Alkohol v mnoha kulturách funguje jako katalyzátor nejrůznějších typů vyprávění. Víno smývá sociální bariéry, pálenka zesiluje hlas vypravěčů až k řevu, sladkost likérů vybízí k zámlkám, jež proměňují historky v melancholické fragmenty. S kterými narativními postupy či žánry je v české literatuře spojováno pití piva?
Roland Barthes v jednom ze svých slavných esejů analyzuje víno coby „živoucí totem“, který se podílí na různorodé mytologii Francouzů. Ukazuje jej jako „konverzní substanci“, která má schopnost měnit situace a stavy, z předmětů i lidí vytahovat jejich protiklady – nejde jen o pověstnou pravdu na dně sklenice nebo proměnu plachých snivců v hurónské žvanily, ale i o jeho demokratizační a socializační roli. Například spisovatele víno „osvobodí od mýtů, zbaví ho jeho intelektuálství, postaví ho na roveň proletáři; intelektuál se vínem přibližuje přirozené mužnosti a domnívá se, že tím uniká onomu prokletí čisté intelektuality, jímž na něj sto padesát let starý romantismus i nadále doléhá (víme, že jedním z mýtů charakteristických pro moderního intelektuála je neustálá potřeba ,mít po ruce lahvinku‘)“. Nechybí, tvrdí Barthes, ani skupinová víra a identifikace, jež zakládají specifickou kolektivní morálku. „Francouz, který by …
