mléko jsme vypili na jeden zátah, jen tak vestoje, kradmo, a pokračovali jsme dál. Když jsme došli do přístavu, nechali jsme pláž za sebou a ponořili se do zeleného stínu, ze kterého se postupně vyklubala hora. V jednom místě, kde se cesty křížily, na nás čekal nějaký muž se svazkem mrtvých leguánů, přehozeným křížem přes hruď, a nabízel nám je. Když zpozoroval můj vyděšený pohled, pobaveně přiskočil a zamával dvěma mrtvolkami, které držel za ocas, jako by je chtěl po mně hodit. Pomyslel jsem si, že ožijou a polezou po mně svými malinkými ještěrčími prstíčky. Pak beze slova odešel. Krkolomná cesta stoupala po úbočí k nějaké stáji. Papi se zastavil na odbočce u cesty a poprvé jsme zaslechli smích. Přidřepl si s batohem v rukou a vyndal z něj dalekohled a malorážku. Puška v koženém pouzdře z ruksaku vyčuhovala. Je to on. Jseš si jistý? Nikdo jiný to být nemůže. A co když se pleteme? Je moc daleko. Namířil triedr a přikývl. Je to on. Viděl jsem ho poprvé. Muž s mocným knírem, temným pohledem a lesklými vlasy vynikal v hloučku mužů a žen. Zvuky lesa nás chránily, ale i tak jsme mluvili šeptem a dělali co nejméně pohybů. Střelím ho mezi oči. Ne zezadu, jako on tátu. Až do té chvíle jsem to nevěděl, ale neřekl jsem nic. Nestěžoval jsem si. Nesesypal jsem se. Otevřel jsem pouzdro, vyndal malorážku a vymotal ji z látky, do které byla zabalená. Potěžkal jsem ji a moc se nelišila od mých dětských pušek. Vypadala jako hračky, které se máma rozhodla už mi dál nedávat. Uděláme to? řekl Papi. Vší mocí jsem se snažil nenávidět muže, kterého jsem měl na mušce. Nechtěl jsem ho zklamat. Chtěl jsem být statečný, světlovlasý a modrooký jako můj bratr, třebaže to nebylo možné. Bratr byl po své matce, já po mé. Spojovala nás jen ta náhlá injekce jedu jako uštknutí chřestýše číhajícího v pralese. Nikdo to nezjistí, řekl. Nikdo, odpověděl jsem. Nikdo. Hodiny jsme se skrývali mezi uhnilými větvemi kakaovníků napadených moniliózou. Čas od času vzal Papi dalekohled, zaostřil a přikývl, přesvědčený i neschopný jako generál před bitvou, tou bitvou, která je předem ztracená. Já jsem byl připravený s nabitou malorážkou, nebo podle mé představy nabitou, vážila jako puška na hraní. Jsi v pořádku? zeptal se. Nechtěl jsem ho zklamat a říct mu, že se mi motá hlava hladem a vedrem, že mám žaludek na vodě. Obklopovalo nás ustavičné bzučení pralesa. Slyšeli jsme vřeštění opic, které se kolem nás stahovaly, obléhaly nás, pořád blíž a blíž. Nebo se prudce zlomila větev nějakého stromu, a jak letěla dolů, s praskotem srážela suché kmeny a ty hlučně dopadaly na zem. Slyšeli jsme kolem sebe hlasy, stále z těsnější blízkosti, mužský hlas nám šeptal do ucha, ať ho zabijeme. Temný pohled, lesklé vlasy, kůže zvrásnělá věkem, každý jeho pohyb byl výzvou naší neschopnosti. Představoval jsem si, jak mu obrovitá větev některého toho nezdolného stromu rozráží hlavu vedví. Jdem, řekl mi, jde se na lov. Nějakou dobu jsme ho sledovali, hodně zdálky, orientovali jsme se podle řady výstřelů práskajících proti nebi. Série výstřelů a pak na svět padalo ticho. Sledovali jsme ho ještě nějakou chvíli, až se zastavil na břehu řeky, aby se napil vody. Řeka byla černá, zbarvená vlákny rostlin jako těly, která znovu vyplouvají na hladinu. V triedru se objevily skvrny od potu na jeho khaki košili, pod níž se rýsovalo svalstvo. Bratr mě požádal o pušku a já jsem ji pomalu, pomaličku ve vzduchu potěžkal, než jsem mu ji podal. Tiše zamířil a přitáhl si mě k sobě, až k hledí, jen vystřelit. Obličej zaplnil střed obrazu, zřetelný jako diapozitiv. Chceš vystřelit ty? zeptal se. Zavrtěl jsem hlavou. Nechtěl jsem ho zklamat, byl to můj bratr a dal mi svůj dárek. Muže, kterého jsem měl nenávidět. Mám vystřelit já? řekl brácha. Ne. Zpátky nás doprovázel běžný ruch života. V přístavu jsme znova šli kolem černocha, nabídl nám kokosové mléko a dali jsme si. Než jsme se vydali dál, požádal jsem ho o mačetu, chtěl jsem odseknout vršek kokosu jedinou ranou, jako to udělal on. Se smíchem mi ji půjčil a poodstoupil. Zkusil jsem to několikrát, nedotčený kokos se mi vždycky skutálel pod nohy, vzdal jsem to a šli jsme. Když jsme se vrátili do stanu ve vsi, byla už noc. Lehl jsem si a ve spáncích mi burácela nenávist jako větve stromů, které se s ohlušujícím rachotem řítily k zemi. Papi se otočil zády a usnul. Já jsem celou noc nezamhouřil oka. Přesto se mi zdálo o muži s mrtvými leguány, leguáni mi svými malinkými ještěrčími prstíčky chodili po těle a stahovali mi kůži. Byla to nenávist. Můj bratr mi v tajném, mlčenlivém obřadu naočkoval nenávist, která mě náhle uštkla jako chřestýš, a už nikdy se jí nezbavím.

Ze španělského originálu La Caza, publikovaného v roce 2023 na platformě Zenda, přeložila Blanka Stárková.